Do nemocnice chodím pomáhat se dvěma kočkami, psem a králíkem, říká zooterapeutka Eva Křemencová


Věděli jste, že psi a kočky můžou skládat zkoušky? A že mohou svou přítomností napomáhat úspěšné léčbě pacientů v nemocnicích?

Eva Křemenová se svým psem Killianem. Foto: Jan Donáth

 

Jak vás napadlo věnovat se zooterapii?

V roce 2007 mě oslovila Pavla Tichá, zakladatelka a předsedkyně občanského sdružení Amelie, které nabízelo a poskytovalo program psychosociální pomoci pro onkologicky nemocné a jejich blízké, zda bych se nechtěla stát dobrovolnicí na oddělení lůžkové onkologie ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Vzhledem k tomu, že jsem v důsledku onkologického onemocnění ztratila několik svých nejbližších, a věděla jsem, jak moc chybí osobnější přístup k pacientům – a k jejich rodinám, souhlasila jsem a tuto výzvu přijala. Při docházení na lůžkové oddělení jsem si všímala, oč snadněji se navazuje kontakt s člověkem, který má na svém nemocničním stolku fotku svého zvířete anebo rostlinku v květináči, o kterou se s láskou po dobu své hospitalizace stará.

V té době jsem měla fenku jorkšírského teriéra, kterou jsem s sebou začala brát na pravidelná setkávání klientek v takzvaných klubech Amelie. Brzy jsem se přesvědčila, že fenka dokáže bez problémů navázat kontakt i s klientkou, která byla zpočátku nemluvná až pasivní, a dokáže ji posléze sblížit nejen s terapeuty, ale také ostatními pacientkami. Po těchto pozitivních zkušenostech jsem toužila přinést zvíře i na nemocniční oddělení a kontakt s ním umožnit i lidem, kteří byli nuceni se se svým zvířetem rozloučit na neurčitě dlouhou dobu, nebo jim jen schází trocha rozptýlení.

Začala jsem se tedy zooterapií cíleně zabývat a hledala nemocnici, kde by byli canisterapii příznivě nakloněni. Absolvovala jsem rekvalifikační kurz SVOPAP a fenka složila zkoušku povahových vloh psa vhodného pro canisterapii. V průběhu tohoto kurzu jsem měla možnost navštěvovat různá zařízení, kde se zooterapie – canisterapie praktikovala, nejvíce mně oslovilo tehdejší dobrovolnické centrum Lékořice (nynější CPP – centrum podpůrné péče) Thomayerovy fakultní nemocnice a já po dvoudenním kurzu pro dobrovolníky nastoupila na oddělení geriatrie a následné péče právě sem.

 

Se kterými zdravotními problémy může zooterapie pomoci?

Zooterapie v Thomayerově nemocnici probíhá především formou běžné návštěvy dobrovolníka se zvířetem na oddělení, takže napomáhá navázání kontaktu s pacientem, zlepšení jeho nálady a rozšíření komunikace. U geriatrických pacientů též dochází k vybavování si zážitků z dětství a mládí, prohřívání rukou při hlazení srsti zvířete. A dětští pacienti si při hraní se psem rovněž mohou procvičit jemnou a hrubou motoriku nebo třeba komunikační dovednosti. Se psem mohou běhat, cvičit ho, česat, zapínat mu postroj nebo obojek, mohou mu házet míček anebo krmit pamlsky jak z dlaně, tak „špetkou“ prstů, mohou se na něm učit pojmenovávat jednotlivé části jeho těla...

Kočky se využívají především k hlazení a chování, ale rovněž se s nimi může cvičit jemná motorika – díky rozepínání a zapínání jejich postroje, česání srsti, krmení… Dětští pacienti se v přítomnosti kočky dokonce mohou vyjadřovat i výtvarně – malují, vybarvují, vystřihují a pracují v nemocniční keramické dílně. S mou kočkou Kačenkou byla také na oddělení dětské neurologie pořádaná jednorázová akce Povídání a malování s kočkou Kačkou – a to nejen o kočkách, kdy se děti dozvídaly vše o životě koček a o jejich chovu doma. Mohly se s kočičkou pomazlit, pohrát si s ní... Akce se tehdy zúčastnili i někteří z rodičů a celé odpoledne se skutečně moc povedlo. Co se týká králíků – ty si pacienti hladí, chovají nebo je i češou.

 

Vraťme se ještě k těm zkouškám pro psy. Jak to probíhá? A lze na ně zvíře nějak připravit?

Základním požadavkem na zvíře je jeho vyrovnaná povaha, spolehlivost, vstřícnost a kontaktnost vůči ostatním lidem, a to i k osobám s handicapem. Po získání vhodného zvířete pak probíhá jeho cílená výchova a výcvik, které jsou poměrně náročné. Pes se v rámci socializace učí pohybovat v nejrůznějším prostředí – po obchodních domech, nádražních halách, v knihovnách a restauracích, kde se kontaktuje s různými lidmi, pohybuje se po různých površích, a to třeba i kluzkých, zvyká si na různé pachy, zvuky – hlavně na hluk a křik, zvyká si například i na kompenzační pomůcky, jako jsou invalidní vozík, berle či chodítko, ale třeba i na nekoordinované pohyby některých lidí.

 

To musí být docela zvíře-kliďas…

Může být i živější, ale musí být plně ovladatelné, samozřejmě se může i něčeho neobvyklého leknout, ale nikdy nesmí zareagovat strachem anebo agresí.

 

A v čem tedy spočívají zkoušky?

Například při testování psů vhodných pro canisterapii ve společnosti SVOPAP se zvíře se během testování setkalo s člověkem v bílém plášti s pachem dezinfekce, muselo se nechat v klidu prohlédnout, nechat se ne zrovna šetrně „ohmatat“ anebo vysadit figurantem na invalidní vozík, absolvovat s ním jízdu výtahem, sejít s dalším člověkem na vodítku ze schodů. Zkouší se tolerance k různým zvukům, musí projít skupinou lidí, kteří se na něj „vrhnou“, hladí ho, mluví na něj, objímají ho, nechat se vysadit na lůžko k ležícími člověku a nechat se obejmout, projít a usednout u velkého zrcadla, nebát se proti sobě vystřeleného deštníku, padající berle, hračky, která u něj dopadne na zem, ale třeba i předvést ovladatelnost při základních povelech poslušnosti.

 

A co kočky – ty také skládají zkoušky?

Ano – čtyřstupňové. Testují se v domácím, cizím, vnitřním i venkovním prostředí. Zkoumají se reakce kočky na různé zvuky, intenzivní křik, pachy, pohyby, přenášení z místa na místo, hlazení, dotyk cizích lidí, setkání s handicapovanými klienty, setkání s jinými živočišnými druhy a podobně. Zároveň se posuzuje její vstřícnost a to, jak kontaktní je vůči cizímu člověku – klientovi a zároveň i souhra s tím, kdo jí doprovází.

 

Která zvířata vy sama využíváte v zooterapii?

V současnosti chodím do nemocnice se dvěma kočkami, psem a králíkem. Občas přinesu i ježka nebo hada. V těchto případech ovšem nejde o zooterapii v pravém slova smyslu, spíše poskytuji bloky přednášek o živé přírodě pro malé pacienty na oddělení dětské neurologie a psychiatrie anebo kognitivní trénink pro geriatrické pacienty, tam tedy pouze s ježkem či bodlínem.

 

A všechna tato zvířata vlastníte?

Ano, všechna jsou moje. V případě zooterapie se totiž velmi dbá na to, aby mezi zvířetem a tím kdo je za pacienty vede – tedy jejich majitelem– dobrovolníkem, byl velmi úzký vztah, zvíře musí být dokonale „přečtené“ a to dokáže pochopitelně pouze jeho majitel, který se mu soustavně věnuje.

 

Kolikrát v týdnu se zooterapii věnujete?

Dvakrát týdně, vždy na hodinu až hodinu a půl, přičemž zvířata střídám, takže každé z nich „pracuje“ nejvýše jednou týdně. Musím totiž dbát na to, aby zvířata nebyla vyčerpána – jejich „pracovní doba“ je velmi omezená. I u nich, pokud se jejich síly neodhadnou včas a budou se přetěžovat, se pak samozřejmě může stát, že takzvaně vyhoří a nadále není možné je k terapii využívat.

 

Musí vaše zvířata procházet nějakými speciálními veterinárními vyšetřeními?

Samozřejmě – všechna jsou průběžně sledována svým stálým veterinářem – dvakrát ročně jsou vyšetřena a Thomayerově nemocnici, respektive Centru podpůrné péče ­– dříve občanskému sdružení Lékořice, je předána zpráva o jejich zdravotním stavu, kde je zanesen nejen výsledek prohlídky samotné, ale rovněž i informace o provedeném očkování a ošetření proti vnějším a vnitřním parazitům.

 

Měla by mít zooterapeutická zvířata i nějaké speciální vlastnosti?

Speciální vlastnosti snad ani ne, pominu-li jejich vstřícnost, kontaktnost a jistou odolnost podporovanou a rozšiřovanou v rámci socializace a výchovy, ale kromě výcviku ovladatelnosti běžnými cviky poslušnosti, se mohou učit i různé triky, které mohou mnohého z budoucích klientů zaujmout a pomoci tak v navázání kontaktu s ním. Třeba můj pes Killian, plemene papillon, je velmi aktivní a velice rád se učí novým věcem, a tak pro něj nebylo vůbec těžké naučit se podávat předměty, které mi upadnou anebo na ně nedosáhnu, včetně kreditní karty, bankovek a mincí – ty sebere z podlahy a vloží do nastaveného kelímku, umí ovládat čumákem vypínač, rozvazovat tkaničky u bot, sundat mi z obličeje a podat do ruky brýle, sundat a podat čepici, rukavice, ponožky, pantofle, sebrat a uklidit hračku do krabice, kterou si na můj povel přinesl, rozepnout zip na kapse a vyndat z ní například mobilní telefon nebo kapesník a mnoho dalšího… Kilián plní různé povely poslušnosti jak na slovní pokyn, tak i na pohyb ruky, což velmi zaujme především dětské pacienty.

 

Kočky také umí něco podobného?

S kočkami v současné době chodím na oddělení geriatrie a následné péče. Původně chodil i kocour Eda plemene ragdoll, ale vzhledem k jeho vyšší váze už ho prostě „neunesu“. Nicméně on se vždy noblesně rozložil na postel nejbližšího pacienta, a pokud si ho chtěl někdo pohladit anebo se s ním pomazlit, musel chtě nechtě za ním, fungoval zkrátka trochu aktivizačně…

Ragdollka Kačenka je poněkud zvláštní kočka, která nemá moc ráda kontakt se zdravotnickým personálem, dokonce ani s návštěvami u mě doma, ale k pacientům má velmi vřelý vztah. Využívá se hlavně u pacientů v těžkém stavu, kdy si sama vleze na jejich lůžko, lehne si do jejich blízkosti, natáhne k nim packy, velice jemně vrní a dívá se na ně svýma klidnýma modrýma očima. V této pozici pak vydrží spočívat dlouhé chvíle, někteří pacienti ji hladí, jiní v její přítomnosti poklidně usínají.

A peršanka Bobina je kočička, která se pro terapie snad opravdu narodila, miluje totiž kohokoli, kdo se jí zrovna věnuje, při příchodu na oddělení se nejprve pozdraví a pomazlí na sesterně s personálem oddělení a pak už je odnesena na nemocniční pokoj k pacientům. U těch aktivnějších je ochotna chodit po posteli, mazlit se a brát si pamlsky, na druhou stranu ale vydrží i jen tak ležet, nechat se od pacienta hladit a poslouchat, jak se mu stýská po vlastní kočce, kterou musel nechat doma…

 

Více se o zooterapii se dozvíte z rozhovoru v Harmonii života v aktuálním vydání Literárních novin 6/2019. O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem  Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript  nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka). Jejich elektronickou podobu si můžete koupit ZDE.

 

Mgr. Eva Křemenová je původně všeobecná zdravotní sestra, řadu let však pracuje mimo obor. V roce 2008 získala osvědčení v rekvalifikačním kurzu SVOPAP jako „Canisinstruktor pro oblast rozvoje osobnosti“. V roce 2012 jí primátor hl. m. Prahy udělil ocenění KŘESADLO 2011, cenu pro dobrovolníka roku daného kraje ČR, a rovněž tento rok získala ocenění na MPSV. Své studium speciální pedagogiky zakončila v roce 2014 obhajobou diplomové práce na téma Zooterapie v Thomayerově nemocnici.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP