Profesor Hanzlík: O rehabilitaci popraveného generála Píky se zasloužil Ludvík Svoboda


V pátek 21. června uplynulo přesně 70 let, kdy byl popraven generál Heliodor Píka (1897–1949), který se stal obětí politického režimu, jenž se v Československu chopil moci 25. února 1948. Jeho případem se dlouhodobě zabývá i profesor František Hanzlík, historik z brněnské Univerzity obrany. Ve rozhovoru pro Literární noviny popisuje nejen průběh vykonstruovaného procesu s generálem Píkou, ale vzpomíná také na jeho syna Milana (1922–2019), jehož životním posláním byla otcova rehabilitace.

Generálové Bruno Sklenovský, Heliodor Píka, Karel Klapálek. Foto: VHA

 

Připomínáme si další smutné výročí – den, kdy byl popraven generál Heliodor Píka. Těch důvodů, proč si jej připomínat, existuje hned několik. Kterému z nich přikládáte největší význam?

Jeho největší význam spočívá podle mě v tom, že případ generála Heliodora Píky byl názornou ukázkou toho, čeho je schopen režim, který byl nastolen v únoru 1948. Generál Píka se stal jeho první obětí – byl zatčen nedlouho po únoru 1948 a na základě vykonstruovaného procesu následně odsouzen k trestu smrti a popraven.

 

Měl generál Píka tušení, jaké nebezpečí mu hrozí

Generál Píka si byl velmi dobře vědom situace, která po únoru 1948 nastala, i toho, co pro něj bude znamenat. Měl jsem možnost číst paměti generála Ferjenčíka a dalších, kteří po únoru odešli do zahraničí a přesvědčovali generála Píku, aby se rozhodl stejně. Generál Píka tuto možnost odmítl a prohlásil, že do třetího exilu už neodejde (během první světové války bojoval na frontě jako zdravotník ve Francii a během druhé světové války působil jako šéf zahraniční vojenské mise). Generálu Ferjenčíkovi sdělil, že je připraven i na případnou perzekuci. Svému synovi Milanovi 25. února 1948 dokonce řekl, že ho komunisté pověsí na první lampu pouličního osvětlení a měl bohužel pravdu

 

Proč se komunistický režim generála Píky tolik obával?

Komunistický režim se generála Píky neobával. Důvod jeho zatčení byl zcela jiný. Generál Píka byl po druhé světové válce jmenován do funkce podnáčelníka hlavního štábu a sehrál velmi pozitivní úlohu během mírových jednání v Paříži. Byl dokonce povýšen do hodnosti divizního generála, jedné z nejvyšších vojenských hodností. Do února 1948 nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohl stát obětí nějaké perzekuce.

To, že byl zatčen a po vykonstruovaném procesu popraven, bylo víceméně nařízeno z Moskvy. Bedřichu Reicinovi, který byl spolupracovníkem sovětských tajných služeb, a Karlu Vašovi bylo sděleno, že generál Píka toho příliš mnoho ví o sovětské zpravodajské službě a nesmí opustit hranice Československa. Zde byl obrovský rozdíl mezi generálem Píkou a generálem Aloisem Liškou či generálem Antonínem Hasalem, kteří po únoru 1948 odešli do zahraničí.

Zatímco generál Píka působil za druhé světové války v Sovětském svazu, generálové Liška a Hasal působili na Západě. Generálové Liška, Hasal, Ferjenčík a další odešli do exilu, jak jsem se dopátral v archivech i v konkrétních výpovědích příslušníků obranného zpravodajství, víceméně s Reicinovým vědomím. Všichni měli velmi dobré kontakty na Západě a v případě, že by byli uvězněni, vznikl by pro tehdejší režim velký problém z mezinárodního hlediska. U generála Píky byla situace jiná. Přestože měl kontakty na Brity, jednalo se o kontakty především na zpravodajce, nikoliv na osobnosti veřejného politického života, jako tomu bylo třeba u generálů Lišky a Hasala.

 

Nakolik intenzivní byla spolupráce mezi generálem Píkou a prezidentem Edvardem Benešem během druhé světové války a krátce po ní?

Generál Píka byl loajální důstojník předmnichovského typu. To znamená, že se vyhýbal politickým střetům a věnoval se především budování našich jednotek v Sovětském svazu. Důsledně se snažil plnit příkazy, které přicházely z Londýna od exilové vlády nebo přímo od Edvarda Beneše. Ten opakovaně apeloval na generála Píku, aby ve formujících se jednotkách nebyla dovolena politická činnost a aby se zabránilo komunistům v jejich ovládnutí.

Bylo známo, že komunisté v Buzuluku vyvíjeli nelegální činnost. Vytvořili, podle nich, neveřejnou stranickou organizaci, v jejímž čele stál pozdější šéf výchovy a osvěty, tehdy štábní kapitán Jaroslav Procházka. Komunisté jako jediná politická strana působili velmi intenzivně v tamních jednotkách. Generál Píka se tomu snažil zabránit. Proto se dostával do velkých konfliktů především s velvyslancem v Moskvě Zdeňkem Fierlingerem, který úzce spolupracoval s komunisty. Stejně tak měl rozpory s moskevským vedením Komunistické strany, v jejímž čele stál Klement Gottwald, který prosazoval budování československých jednotek podle vzoru sovětské armády, a to včetně zavedení politických pracovníků. To se nakonec nepodařilo, protože jednotky byly budovány – alespoň formálně – podle řádů platných v předmnichovské československé armádě.

 

Vykonstruovaný proces s generálem Píkou byl především dílem Bedřicha Reicina a Karla Vaše. Co si od něj oba slibovali? Sledovali svůj osobní prospěch nebo byli tehdejšímu režimu tak oddáni?

Svůj osobní prospěch nesledovali. Tehdejšímu režimu samozřejmě oddáni byli, ale především plnili úkoly, které obdrželi z Moskvy. Karel Vaš, který byl později zatčen a odsouzen na doživotí, ve své žádosti o obnovení procesu z roku 1955 (měla 550 stran) popisuje i okolnosti procesu s generálem Píkou. Uvádí v ní, že to byl úkol z Moskvy. Poté, co byl generál Píka nezákonně odsouzen a zavražděn, obdržel odtud pochvalu z nejvyšších míst.

Celý proces byl de facto řízen z Moskvy. Veškeré protokoly, které vznikaly při výslechu generála Píky, dostával nejdříve do rukou sovětský vojenský atašé, který potom uděloval Vašovi pokyny, jakým způsobem postupovat dál. Když to vezmeme z hlediska tehdy platného právního řádu, bylo to v naprostém rozporu se zákony a ústavou. Takže proces s generálem Píkou byl skutečně nezákonný.

 

Jakou roli sehrál během procesu s generálem Píkou Ludvík Svoboda?

V podstatě žádnou, protože celý proces šel mimo něj a do jeho průběhu nemohl nijak zasáhnout. Svoboda pouze dával určité vyjádření v srpnu 1948, tedy o půl roku dříve – soud proběhl až koncem ledna 1949. Byl podán návrh na zastavení trestního řízení s generálem Píkou a existuje dokument, který sice není podepsán Ludvíkem Svobodou, ale je v něm uvedeno, že ministr obrany neshledává důvody k udělení milosti. To se ale netýkalo milosti po odsouzení, nýbrž zastavení celého procesu. Ludvík Svoboda, jak se později vyjádřil, věřil, že existuje něco jako objektivní soudní řízení, které musí nutně dospět k závěru, že generál Píka nic neudělal, ničím se neprovinil, a tudíž nemůže dojít k jeho odsouzení. V průběhu procesu Svoboda dokonce psal posudek na generála Píku, který vyzněl kladně.

Když byl později generál Píka odsouzen a jeho rodina podala žádost o milost, rozhodovalo se v Lánech několik dní před popravou o tom, zda mu bude či nebude udělena milost. Svoboda tehdy před rozhodujícím jednáním dokonce intervenoval ve prospěch generála Píky u Klementa Gottwalda. Když jednání skončilo, Gottwald Svobodovi sdělil, že se mu generála Píku nepodařilo zachránit. Jakýkoliv jiný trest než trest smrti znamenal v té době fakticky výhru. Když se posléze ukázalo, že někteří odsouzení byli nevinní, byli na přelomu padesátých a šedesátých let propuštěni.

 

 Generál Heliodor Píka. Foto: VHAVy sám se příběhem generála Píky zabýváte již několik let. Řekl byste, že je dnes už zcela objasněn?

Proces je zcela objasněn, protože existuje celá řada archivních dokumentů, výsledků vyšetřování, dokazování před soudy v průběhu rehabilitace generála Píky i svědectví jednotlivých osob. Je známo, kdo zpracoval onen podvržený dokument, na jehož základě byl generál Píka obviněn a odsouzen k trestu smrti. Byla to práce příslušníků obranného zpravodajství – plukovníků Bohumíra Nyče a Richarda Mysíka, kteří bylidokonce po nástupu Alexeje Čepičky do funkce ministra národní obrany vyšetřováni. Mysík nakonec spáchal ve vazbě sebevraždu, zatímco Nyčbyl odsouzen k několika rokům vězení.

Náprava této justiční vraždy ale trvala velmi dlouho. Měl jsem možnost několikrát mluvit s Milanem Píkou, synem generála Píky, který otci během posledního rozhovoru před popravou slíbil, že až nastane vhodná doba, udělá vše pro to, aby ho očistil. V roce 1966 navštívil generála Svobodu, který tehdy pracoval ve Vojenském historickém ústavu a ten mu doporučil, aby podal žádost o rehabilitaci. Zároveň slíbil, že pokud tak učiní, sám žádost podpoří.

Nebýt něj, nemohlo by podle mého názoru dojít k rehabilitaci generála Píky v roce 1968. Postupem času byl přijat zákon o rehabilitaci a někteří neprávem odsouzení důstojníci byli rehabilitováni. Pak ale přišel srpen 1968, nicméně ještě předtím, kdy už vedení armády nemělo příliš velkou ochotu rehabilitovat generála Píku, byl Ludvík Svoboda zvolen prezidentem. V archivu jsem našel dokument, kde zástupce náčelníka hlavní politické správy generál Josef Širůčka ještě před zvolením Svobody udělal závěr k rehabilitaci generála Píky, ve kterém bylo uvedeno, že neshledal důvody k tomu, aby byl generál Píka rehabilitován, a byť se nedopustil ničeho, kvůli čemu by měl být odsouzen k trestu smrti, dopustil se činů, které byly namířeny proti komunistickému režimu.

Takže podle mého názoru, pokud by se Svoboda nestal prezidentem, k rehabilitaci generála Píky by určitě nedošlo. S tím souhlasil i Milan Píka, který měl v Ludvíku Svobodovi velkou podporu. On sám také prohlásil, že kdyby nebylo Ludvíka Svobody a jeho následného zvolení prezidentem, rehabilitace generála Píky by se nezdařila, protože se to celé táhlo až do podzimu roku 1969.

 

Případ generála Píky byl po roce 1989 znovu otevřen, Karel Vaš ale nakonec trestu unikl. Co zapříčinilo tento výsledek?

Karel Vaš byl původně odsouzen na sedm let vězení. Samozřejmě v jeho věku bylo téměř absurdní, aby do vězení nastoupil, ale jednoznačně byla stanovena jeho vina za – neváhám říci – justiční vraždu generála Píky. Potom ovšem nastala zajímavá a velmi pochybná okolnost. Odvolacím Vrchním soudem bylo prohlášeno, že tento trestný čin byl promlčen, i když tehdy platil zákon, že u trestných činů, které nebylo možné řešit v letech 1948 až 1989, neběží promlčecí lhůta. Navíc od roku 1989 do doby, kdy byl Vaš souzen, neuplynula doba, která se vztahovala na promlčení vraždy. Toto rozhodnutí ale učinili dva soudci Vrchního soudu v Praze, kteří původně byli vojenskými soudci. Vznikly pochybnosti o jejich kompetentnosti, protože se nedohledaly ani doklady o tom, že měli vysokoškolské právní vzdělání, které by je opravňovalo k tomu, aby byli soudci, natož soudci Vrchního soudu.

 

Dostává se dnes podle vás generálu Píkovi a jeho případu takové pozornosti, jakou si zaslouží?

Myslím si, že ano. Výročí justiční vraždy gen. Píky se připomínají jak v rámci armády, tak mimo ni v České republice i na Slovensku, kde žil až do smrti syn generála Píky Milan. Také on v roce 1948 zatčen a na několik měsíců vězněn. Když jsem s ním mluvil o tom, proč odešel na Slovensko, odpověděl, že mu bylo řečeno, že tam se o něj nebude nikdo zajímat, kdežto kdyby zůstal v Čechách, nebude mít do smrti klid. To se ukázalo jako pravdivé. Po roce 1989 a po rozdělení Československa byl Milan Píka pozitivně vnímán jak na Slovensku, tak v České republice. Svědčí o tom i skutečnost, že v obou zemích byl povýšen do hodnosti generála.

Milan Píka byl vzácný člověk, a to i z toho důvodu, že jeho hlavním životním cílem byla rehabilitace otce, a nikoliv nějaká snaha o odplatu. Existuje i zajímavý dokument o jeho setkání s dcerou Karla Vaše, který ukazuje, jak celý proces postihl jeho rodinu i jak jej vnímala Vašova dcera. Vaš nebyl ani ve své rodině vnímán příliš pozitivně. Byl-li svými spolupracovníky považován za surovce a fanatika, pak ani jeho nejbližší o něm nesmýšleli jinak.

Když s ním mluvili tvůrci filmu Vrahem z povolání na sklonku jeho života, kdy už pobýval v domově pro seniory, nechal před námi ostentativně ležet papír, na němž byla uvedena výše jeho důchodu, která činila téměř 20 tisíc korun. Po jeho smrti – Vaš zemřel v roce 2012 ve věku 96 let – věnovala jeho dcera veškeré finanční prostředky z pozůstalosti na dobročinné účely, čímž jasně dala najevo, co si o činech svého otce myslí. Tím se celý případ uzavřel.

 

Pokud si správně pamatuji, psal jste dokonce scénář k dokumentu o Karlu Vašovi...

Ne, já jsem psal scénář k dokumentu o Reicinovi. O Karlu Vašovi existuje zmíněný dokument Vrahem z povolání, jehož autorem je Pavel Paleček. V něm se vyjadřují i odborníci ze zahraničí k procesu s generálem Píkou i k tomu, co ten proces znamenal a co Vaš způsobil během doby, kdy působil jako vojenský prokurátor.

 

Kdy jste se s Milanem Píkou setkal naposledy?

Přesně si nevzpomínám, možná někdy před rokem. Já jsem se s Milanem Píkou viděl při mnoha příležitostech. Poprvé jsem se s ním setkal v roce 1999, kdy se připomínalo 50. výročí popravy generála Píky v Plzni, na Borech a potom i na hřbitově, kde je památníček. Od té doby jsme se stýkali poměrně často. Na Univerzitě obrany v Brně jsme připravili velkou výstavu k výročí popravy generála Píky, které se zúčastnili ještě ostatní žijící rodinní příslušníci. Setkal jsem se s ním několikrát i v Bratislavě a vždy bylo o čem mluvit, protože měl také bohaté zážitky z druhé světové války, během níž působil v Anglii.

Zprostředkovávali jsme rovněž setkání pamětníků z Anglie, mezi nimiž byl i plukovník František Kaplan. On a Milan Píka se poznali už jako malé děti v Rumunsku, kde generál Píka působil jako vojenský atašé, zatímco rodiče plukovníka Kaplana tam působili jako diplomaté. Po únoru 1948 odešel plukovník Kaplan do Anglie, takže už neměli příležitost se vidět. To se změnilo až po roce 1989, kdy se setkávali i v Brně, kde jsme pořádali besedy s pamětníky pro naše studenty.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP