O díle Hynka Luňáka: Pocity konstruktéra a výtvarníka jsou totožné


Hynek Luňák. Foto: Jan DočekalPražský rodák Hynek Luňák (12. 4. 1926 – 14. 5.2014) strávil většinu života na Vysočině, v Třebíči. Na osmiletém reálném gymnáziu měl z kreslení znamenitou učitelku, pozdější věhlasnou sklářskou výtvarnici Ludviku Smrčkovou. Protože chtěl být technikem, studoval na strojnické průmyslovce a za pár let konstruoval v Třebíči pletací stroje na ponožky a punčochy.

Vyspěl v konstruktéra, jehož jméno znali i v cizině, především v Itálii, kde opakovaně působil v oboru. Stroje z Třebíče rychle dospěly k světovému věhlasu. Těch, kteří k tomu rozhodně přispěli, bylo jen pár desítek, Luňák mezi nimi. Ale v posledním desetiletí 20. století, když už byl na penzi, „jeho“ někdejší slovutná firma podlehla v ekonomickém zápasu s cizinou. Nikdy se s tím nesmířil.

Hynek Luňák: Brána letního slunovratu, litografie, 1984. Foto: Jan DočekalMěl však od jinošství i druhý rozměr temperamentu – výtvarnou tvorbu. Vždy sice až na druhém místě, ovšem stále šla s technikou dobře pospolu. S vášní pro věcnost kreslil doma i v cizině krajinu, architektura, lidové kroje, přístavy a lodě. A potom, až do posledních dnů, měly vrch antika a středověk. K tomu, co bylo, přidával v kresbách a velkých kamenotiscích své představy. Originálně jimi zpřítomňoval minulost ve vyzvednutí k interesu svého a současného člověka vůbec. V tom dokázal s nejvyšší osobitostí a tichou tvůrčí obratností sdružit, co se naučil u Ludviky Smrčkové a později v soukromých lekcích u malířů s bytelným uměleckým jménem – u Vladimíra Hrocha, Františka Grosse a Antonína Kybala. Ovšem nadto je každé jeho dílo nezaměnitelným projevem tvořivé schopnosti technika (se smyslem pro přesnost), v jehož duši bylo dost místa pro imaginaci (jež puzena fantazií, je zdrojem neklidné krásy).

V roce 1975 měl vernisáž autorské výstavy obrazů a kreseb v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě. Tam tehdy nepověsili na zeď (a je to tak dosud) výtvor kdejakého samouka. Však Luňák byl mezi nimi opravdový tvůrce, pan Někdo. Ladislav Novák (ten mluvíval na vernisážích zřídkakdy) držel úvodní řeč. Pověděl (byl jsem přitom): Luňák tvoří s takovými znalostmi, že by moh´ být středoškolským profesorem dějepisu.  

Hynek Luňák: Brána stojícího času, litografie, 1983. Foto: Jan DočekalNěkdy v půlce devadesátých let si Luňák zapsal: Dnešní doba považuje za nutnost úzkou specializaci. Lidský tvořivý duch se ale brání zařazení do škatulek. V minulosti jedna tvůrčí činnost nevylučovala druhou. Naopak, navzájem se podmiňovaly a doplňovaly. Umění v technice a technika v umění. Pocity konstruktéra a výtvarníka jsou v podstatě totožné. Tvořením oba naplňují své sny.

V ateliérové práci se vracíval v reminiscencích k cestám, při kterých poznával dochované památky evropských starověkých kultur. Tak vznikl rozsáhlý cyklus kreseb a litografií. Jen s malou nadsázkou lze o něm říci, že je imaginárním zpodobením reality technického přeludu a iluze technické skutečnosti. Tedy je v něm stejně zřetelná, jako v převážné části autorovy volné tvorby, reflexe osobnosti konstruktéra, která se konsonantně rýmuje s osobností výtvarného umělce.

Nejzávažnější jsou Luňákovy originální kreslířské a grafické (technika kamenotisku) parafráze s motivy antické architektury a s obrazotvorně exponovanými symboly, jež se volně vážou k technickému myšlení starověku. Především je to cyklus velkých grafických listů Brány a jednotlivé listy s tematikou Archimédovy pevnosti, Delf, Mykén ad. K této látce Luňák sáhl vždy s úmyslem přepodstatnit ji k obrazu současného světa. Činil tak přesvědčivým a „věrohodným“ spojením objektivně poznaného a subjektivně tušeného.

Hynek Luňák: Lví brána, olej, tempera, 1974. Foto: Jan DočekalJde o individuální formu stylizace, vyjevující autorův pohled na látku. Je to specifický druh výtvarné práce s technicky orientovaným literárním obsahem. Výsledkem je vždy originální podání, vyznačující se svébytným tvarem a atmosférou tajuplného ticha. Ono ticho, stojící nad věcmi a nad ději, je příznakem podstatné části Luňákovy tvorby. A pověděno obráceně: V chvějivých konturách se v tomto tichu zrcadlí autor. Řečeno jinak: Stroje na Luňákových kresbách, obrazech a grafických listech se neprojevují hlukem, nýbrž tichem. A to i tehdy, „jsou-li v chodu“. Jednou z příčin tohoto zvláštního úkazu je dozajista zamilovanost. Luňák stroje miloval. A jak víme, láska již cele rozkrytá, trvající, má v tichu největší sílu.

Pozornost vnímatele přitahují svérázná dějové sloučení reálného obrazu ruin antické architektury s technickými konstrukcemi, které jsou „věrnou“ dobovou rekonstrukcí, podepřenou fantazií, jež nehledá břeh. Mohutná příhradová konstrukce vyrůstající z delfské věštírny, ozubené soukolí otevírající mykénskou Lví bránu, nebetyčné jeřáby obemknuté kolem egyptských Memnónových kolosů, kyvadlo hodinového stroje zavěšené v pompejské Bráně stojícího času a Ikarova startovací věž nad Minóovým palácem v Knóssu vybízejí k uvažování nad tisíciletími trvání kontinuity lidského ducha a objevitelské touhy, podněcující člověka k novým poznáním.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP