Vnější poznání, niterné prožitky a snové vize


Výstava s titulem Napnúť plachty uvádí díla z malířské a grafické tvorby slovenských výtvarníků Júlie Piačkové a Igora Piačky (působí v Pezinoku). Spolu s autory ji připravilo Muzeum Vysočiny Třebíč v bývalé konírně třebíčského zámku, největším výstavním interiéru v kraji Vysočina.

Júlia Piačková: Bez tíže, akryl na plátně, 2011. Foto: Jan Dočekal

 

Júlia Piačková se narodila v Hlohovci, dvacetiletá absolvovala Střední průmyslovou školu textilní v Brně, pak studovala na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě.Odtud si odnesla ovlivnění především prof. Rumanským. Maluje akrylem, který kombinuje s olejomalbou. Studia textilního výtvarnictví a následná praxe v oboru ji přivedly k čistému lineárnímu projevu, často s dekorativními prvky.

Igor Piačka: Rok kohouta, olej a akryl na plátně, 2017. Foto: Jan DočekalIgor Piačka, letos sedmapadesátiletý, je třebíčským rodákem. V rodišti se představuje poprvé. Připomeňme malíře Františka Mertla, zvaného Franta, též třebíčského rodáka, od mládí působícího ve Francii. On také výstavně vystoupil v rodišti až v pokročilé dospělosti. Piačka absolvoval Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě u prof. Albína Brunovského, mj. autora našich posledních federálních bankovek.

Piačka rok studijně působil na Academie Royale des Beaux Arts v Bruselu. Pak byl pedagogem na své bratislavské almě mater. Vedl kurz figurální kresby. Je členem prestižního Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Hlásí se k odkazu realistické malby Zdeňka Buriana. Měl četné autorské výstavy, ze zahraničních připomeňme alespoň: Sogne, Norsko (1996), Tokio, Japonsko (1999), Antverpy, Belgie (2001), Peking, Čína (2008), Šanghaj, Čína (2010), New York, USA (2013).

Východiska odděleného, přesto částečně spojitého tvůrčího hledání Piačkové a Piačky, jsou v tématu lidské bytosti a originalitě ztvárnění proměn její složité existence. Z hlediska formy oba akcentují kresbu jako základní veličinu sdělení. Výtvarný názor se tříbí tvůrčí soustavnosti. A k estetickému vidění se prvořadě pojí krásné, jehož recepce má svérázné rozměry pramenící ve sdružení myšlení, temperamentu a citu.

U Piačkových vnímáme expresivní a surrealistickou tendenci. Ve slovenských (stejně jako v našich) současných společenských a kulturních podmínkách nemá však surrealismus onu revolučnost, po níž volal jeho strůjce André Breton. Zůstává ovšem i po stovce let existence živým ohněm k osvětlení snů. U Piačkových shodně jde o tvůrčí činění v rámci předmětného podání v prostoru podmanivé imaginace.

Júlia Piačková: Slaná voda II, akryl a kombinovaná technika na sololitu, 2011. Foto: Jan DočekalNejčastěji bývá připomínáno, že surrealismus vznikl v roce 1924, což je rok vydání Bretonova I. manifestu surrealismu. Ale již v roce 1919 sepsali a o rok později vydali André Breton a jeho přítel Philippe Soupault text s titulem Magnetická pole. Je označován jako inaugurační text surrealismu. První české vydání Magnetických polí vyšlo velmi opožděně, teprve v roce 2014 v překladu Petra Krále.

Michel Carrouges v knize André Breton a základy surrealismu píše: „To, co jsme zvyklí nazývat životem, je pouze ta horší tvář skutečnosti. Člověk se poddává beznaději, protože před ním zůstává skryta druhá tvář skutečnosti, nekonečně prostornější a krásnější. Buď o ní neví, nebo se domnívá, že je mu nepřístupná. Nejcharakterističtějším rysem moderní civilizace je, že se člověk striktněji než kdy jindy uzavřel uvnitř všedního života. Dospěl tak daleko, že považuje vnější podobu toho, co jej obvykle obklopuje, za výlučné meze reálna.“

A Desmod MorrisŽivotech surrealistů píše, co řekl bytostný surrealista Max Ernst, jehož Breton označoval můj nejlepší přítel: „Věřím, že nejlepší, co lze udělat, je jedno oko zavřít a jeho pohled obrátit dovnitř. To je naše vnitřní oko. Druhé oko je třeba upírat na realitu, na to, co se kolem nás v reálním světě děje.“ Tento Ernstův popis surrealistických postupů je hlubší než extremismus Bretonův, který požadoval jen ten vnitřní, iracionální pohled. Ernst věděl, že právě spojení nevědomého vnitřního a vědomého vnějšího zraku vytváří nezapomenutelné obrazy.

Podobný princip nezapomenutelných obrazů nacházíme i v tvorbě Júlie a Igora Piačkových. U Piačkové s akcentem na linii plošné kresby s dekorativními prvky, jež zřetelně demonstrují autorčina studia textilního výtvarnictví a následnou praxi v oboru, s bohatými plošně znázorněnými především imaginárními ději na Zemi, ve vzdušném prostoru či v hlubinách moře. Piačkovy malby s fotorealistickými figurami, převážně podmanivými ženskými akty, a s rozvinutou dějovou a koloristickou fantazií, s vyzvednutým silným tématem lidského údělu, s dramaty rukojmí, s nadějí, kterou vnímáme v klidu tváří zobrazených postav, s aurou sytou vířící energií kol ženských aktů, s obrazy snů, jejichž náplň je věrohodná silou magie zobrazení.

Igor Piačka: Pomník neslučitelnosti teorie s praxí, olej a akryl na plátně, 2014. Foto: Jan DočekalJedním z obrazů uvedených na aktuální výstavě Igor Piačka vstoupil úspěšně na pole ideologické ironie. Obraz vznikl v roce 2014, má titul Pomník neslučitelnosti teorie s praxí. Dvojice vztyčených ženských aktů, jeden fotorealistický, třímající srp, druhý pokrytý změtí barevných linií, s vyzvednutým kladivem. Pozadí je neutrální plochou pro akcent tématu. Jde o parafrázi monumentálního sousoší v duchu socialistického realismu. Pod názvem Dělník a kolchoznice je vytvořila Věra Ignatjěvna Muchinová v roce 1937 jako dominantu nad sovětský pavilon na světové výstavě v Paříži na Martových polích. Piačkova ironizující parafráze může být „vytknuta před závorku“ soudobého slovenského malířství reflektujícího dějiny 20. století.

Nepočetná ukázka z grafické tvorby Júlie Piačkové a Igora Piačky ukazuje u obou tematickou jednotu s jejich tvorbou malířskou. Představené figurální hlubotisky vycházejí z fundamentu kresebnosti, náměty mají imaginační charakter. Příklady známkové tvorby, u Piačky četnější, dokládají příležitostnou orientaci obou umělců na tento specifický druh užité grafiky, jejíž autorsky dokonale provedené předlohy nesou realistická témata určená emisním programem Slovenské pošty.

Roky lze číst, že závěsný obraz v nové etapě kulturních dějin vyspělých civilizací skončil svoji přítomnost, že individuální tvorbu předstihl skupinový výtvarný projev a performance. Výstava z malířské a grafické tvorby Júlie Piačkové a Igora Piačky je sytým výrazem štěstí, že mínění o konci závěsného obrazu zůstává toliko přáním některých uměleckých teoretiků. Na závěr krátký historický exkurz ve znamení kontinuity. V roce 1971 uspořádalo Západomoravské muzeum v Třebíči, předchůdce Muzea Vysočiny Třebíč mezinárodní výstavu pod titulem Sen a skutečnost. Byťsi to z opatrnosti nebylo uvedeno, jednalo se o první surrealistickou výstavu v Třebíči. Vystavující byli ve většině členy mezinárodní tvůrčí skupiny současného fantaskního a magického umění. A nechť je tato připomínka, vyvolaná určitou kontinuitou tehdejší aktivity zdejšího muzea a přítomné výstavy, vzpomínkou na kolektiv třebíčských organizátorů, kteří za výstavou stáli – na ředitele muzea, historika umění a malíře Jiřího Uhlíře a na výtvarníky Josefa Kremláčka, Lubomíra Kressy a Boženu Dvořákovou (zakrátko Kremláčkovou). Všichni v pozdějších letech patřili k moderním třebíčským výtvarníkům, ve zdejším muzeu měli v různé době autorskou výstavu. Žádný z nich není již mezi živými.

 

Júlia Piačková, Igor Piačka, Napnúť plachty, obrazy, grafika, bývalá konírna zámku Třebíč, Muzeum Vysočiny Třebíč. Výstava je přístupná do 2. června 2019, otevřena je v úterý až neděli od 9. do 12. hodiny a od 13. do 17. hodiny, více na www.muzeumtr.cz

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP