Jezoviti redivivi?


„Českých knížek hubitelé lítí: plesnivina, moli, Jezoviti.“ Od doby vzniku tohoto známého epigramu se pohled české společnosti na Tovaryšstvo Ježíšovo značně změnil. Otázkou je, zda současné práce o jezuitech neupadají do opačného extrému, než byl ten Havlíčkův.

Na letošním ročníku festivalu Academia film Olomouc získal Cenu studentské poroty dokumentární film Otakára Mária Schmidta Nejsme andělé, jen děláme jejich práci, pojednávající o jezuitském řádu. Snímek, jehož spoluscénáristy byli dva mladí jezuité, představuje Tovaryšstvo Ježíšovo nejen nekriticky, ale přímo obdivně.

Komentář znějící filmem v přednesu Marka Ebena, mísícím předstíraný naivismus s žoviálností, obsahuje například následující fráze a nesmysly: „Univerzita má s dialogem mnoho společného. Univerzity jsou totiž vrcholem snahy církve propojovat rozdělené kraje světa a bojovat proti herezím, které tuto jednotu narušovaly. Vedle univerzit se i kláštery vzhledem ke svému mezinárodnímu i demokratickému charakteru staly na duchovním poli jakýmsi předobrazem budoucí Evropské unie.“

Například osvícenství se v tomto dokumentu – mimo jiné i výroky Tomáše Halíka – jeví být čímsi obskurním, co plodilo jen pomluvy vzdělaných, tolerantních a pracovitých jezuitů.

Přijměme pracovně tezi, že studentská porota olomouckého festivalu reprezentativně vyjádřila pohled jeho mladého publika, tedy názor vzdělané či přinejmenším intelektuálně svěží části české společnosti. Stejně tak vycházejme z toho, že jury snímek neodměnila jen či především za jeho výraznou formální stránku, například až estétsky stylizované obrazy a chytlavou hudbu v podkresu některých scén. Platí-li výše uvedené předpoklady, je to důvod k obavě, zda historické vědomí českých elit netrpí značnou selektivností historických faktů, nenahrává antimodernistickým postojům a zda s oprávněným odmítnutím hrubě zkresleného obrazu dějin z časů komunistické diktatury neupadá do opačného extrému.

Ani prosincové uvedení Schmidtova dokumentu v České televizi nevyvolalo žádnou společenskou diskusi, pokládám proto problematický snímek a jeho přijetí za důkaz toho, že by se české veřejné debaty měly více – a kriticky – zabývat církevními dějinami, fenomény sekularizace a náboženské tolerance i zdroji a peripetiemi liberalismu. Je to obzvláště naléhavé v době střetů islámského fundamentalismu se západní civilizací, jejíž dravé mocenské, ekonomické i kulturní globální působení je nově ovlivňováno fundamentalismem křesťanským v podání neokonzervativních politiků a dalších tvůrců veřejného mínění. Po 11. září 2001 i v České republice ve veřejném prostoru zesílila náboženská rétorika některých veřejných aktérů, a to nejen při jejich vymezování Západu, potažmo Evropy, kdy – často velmi pochybně – zdůrazňují její „křesťanské kořeny“ či dokonce „křesťanský charakter“.

Kladu si otázku, nakolik může být podoba a ohlas Schmidtova filmu Nejsme andělé, jen děláme jejich práci známkou dalšího posunu mentality českých elit ke konzervativním pozicím, jehož projevem je mimo jiné předsudečné a v mnohém pochybné zacházení s historií. Pokusil jsem se proto zjistit, co se režisér mohl o Tovaryšstvu Ježíšovu dozvědět z novější odborné literatury, kdyby ke své látce přistoupil jinak než coby estétský obdivovatel vybraných rysů baroka. Výsledek rešerše mne překvapil: řada polistopadových knižních titulů je podobně jednostranná.

O čem se vypráví, a o čem ne
Hodnocení jezuitského řádu je důležitou součástí tématu pobělohorského období, tolik významného ve „velkých vyprávěních“ českých dějin. Po listopadu 1989 nalezneme mnoho dokladů snahy o opravení negativního obrazu Tovaryšstva Ježíšova pěstovaného hlavním proudem obrozenecké i prvorepublikové historiografie, který byl primitivně vyhrocen a zneužit komunistickou historiografií. V tomto tradičním pohledu platili jezuité za náboženské fanatiky, politické intrikány a ničitele kulturních hodnot. Jejich rehabilitace po roce 1989 v lecčems navazuje na snahy meziválečných katolických intelektuálů a historiků, jako byli Zdeněk Kalista či Josef Vašica. Někdy dokonce přebírá teze starých sebeobran samotných jezuitů, takže není divu, že upadá do nových extrémů. Příznačné přitom je, že část polistopadových titulů zabývajících se Tovaryšstvem pochází od členů tohoto řádu nebo od katolíků s ním velmi sympatizujících a že tyto knihy nezřídka vycházejí v církevních, někdy přímo jezuitských nakladatelstvích. Jsou nápadně dobře zastoupeny ve fondech přinejmenším vysokoškolských knihoven…

Nejdříve bude dobré uvést to, co polistopadové práce opomíjejí. Zpravidla se vůbec nezmiňují o mocenském rozměru působení jezuitského řádu a často temných politických souvislostech jeho oddané služby zájmům Vatikánu. Většina novější literatury zatmívá i ústřední cíl jeho snažení: dosáhnout hegemonie katolické církve, a to i nevybíravými prostředky. Tato ambice řádu platí stále, jak o tom svědčí vysoká angažovanost jezuitů v celosvětovém ekumenickém dialogu, jemuž dominuje katolická církev. Nástrojem hegemonizačního úsilí jezuitů je po skončení možností dříve jimi hojně využívaného státního násilí tradičně vzdělání (řád sám dnes uvádí vedení okolo čtyř tisíců škol včetně prestižních univerzit). Svou otevřenost modernímu světu Tovaryšstvo s oblibou dokládá vědeckými aktivitami některých svých členů; velmi se pyšní například observatořemi, což se patřičně odráží i v publikacích vytvářejících kladný obraz jezuitského řádu. V souladu s duchem doby Tovaryšstvo Ježíšovo své aktivity nově soustřeďuje do oblasti masmédií a komunikace vůbec. Tuto skutečnost ovšem příslušná literatura opomíjí.

Polistopadové práce usilující o vylepšení obrazu jezuitského řádu sice v mnohém rozšiřují poznání jeho historie i současných aktivit, nápadně ale nepojednávají o charakteru vnitřních regulí Tovaryšstva. Ty obsahují také prostředky psychologické manipulace a potlačování osobní svobody a autonomie člověka. Úspěchy na poli vědy, vzdělání a kultury byly často spíše „vedlejším produktem“ sofistikovaného přístupu Tovaryšstva k jejich misijnímu a rekatolizačnímu úkolu, který se ve svém celku nesl v duchu netolerance a protimodernizačního úsilí katolické církve.

Z českých jezuitů proslulých nenáboženskými aktivitami bývá v oněch výčtech významných osobností vedle Bohuslava Balbína zmiňován hlavně Josef Dobrovský. Pobyl ale v noviciátu jen rok, pak byl řád – v roce 1773 – zrušen (obnoven byl v roce 1814). Tovaryšstvo rozpustil papež Klement XIV. v rámci celoevropského procesu vyprovokovaného politickými ambicemi i bezskrupulózními metodami jezuitů, které narazily na odpor vzmáhajících se měšťanských vrstev a následně i – katolických – mocnářů především v Portugalsku a Španělsku.

Nekritičtí obhájci jezuitského řádu se zvláštní oblibou citují některé pochvalné Voltairovy výroky na jeho adresu. Neuvádějí však, že se týkaly jen některých filosofových učitelů a chování Tovaryšstva k domorodcům během zámořských misií (především v Latinské Americe), které bylo často humánnější než způsoby světských kolonistů. Celkově ale misionářská činnost jezuitů nebyla tak kladná, jak se zdálo řadě současníků v kontextu drsného otrokářství a jak se ještě o mnoho let později domnívali někteří socialisté, kteří zámořské osady řízené jezuity pokládali za naplnění sociálních utopií. Tovaryšstvo Ježíšovo se jednak v koloniích samo hmotně obohacovalo, jednak nejčastěji zmiňovaný projekt paraguayského „jezuitského státu“ (šlo o dvacet misijních komunit, takzvaných redukcí, s celkem asi dvaceti tisíci obyvateli) v sedmnáctém a osmnáctém století představoval povážlivý druh sociálního inženýrství. Hojně – mnohem intenzivněji než při rekatolizaci českých zemí – využívali jezuité v zámoří „měkkých metod“ ovlivňování, jako byla hudba, divadlo a vůbec estetické okouzlení.

Nejsilnějším důvodem vzniku amerických komunit vedených jezuity nebyla filantropie, ale jedinečná šance Tovaryšstva zpracovat „prosťáčky boží“ jako obzvláště tvárný „materiál“ christianizace. I o tomto tématu zajímavě pojednává Markéta Křížová ve své nedávné knize Ideální město v divočině. Ta je zároveň příkladem historické práce, která mimo jiné dobře reflektuje svůj jazyk a je prosta problematického konfesijního zabarvení, které najdeme ve většině polistopadových knih věnovaných jezuitům.

Sektáři, kacíři a pravá víra
Podívejme se nyní na některé konkrétní podoby snah o nápravu historického obrazu Tovaryšstva Ježíšova. Příručka pro pedagogy Páter Antonín Koniáš, vydaná Ústavem vzdělávání učitelů v roce 1991, obsahovala i stať katolického kněze Aloise Kánského. V jeho textu určeném „učitelům českého jazyka a literatury a dějepisu“ se o lidech jiného vyznání či bezvěrcích místy píše jako o sektářích a hříšnících. Najdeme tu i neobhajitelné obraty jako „od sektářství bylo očištěno 25 osad“. Ničení knih Kánský zlehčoval tvrzeními, že mezi spalované („heretické“) knihy prý většinou patřily knihy „modlářské“ a „slabomyslné“. Jen mimochodem připouštěl, že byla ničena i výjimečná díla jako Kralická bible, spisy humanistů nebo knihy Husovy a Komenského. Zároveň zdůrazňoval, že u vzácných „kacířských děl“ (!) jezuité někdy alespoň jeden exemplář uchovávali. Ničení knih, popřípadě jejich cenzorské „opravy“, tak barbarské i vzhledem k tehdejšímu malému počtu výtisků a vzácnosti knih, tedy Kánský kvůli uzavírání některých děl do trezorů vydával za důkaz vysoké kulturnosti jezuitů!

Kánský není zdaleka sám ani v opomíjení skutečnosti, že pobělohorská protireformace znamenala zničení dřívější náboženské tolerance v českých zemích, která byla v poměrech tehdejší Evropy výjimečným a velice kladným fenoménem. Podobně jako Alois Kánský si počínal historik Jiří Bílý v knize Jezuita Antonín Koniáš z roku 1996. Odbornou veřejností byla odmítnuta nejen pro svou jednostrannost, ale i pro hrubé prohřešky proti mnoha zásadám vědecké práce. Bílý připisuje některým nekatolíkům stíhaným pro jejich víru „bludařství“ a „duchovní tmářství“ a jezuité mu imponují „svým příkladným heroismem života“ a „budovatelskými povahami v nejkrásnějším slova smyslu“, prý „ctnostmi, které nám v současnosti chybějí.“ Pro práci hromadných sdělovacích prostředků je příznačné, že se s drtivě kritickými recenzemi Bílého knihy z per expertů obeznámilo jen nemnoho novinářů, takže byla v některých médiích vyzdvihována jako seriózní rehabilitace pátera Koniáše. Nedělo se tak jen v regionálním tisku, ale například i v Respektu.

Podivná tvrzení se najdou také v knize Tovaryšstvo Ježíšovo – Jezuité v Čechách Ivany Čornejové. Historička sice varuje před „osidly jednostranných apologií“, sama do nich ale upadá. Také pro ni jsou jezuité kladnými hrdiny, čelícími „antijezuitským tažením“ či „antijezuitské ofenzivě“ z „antijezuitských středisek“ (sic!). Veškerá kritika Tovaryšstva jako by byla jen „pomluvami“ nebo „pamflety“, a tudíž něčím zhola nepodloženým.

Autorka, jinak nesporná znalkyně tématu, jako by dostatečně nereflektovala jazyk, který používá. Počíná si stejně jako jezuitský historik František Brázdil, který v knize Jezuité na Velehradě z roku 2005 tvrdí například: „Jezuitský řád se stává ochráncem a zastáncem pravdy a pravé víry v různých zemích Evropy.“ I Čornejová píše bez uvozovek o „nezbytném přimknutí se k svaté církvi“ nebo o „mučednických smrtích“. Svůj článek o protireformaci v časopise Dějiny a současnost v roce 2001 nadepsala titulem příznačným pro její přístup k tématu: „Pobělohorská rekatolizace. Nátlak nebo chvályhodné úsilí?“ Když o jezuitech první poloviny sedmnáctého století uvádí: „nepůsobili však jen jako věrní strážci pravé katolické víry“, zmýlí se každý, kdo očekává vyvážení nevhodného slovníku („pravá víra“) poukázáním na totalitní praktiky společenské kontroly prováděné Tovaryšstvem. Autorka na tu pasáž navazuje obdivnou zmínkou o působení členů Tovaryšstva v přírodovědných oborech…

Výmluvně jednostrannou publikací je anketa Co si myslíme o jezuitech? vydaná jezuitským nakladatelstvím Refugium Velehrad-Roma v roce 2006. Přináší o Tovaryšstvu jen kladné, ba většinou freneticky pochvalné soudy. Přečíst si v anketě „vyznání“ třeba historiků Františka X. Halase (autor tendenční knihy Fenomén Vatikán z roku 2004) nebo právě Ivany Čornejové je velmi přínosné pro kritické čtení příslušné knižní produkce.

Jízdní řád Eichmann?
Antonína Koniáše, jezuitského misionáře nechvalně proslulého ničením knih, se historička Ivana Čornejová podobně jako Jiří Bílý a někteří další autoři pokouší vylíčit jako člověka „vedeného nepochybně dobrými úmysly“. Je zvláštní, jak v popisu Koniáše jeho apologeti zdůrazňují vlastnosti píle, houževnatosti, osobní laskavosti a zápalu pro věc (to poslední je vzhledem k jeho zacházení s „kacířskými“ knihami zvláště povedené). Pražská Městská knihovna po fanatickém misionáři dokonce pojmenovala svůj elektronický katalog. Není mi známo, zda to bylo míněno jako postmoderní „joke“ à la „everything goes“ (tak s památkou Koniáše občas zacházejí nonkonformní katoličtí intelektuálové jako Martin C. Putna), nebo jako ocenění Koniášovy práce Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající, k vykořenění zamykající. Tato příručka sloužila k zabavování, cenzorským „úpravám“ i ničení knih považovaných z katolického hlediska za nevhodné a byla pro pozdější badatele cennou bibliografickou příručkou, byť také kvůli ní již nikdy nenajdou některé z uvedených položek. Podle stejné logiky oceňování píle a „oddanosti věci“ bez ohledu na souvislosti a dotčené hodnoty by se internetový jízdní řád mohl jmenovat Eichmann. A to je absolutně nepřijatelné, že? Vrátím-li se k úvodní otázce po příčinách úspěchu snímku Otakára Mária Schmidta o jezuitech, stále nedokážu posoudit, zda bylo rozhodnutí studentské poroty na festivalu Academia film Olomouc projevem malých znalostí historie, předpojatosti pramenící z antimodernistických postojů nebo důkazem síly obdivného zájmu o baroko, který v některých intelektuálních kruzích především během devadesátých let minulého století přerůstal v módní a někdy i arogantní postoj. Jisté je, že většina novější literatury o jezuitech nekritické hodnocení Tovaryšstva Ježíšova a jednorozměrný pohled na související historické otázky podporuje. Vzhledem k současným kulturním trendům by mne ovšem nepřekvapilo, kdyby studentské porotce na Schmidtově snímku fascinoval hlavně obraz jezuitů jako vzdělaných, extrémně pragmatických a úspěšných lidí s výjimečnými konexemi a příchutí tajemné výlučnosti – jakýchsi „yuppies“ či „bobos“ („buržoazní bohémové“) v sutanách. Zvlášť když známý senzualista O. M. Schmidt své hrdiny nechal v eroticky laděných intermezzech doprovázet postavou anděla představovaného půvabnou hnědovláskou…

Ať tak či onak, nový tendenční obraz jezuitského řádu a s ním i novověkých náboženských dějin zkresluje mnohé rysy barokní epochy, především násilnou protireformaci a tragédie těch, které postihla. Bez dostatečného povědomí o tom sotva plně pochopíme takové fenomény, jako jsou specificky české rysy úcty ke knize a knižní kultuře vůbec nebo tradice a formy disentu či názorové autonomie, nechť je někdo nazývá třeba „českým kverulanstvím“. A také jevy jako udavačství, přetvářka a „změny kabátu“, tolik dnes vzpomínané při ohlédnutích za dvěma totalitami dvacátého století, mají v českém případě silné tradice ve starších dějinách.

Pamatujme na de la Barra
Náboženská netolerance stála v českých zemích lidské životy ještě během osmnáctého století: kvůli ní byly utráceny nejen během čarodějnických procesů, ale i za „rouhání se svatým“. Proto je zvláštní, že slýcháme o snahách Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, který má kromě katolické i silně politicky konzervativní symboliku, ale nikde nestojí důstojný památník obětem náboženské nesnášenlivosti prosazované státní mocí během pobělohorského období. Tomáš Svoboda, muž s krásným nomen omen, který byl v roce 1728 popraven za přechovávání knih a údajné rouhání se Janu Nepomuckému, má pomník v Kopidlně, kde zahynul. To v Paříži postavili sochu rytíře Jeana-Françoise de la Barre, který byl v roce 1766 mučen a nakonec v severofrancouzském Abbeville upálen za to, že s mladickou vyzývavostí nesmekl před božítělovým procesím a že se u něho našly tři zakázané knihy (mimo jiné Voltairův Filosofický slovník), hned vedle basiliky Sacré-Coeure. Ta je mimo jiné důležitým symbolem francouzské nacionální pravice. Dnes se řada evropských politiků a publicistů raduje z karikatur proroka Mohameda, ale zároveň se pokouší zaklínat veřejnost křesťanskostí Evropy a pohoršuje se nad svobodomyslnými projevy jako například Catellanovou sochou papeže Jana Pavla II. zasaženého meteoritem. De la Barrův odkaz tedy znovu nabývá obzvláštní aktuálnosti.

Také české společnosti by prospělo připomínat si své de la Barry. Děje se ale opak, vzpomínky na náboženskou nesnášenlivost se v našem veřejném prostoru spíše rozmlžují.

Skvěle to dokládá například vztyčení smírčího kříže na Jičínsku na hoře Veliš nad Šlikovou Vsí v září 1999, který má současně připomínat smrt zmíněného evangelíka Tomáše Svobody a zabití jezuitského misionáře Matěje Burnatia v nedaleké Libuni v roce 1629. Taková ekumena je ale zavádějící. Burnatius a jeho průvodce byli totiž zabiti poté, co jezuita k podpoře svého rekatolizačního úsilí přivolal na luterány v Rovensku pod Troskami vojáky. Krvavá odplata venkovanů byla spontánní reakcí na násilí a škody napáchané vojskem. Smírčí kříž na Veliši jako by kladl na roveň činy mající zcela nesouměřitelné příčiny a souvislosti. Kritickému historickému vědomí by prospěl pravý opak.

Pominu-li rozličné rekreační aktivity, pak se s historií v současném českém veřejném prostoru zachází stále více v krajnostech. Zatímco ze školní výuky mizí, používá se buď coby politický klacek, jak o tom svědčí podoba vznikajícího Ústavu pro studium totalitních režimů, nebo jako banalita v různých masmediálních „formátech“. Látku z dějin protireformace proto možná dříve než smysluplná vzpomínková aktivita využije třeba reklama na pivo. Chopí se například příběhu o tom, jak v roce 1710 v Hlinsku dva muži přinesli do hospody sošku falešného svatého Jana Nepomuckého a pověsili jí na krk sklenice od piva. V tom reklamním spotu to jistě bude zábavné. Fakt, že ti dva ze strachu z brutálního trestu, o jehož reálné hrozbě nemohli pochybovat, po vystřízlivění uprchli za hranice, se žádné bžundě ani nekritickým obdivovatelům barokní epochy nehodí. Ti mají jiné hrdiny. Jezuity, co prý dělali práci andělů…

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP