Hotel Praha byla nejvíc sexy stavba v Čechách druhé poloviny 20. století


Takzvaný gesamtkunstwerk, čili totální umělecké dílo, a k tomu „nejvíc sexy stavba“ v Čechách druhé poloviny 20. století – to byl podle sochaře Pavla Karouse Hotel Praha. Pět let po demolici této unikátní stavby vychází v nakladatelství BiggBoss monografie právě z Karousova pera. Kniha přitom nemohla vyjít v příznačnější dobu, kdy právě došlo ke zničení další podobně unikátní stavby – budovy Transgasu. Právě tyto demolice vzbuzují otázky o umělecké hodnotě, místech paměti a snahách přepisovat dějiny.

Dnes již zbouraný Hotel Praha v roce 2001. Foto: Profimedia

 

Čím byl zrovna tenhle hotel tak unikátní?

Architektura hotelu Praha autorů Jana Sedláčka, Jaroslava Paroubka, Luďka Todla, Radka Černého a Arnošta Navrátila, postaveného v letech 1979–1981, byla naprosto výjimečná. Kopírovala vrstevnice svahu, svým tvarem reagovala na terén. Stavby, které by takto sochařsky ctily prostor, se u nás kromě srovnatelně odvážného televizního vysílače Ještěd téměř nevyskytují. Především jižní strana hotelu byla ve stylu takzvané organické architektury, čímž autoři předčili o desetiletí některé světové trendy například světově uznávaného architekta Jana Kaplického. Objekt budovy představoval velkorysý gesamtkunstwerk, tedy totální umělecké dílo – spojení současně architektury, interiérového designu, užitého i volného umění v jedno celostní dílo. Na výtvarných realizacích a designu se podílely desítky nejuznávanějších českých výtvarníků druhé poloviny 20. století.

 

Komunikační věž hotelu s nouzovým schodištěm a výtahy, kameninový obklad od Štěpána Kotrby a Štěpána Kotrby ml. Foto: Jiří BenákKdy jste byl poprvé uvnitř?

Hotel jsem navštívil se svojí tehdejší dívkou, kvůli svému dlouholetému zájmu o vizuální umění pozdní moderny, někdy kolem roku 2010. Dali jsme si v restauraci kafe za 45 korun v interiéru, kde byla podlaha z leštěné translucentní písmenkové žuly, stěny obložené reliéfně vyřezaným masivním dubem a nad hlavou jsme měli úžasné lustry od Stanislava Libenského, připadali jsme si jako arabští šejkové. Z mého pohledu to byla nejvíc sexy stavba v Čechách druhé poloviny 20. století.

 

Když se boural, šel jste se podívat?

Několikrát. Když se hotel boural, byl jsem jeden z navrhovatelů zapsání hotelu Praha na kulturní památku. Různá média mě tam často vodila, aby se mnou natočila rozhovor. Při pohledu na rozštípané dubové a ořechové reliéfy v kontejnerech na stavební suť, a nakonec na demolici celé stavby, jsem cítil nevolnost a hněv. Bylo to utrpení. Takový strašný disrespekt vůči kvalitní práci mnoha lidí…

 

Měly by se domy bourat?

Ano. Domy, když doslouží, by se měly zbourat a nahradit kvalitnějšími. Nikdo není pro to, aby se z Prahy stal nějaký skanzen. Ale ojedinělá stavba, funkční a vyhledávaný hotel, který mohl sloužit ještě několik generací a bezesporu byl unikátní ukázkou kulturního dědictví z doby reálného socialismu, zanikl jen z rozmaru jednoho miliardáře. Hotel Praha nechal zbořit nejbohatší Čech Petr Kellner, aby si vytvořil nárazníkové bezpečnostní pásmo kolem své vilkym v těsném sousedství hotelu. Likvidace zdravé a poměrně mladé stavby je špatná i z ekologického hlediska. Kolik materiálu a energie vyšlo vniveč a vyvezlo se na skládku? Z mého pohledu bylo zbourání hotelu Praha zločin.

 

Stanislav Libenský: Světelný mrak, skleněný lustr. Foto: Filip ŠlapalCo vás fascinuje na umění a architektuře z doby reálného socialismu?

Se svým projektem Vetřelci a volavky se vizuální kulturou tohoto období zabývám už patnáct let a nepřestává mě fascinovat. Líbí se mi, že se při posuzování výsledků kulturní politiky doby nedávno minulé neubráníme poměřování s tou současnou. Jak je možné, že mezi lety 1965 až 1989 vzniklo jenom v Praze na 2500 výtvarných realizací ve veřejném prostoru a po revoluci do současnosti pouze 59? Jak to, že architektonické projekty byly v 60. 70. a 80. letech vybírána pomocí architektonické soutěžem odbornou komisí, kdežto dnes je to spíš výjimkou? Podotýkám, že moje komparace se týká pouze výtvarného umění ve veřejném prostoru a architektury, ne těch dvou režimů jako takových.

 

Kdy jste přišel na nápad vydat o hotelu Praha knihu? Hned po jeho zbourání?

Ano, ale vzhledem k tomu, že jsem si pořídil rodinu a musel vydělávat, trvala práce na knize opravdu dlouho. Na publikaci jsem dělal ve svém volném čase čtyři roky. Poslední dva velmi intenzivně.

 

Co bylo nejnáročnější při její přípravě? Jak se to lišilo od Vetřelců a volavek?

Informace o hotelu Praha se sháněly velmi těžko. V době, kdy jsme začali s Ladislavem Zikmundem-Lenderem a Martinem Kohoutem o hotelu psát, už neexistoval a za minulého režimu bylo na hotel uvaleno informační embargo. Například ve v ročence Spolupráce výtvarníka s architektem, která vycházela za normalizace, bylo místo soupisu výtvarných děl jen prázdné místo. Nakonec jsme museli zajít za desítkami jednotlivých tvůrců a čerpat z jejich osobního archivu. Řekli jsme si, že když už hotelu Praha stavíme pomník, tak pořádně. Myslím, že se nám nakonec podařilo něco mimořádného a ty informace jsme po podrobné rešerši dali dohromady. Nakonec jsme schopni říct, co bylo v téměř každé místnosti za výzdobu a čtenáře hotelem virtuálně provést.

 

Antonín Hepnar: Boulingová dráha, profilovaná balustráda. Foto: Filip ŠlapalV předmluvě vaší knihy píše Milena Bartlová, že „Paměť je zdrojem potíží v každé lidské společnosti.“ Jak se vy stavíte k paměti?

Paměť a místa paměti jsou pro fungování společnosti velmi důležité. Paušální ničení kulturních reziduí minulého systému považuji za násilné mazání paměti tohoto národa a přepisování dějin. Likvidací těchto památek se své kontroverzní minulosti nezbavíme. Naopak ji zatlačíme do podvědomí, což je nedobré pro psychické zdraví společnosti. Myslím si například, že budoucí generace by nic tak nepřesvědčilo o neupřímnosti vládnoucí normalizační nomenklatury, jako rozpor mezi jejich rovnostářskou rétorikou a naddimenzovaným luxusem jejich vlastního nepřístupného životního prostoru, který hotel Praha symbolizoval. Jeho zničením jsme nad tehdejší bezohledností nezvítězili, ale naopak dali průchod té současné. Podobně nesmyslně bychom se mohli dívat na barokní kostely jenom jako na nástroj násilné rekatolizace a habsburské nadvlády a jejich likvidací se snažit vyrovnat s tragickými důsledky „Pobělohorské okupace“.“

 

„Místa paměti“, tedy i ta symbolizující minulý režim, jsou tedy pro společnost důležitá?

Místa paměti jsou fyzickým dokladem nějaké doby či události, dává nám šanci zakotvit se a pochopit vlastní historii a posunout se v současném vývoji. Člověk, který je vytržen ze své minulosti nebo je od ní násilně oddělován, je snadněji manipulovatelný. To si uvědomuje každá vládnoucí garnitura. Vztyčování, ale i odstraňování monumentů ve veřejném prostoru patří proto k tradičním aktivitám mocenské elity. Tyto aktivity tak neomylně a přesně jako barometry vyjadřují ideové a politické klima. Jak říká filozof Antonio Gramsci, jde o strategii vládnoucí třídy, kterou lze charakterizovat jako schopnost dominující skupiny reprodukovat sociální a kulturní převahu nejen prostřednictvím násilí, ale též prostřednictví různých manipulativních technik. Dokládá to příklad současného masivního ničení architektonických skvostů z minulého režimu, například Transgasu, OD Ještěd, Ústřední telekomunikační budově na Žižkově a Dejvicích, sportovní haly ve Frýdku-Místku a desítek dalších. Při uplatnění příběhové hyperboly je bourání těchto faktických kulturních památek zhmotněním dovršení akumulace kapitálu v rukou veksláků a estébáků, kteří začali hromadit svůj (sociální, kulturní, ekonomický) kapitál v 70. a 80. let 20. století. Teď po sobě podprahově mažou vizuální doklad doby, která je vytvořila.

 

Pavel KarousHotel byl postaven pro komunistickou elitu a bedlivě střežen státní bezpečností. Jak se dál měnilo jeho využití a jaký je tedy politický rozměr /význam té stavby?

I historický a politický význam stavby je obrovský. Objekt hotelu Praha byl ubytovacím a restauračním zařízením Ústředního výboru Komunistické strany Československa, tehdejšího absolutního mocenského hegemona. Zahájení provozu v roce 1981 začalo tím, že hostilo zahraniční účastníky XVI. sjezdu KSČ, včetně sovětské delegace v čele s generálním tajemníkem KSSS Leonidem Brežněvem. Častými hosty hotelu byly také obchodní a diplomatické delegace režimů, jako byl Irák Saddáma Husseina, Sýrie Hafeza al-Assada, Jižní Jemen Ali Nasira Muhammada a Libye v čele osobně s plukovníkem Muammarem Kaddáfím. Mezi časté hosty hotelu patřil palestinský předák Jásir Arafat, vůdce Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), který měl dokonce vlastní stálé apartmá. Veřejnosti nepřístupnému hotelu Praha byl ve složkách StB jako ostře sledovanému objektu přiřazen krycí název „Sušice“ podle adresy hotelu Sušická 20. „Sušice“ byly soustavně monitorovány a informačně těženy. I této legendami opředené „temné“ historii se v publikaci věnujeme. Na kapitole, kterou připravil sociolog a dokumentarista Martin Kohout, věnující se porevolučnímu vývoji, je vidět, že rok 1989 nebyl zdaleka tak výrazným předělem, jak bychom si možná přáli, ale že obchodní a manažerské elity normalizace volně přešly do nového systému. Koneckonců hotel Praha byl privatizován do rukou lidí, kteří své kariéry zakládali na kontaktech budovaných za dob minulého režimu v Sovětském svazu i v prostředí tehdejších tajných služeb.

 

Milena Bartlová, Pavel Karous (ed.), Martin Kohout, Ladislav Zikmund-Lender,  Markéta Žáčková: Hotel PrahaTím, že byl stavěný pro komunistické funkcionáře, stal se takovou výstavní skříní toho nejlepšího, co bylo tehdy architektonicky i designově možné – možná paradoxně bez ideologického zabarvení. Při práci na knize jste spolupracoval i se spoluautorem stavby, architektem Arnoštem Navrátilem. Jak se k zadání autoři stavěli?

Díky systému výběru architektury soutěží a uměleckého díla pomocí výběrového řízení s odbornou komisí se při realizaci hotelu Praha uplatnili mimořádně kvalitních autoři, často i ti, kteří měli s normalizačním režimem problémy. Někteří dokonce byli vyloučení ze strany po prověrkách v roce 1970, což bylo z pozice normalizovaného státu zdaleka nejhorší provinění, a přesto mají v hotelu Praha svá díla. To dokazuje, že postideologickém prostředí po roce 1968 už vládnoucí garnituru v rámci jejich vlastního životního prostředí nezajímala politická spolehlivost jeho tvůrců, ale především kvalita a luxus. Sami tvůrci to také tak brali a vnímali, že velkorysá zakázka je příležitostí vyzkoušet si něco nového a získat na to prostředky. Zadavatelem nebyli nijak omezeni. O každém architektonickém celku můžeme říci, že je výsledkem nejen individuálních tvůrčích, konstrukčních a organizačních schopností jejich autorů, ale i důsledkem všeobecné kulturní, společenské, politické a hospodářské situace, ve které vzniká a kterou ztělesňuje. Prestižní a nákladné stavby vždy přímo reprezentují mocenské ambice svého zadavatele, a to v každém režimu. Neopakovatelná architektura hotelu Praha může být chápana v tomto ohledu jako příkladová studie.

 

Mezi designéry byla jména jako Jaroslava Brychtová, Stanislav Libenský nebo Pavel Hlava, Benjamín Hejlek, v interiéru autorské lampy od Karla Volfa, reliéfy od Antonína Hepnara, unikátní byla sochařská výzdoba i nábytek. Co se s tímto vybavením stalo?

Drtivá většina byla zničena, zlomek se podařilo zachránit institucím, jako jsou Muzeum hl. m. Prahy a Uměleckoprůmyslové muzeum, a také některým soukromým sběratelům či aktivistům. Co se zachovalo, je v současnosti k vidění na výstavě Hotel Praha – oběť moci v Retromuseu v Chebu, kam vás co nejsrdečněji zvu. Je to jako vidět na vlastní oči předměty vytažené z Titanicu.

 

Pavel Karous (*1979) je sochař, který vytváří objekty, věnuje se místně specifickým instalacím, intervencím do veřejného prostoru. Ve své tvorbě se zabývá především vztahem mezi geometrií a lidskou společností. Se svým dlouhodobým projektem Vetřelci a volavky dokumentuje a popularizuje výtvarné umění ve veřejném prostoru z období reálného socialismu. Za svoji knihu Vetřelci a volavky, která vznikla v rámci projektu, získal ocenění „Nejkrásnější kniha roku 2013“ v kategorii odborná literatura.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP