Svým uměním neobtěžoval. Zemřel akademický malíř Petr Vaněček


Poslední květnový den zemřel v pouhých šedesáti letech akademický malíř Petr Vaněček. Maloval abstraktní plátna, byl nedílnou součástí pražského undergroundu, kavárenské společnosti byl znám jako autor výzdoby kaváren Velryba a Jericho. Zveřejňujeme text jeho dobré přítelkyně Jany Hradilkové, která jej přednesla na malířově pohřbu.

Petr Vaněček. Foto: archiv J. Hradilkové

 

Milá rodino, vážené shromáždění.

Těžko bych si kdy představovala, že budu mluvit při takové příležitosti. Chce to notnou dávku odhodlání, skoro až drzosti. Na druhou stranu je to nakonec úkol docela užitečný, protože ze své podstaty působí jako vyprošťovadlo z nové, nečekané skutečnosti. Abych usebrala myšlenky, vyrazila jsem na Svátek seslání svatého Ducha na naše kamenné zbořeniště do Jižních Čech. S tužkou v ruce a mírem v srdci, s pohledem na tahy nebeských štětců co chvíli špikované kaligrafií vlaštovčích zárut jsem začala. A najednou se všechno zastavilo. Slova zmizela, kontakt se ztratil.

A tak jsem se sebrala a vyrazila pěšky na varhanní festival do trojlodního kostela v Záboří. Šla jsem svižně ale přeci jen jsem podcenila čas, tak jsem si na poslední kus cesty stopla auto. Zastavil mi pán z Bratronic, který mě s mírnými rozpaky usadil do auta přeplněného tvůrčím nepořádkem. Po otázce kamže mířím, najednou zaostřil zrak a zeptal se – že vy jste ta vědkyně, co byla na Machu Piccu? Tady se to povídá po hospodách. Jistěže, to jsem já, badatelka na volné noze... Zatím se tu ovšem ještě neví, že aktuálním povoláním jsem kurátorkou a sekretářkou akademického malíře na cestě v přechodu do další dimenze.

Koncert jsem proklimbala a vyrazila zpět, kam mě nohy nesly, vtažena do labyrintu cest, které se ztrácejí a stáčejí neznámo kam. Nakonec jsem do toho našeho malého mačupikču dofuněla, otevřela si zlatého Dudáka a vybavila si to mačupikču veliké, v Peru, kam jsem před šestnácti lety džunglí a za úsvitu vyrazila poté, co jsem na tři neděle odjela zkoumat společenské vizionáře v různých místech středu, jihu a severu té kouzelné země a doma poprvé nechala Jankovi naši dvouletou dceru Antonii, která má dnes svátek a jejíž příchod prorokoval na začátku tohoto století Petr v agonické fázi Galerie za vodou.

Vybavila jsem si chvíli, kdy všichni turisté byli odvedeni svými bosonohými indiánskými průvodci a já tam seděla sama, jen v přítomnosti jedné lamy a jednoho psa barvy bílé kávy, dívala se na štíty domků, oválné plácky, úzké průlezy a terasy a měla pocit, že se co chvíli z nebes na domky snesou střechy a hospodyně vyjdou na zápraží… Načež jsem s myšlenkami na Jaroslava Foglara utíkala džunglí dolů do Aquas Calientes, odkud mi málem ujel vlak… A v tom mi došlo, že myslet a psát o Petrovi je podobné zážitku džungle, zahrady, zbořeniště, ale i pohledu zezhora na prastaré opuštěné a dokonale poskládané kamení.

Je to fajn do chvíle, než vezmete do ruky tužku či klávesnici. Jak ukáznit van myšlenek a přetlumočit hlasy vlaštovek a žab, popasovat se ve vztahu k příběhu malíře s otázkami, které se vynořují: Co způsobuje obdařenost, co je skutečná, živoucí tvorba a jak osvobozující má v našich životech význam? A co se stává s tvůrčí svobodou, pokud jsou její křídla šmikána vnějším, často mimoběžným očekáváním? A co se s talentem stává, odmítá-li být pouze vystavován na odiv, leč touží být především slastí přijímání, dávání a pronikání za hranice možného? Co je neodvozené bytí a kde se rodí a kam se ztrácí tvůrčí dialog? A není tvoření bez citlivého přijímače pouhou hrou na pískovišti, mystifikací, útěkem jinam? Atd., atd.

Ovšem toto jsou otázky pro romanopisce, nikoli řečnící sekretářku, pravdaže. Takže se spořádaně vrátím do své poslední role někdejší archeoložky Peťkovy poztrácené tvorby, kterou se podařilo díky dobré vůli přátel dát dohromady poté, co před několika lety utekl hrobníkovi z lopaty. Hledání ztraceného Vaněčka mělo vyústit ve vydání knihy s názvem ZDE (tak se ohlašoval do telefonu, jak možná někteří z vás ještě vzpomenou). Proběhlo pátrání, zapůjčování, focení, třídění, pokusy o katalogizaci. Proběhla celonárodní sbírka obrazů přátel, která při následných dvou vrcholně zábavných dražbách vygenerovala prostředky na knihu.

Že všecko bude možná jinak, jsem začala tušit už ve chvíli, kdy jsme v Kolbence shromáždili první várku asi sedmdesáti pláten – těšila jsem se na tu chvíli, kdy je mistr uvidí pohromadě, jak se potká se svým dílem, jak ho to povzbudí. Omyl, Peťka se na ty obrazy sotva podíval. Vskutku, měl své zásady, tak jako v naprosté ignoranci internetu, i v nezájmu o jakoukoli sebeprodukci byl přirozeně důsledný. Byl to jen stud? Byl to strach z nepředvídatelnosti okolností? Zato čistou radostí zářil při obou zmíněných aukcích, pořádaných Linhartovou nadací, když viděl všecky známé, kamarády a sponzory projektu.

Otázka termínu vydání knihy pak odráží povahu jejího protagonisty; jak jinak, termíny v jeho případě vždycky hrály roli vrabců na střeše. A Petr se zotavil, a po letech jankovitě restartoval svůj starý cyklus, vypjal se k re-kreaci sloupu v kavárně Jericho a poté, co si s jeho resuscitovaným běsněním nikdo nevěděl rady, odešel do klauzury nočního vrátného. Začal znovu číst pět až deset knih denně, srovnal se, poustevničil. Nebyl důvod někam spěchat – zase vplul do svého pomalého pohybu ticha. Co jiného se dalo dělat než v postoji „Vždy připraven“ nepřekážet vstupu do dalšího kolečka. Že by se dal spořádaně jako spořádaný šedesátník na učitelskou dráhu?

A mně pomalu docházelo, že ten člověk jmenovaný v různých obdobích různými přízvisky typu první postmodernista, poslední romantik, feťka žvaněček či můzami pomazaný mazal atd., dosaďte si sami, který vynikal mj. i uměním hlásat nemožné, přenesl cosi ze svých pošetilostí i na mne a na mou představu o chystané knize: jak poskládat nekonečný, věčně otevřený příběh? Katalog je v tomto světle tak trochu vtip, nehledě na to, že sumář neřkuli výklad díla a umělce je přesně to, co se s jeho naturelem moc neschází.

Maně jsem si připomněla i dávný Jankův bonmot o tom, že nejvýznamnější malířskou kvalitou Peťky je to, že svým uměním neobtěžuje. Jak stvořit knihu, která nebude jen satisfakcí, cestou k ocenění a animací poptávky na trhu s uměním, ale která rozehraje barvy Petrových cyklů množin a průniků, stopou, která v čase žije svým vlastním životem, podle toho, kdy a jak a za jakých světelných podmínek do ní člověk vstoupí. Nebyl by nakonec lepší formát rodokapsu na pokračování?

A tak jsem vyzvala blízké osoby k tomu, aby do vznikajícího díla přispěly krátkou glosou, postihující vryp Vaněčkovy bytosti. Za všechny děkuji, vyzývám k dalším a vybírám jednu, která na jedničku plní zadané parametry – domácí glosu naší starší dcery Týny:

„Nevím, kdy se u nás Vaněček objevil, ale nepřekvapilo by mne, kdyby byl u nás v den, kdy jsem se narodila. Co ale vím, je to, že jsem odjakživa nesnášela jeho přítomnost u našeho stolu, na našem kanapi, v našem domě. Nesnášela jsem, když nám vypil poslední trošku jediné krabice pomerančového džusu, když nám snědl všechny rohlíky. Nesnášela jsem jeho rozházený tabák, smrad, chrochtání, hrozivý smích, plnovous s drobky a začernalými zuby. Nesnášela jsem hlasité kuchyňské večírky, které rušily můj křehký spánek. Vzpomínám si na moment, kdy jsem přišla do komory pro hosty a Petr tam ležel předávkovaný na zemi a nehýbal se…

V určité době se u nás Petr přestal vyskytovat. Když se po dlouhé době zase zjevil v naší kuchyni, máma nám řekla, že Vaněček byl u Indiánů. Přivezl hudební nástroje, talismany, příběhy. Na terase ve Zbuzanech kreslil, maloval, modeloval všechno možný – zvířata, mozaiky, bubny… To bylo pro nás, děti, něco neuvěřitelného a poprvé jsem byla ráda, že u nás je. Vaněčka jsem byla schopna ocenit až nějaký čas poté, co jsem se odstěhovala od svých rodičů. Vracela jsem se ze studií dvakrát za rok do Prahy a občas zašla do Jericha. Petr tam seděl na baru a vesele mne zdravil: „Ahoj Týno!!!“. Občas mi připomněl, že o mně můj táta, se kterým jsem od puberty téměř nemluvila, i hezky mluví. Nikdy v sobě nedržel žádnou kyselost za všechny ty scény, co jsem mu natropila. Docela dlouho pro mne bylo těžký pochopit, proč je zrovna on tak blízký člověk mých obou rodičů. Možná proto, že jeho obrazy, jeho svoboda a divokost byly součástí školy života, která nás učila, že není nutné se bát lidí a věcí, které vypadají strašidelně a že můžou skrývat i něco vzácného, krásného a naprosto výjimečného.“

Jako most k závěru nekonečné řeči si dovolím připomenout Holanovy verše, které jsem kdysi dávno s Petrem sdílela a které se v posledních dnech draly ven ze závitů ze závitů mojí děravé paměti:

Jsou hory. Jsou řeky. Je jas. A jas se skví.

Jsou slova, je zpěv, je mlčení.

Zpěv oškubaných ptáků zní.

Zní a bude znít. Byť tříperý.

Jsou opuštěná zápasiště.

Jsou vynucená tajemství.

A tedy až příště.

Až příště.

Jaký vzkaz ono příště, které nastává? Kdo bude jeho autorem? Je to Petr nebo je to každý jeden z nás? Odpovědi možná stále čekají v průnicích množin v čase, který byl vyměřen jeho pozemskému spolubytí s námi. Vždy nové a jiné, v liniích, barvách, zámotcích a shlucích zjevované, jako sdělování, která lze číst pouze tehdy, když jim dokážeme otevřít, když dveře příliš nevržou a když je naše mysl svobodná a otevřená ve vztahu k tomu, kdo k nám hovoří tisíce jazyky, občas jako hotentot. Každý si teď může otevřít, kdy chce a jak chce a číst si v prostoru, který už rozpětí křídel nebrání.

Jsou tam vzkazy typu: nepřekážet, zírat srdcem, udržovat prostor pro vlídné soubytí otázek a odpovědí, rekreovat sebe, animovat předměty a světy v příjemném vztahu – ať už je to bubínek, střenka nože, násada k vidlím či smetáku, freska, kaligrafický záznam vzduchu na cigaretovém papírku, atd atp. Tvoření, které neprezentuje sebe sama, ale spojuje, tudíž osvobozuje, neboť svobodná mysl je pole, na kterém trvá život. Tvořit znamená zároveň se kochat. Skutečně kochat. Takové čtení Peťka obliboval, a tak si v něm dál čtěme s přízní a vděkem za kouzelnou a živoucí, byť někdy notně zarostlou a mizející stopu. Je to na nás, je to v nás, nezmizí to. Je to stále ZDE.

A tobě, mistře, veselá kosmická putování, parádní rozmach nebeským štětcem a šťastná staronová shledání. Howgh.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP