Monolog o Zemi beze slov


exkluzivně on-line V německo-české inscenaci Země beze slov zosobnila nervní rozpolcenou malířku Ivana Uhlířová, která doslova nasákla do vlastního těla postavu a dokázala tak na sebe soustředit pozornost téměř hodinu bez jediné přestávky.Dea Loher patří k současné generaci vysoce ceněných německých autorů. Její hra Země beze slov je paradoxně založena pouze na slovním projevu jediné postavy dramatu. Drama, které se dá doslova prožít v industriálním prostoru pražské MeetFactory, možná ale nabízí daleko větší potenciál.

„Neexistuje bohužel žádná legitimace umění kromě osobní potřeby a nezbytnosti dělat to, o čem si člověk myslí, že musí. Z nadbytku energie, někdy z nedostatku. Z přespříliš deprese a strachu, které se jinak vyjádřit nedají. Z pozice na okraji, a přesto jakési vůle patřit k tomu být při tom. Z vůle po destrukci a novém vytváření, která je někdy pouhou chutí ze života. Z radosti ze zdaru. Z hledání momentů, jež chtějí být dokonalé a ve své prchavosti se stávají erotickými. Ze špatně vedené touhy. Z touhy po změně a nevědomí kudy a kam. Toto všechno ve snad marné naději, že jsou lidé, co rozpoznají to, co tady člověk vytváří, a jimž to poznání způsobuje bolest a obšťastňuje je. Za existenci umění platí ti, co je vytváří. Za jeho neexistenci zaplatíme my všichni."

Tak vnímá Dea Loher, německá autorka divadelních her, dnešní opodstatnění divadla a umění vůbec. Její hra Země beze slov byla uvedena v prostoru smíchovské MeetFactory a je výpovědí, monologem mladé malířky o tom, co je vlastně umění a co může umění ze života ztvárnit, na co má ještě umění právo a zda existuje moment, před kterým se musí umělec zastavit, moment, který svou děsivou životní bídou převyšuje umělcovu zkušenost a zároveň jeho schopnost vidět.

Tajemné místo K.

Země beze slov je ve hře nejasným prostorem pojmenovaným K., kam mladá malířka přijela snad pro inspiraci nebo ze zvědavosti. Její hodinový monolog paradoxně přeplněný slovy vypráví o zkušenosti, která ale zůstává stejně tajemná jako místo nazvané K. Jediné, co je zřejmé, je, že se v K. stalo něco, co zpochybnilo dosavadní pojetí umění a vůbec veškeré přesvědčení o společenské funkci umění hlavní hrdinky.

Děj tohoto dramatu se odehrál kdesi v minulosti a divákům je tak pouze zprostředkován. Děj ale není u divadelních her německé autorky Dey Loher tím nejpodstatnějším rysem. To, co dává jejím hrám výraz, je její specifický jazyk: syrový, ostrý a básnický zároveň. Trhaná řeč, opakování slov a nespisovných výrazů, ztřeštěný slovosled, to vše jako by připomínalo jakousi nervnost moderní společnosti. Její postavy jsou právě prostřednictvím jejich specifické řeči vnímány spíše jako duševně narušené, destabilizované. A to, co se odehrálo, je pak důvodem k jejich roztržitému vnímaní, k jejich těkání a obsesivnímu opakování slov.

Právě proto, že jazyk této německé autorky není ani realistický ale ani čistě básnický, vyžaduje inscenování jejích her vysokou míru inteligence a jemnosti. V německo-české inscenaci Země beze slov zosobnila nervní rozpolcenou malířku Ivana Uhlířová, která doslova nasákla do vlastního těla postavu a dokázala tak na sebe soustředit pozornost téměř hodinu bez jediné přestávky. Dokázala stvořit hrdinku z trhanců, vzpomínek a vložit do ní překvapivou osobitost. Gesta a pohyb jakoby vzešly z textu samotného. Když malířka vypráví o svém dřívějším přesvědčení, o tom, jak tvořila svá plátna pouze z barevných ploch, nepostrádá postava ani komiku ale ani vážnost v tom, jak se jí v mnohém podobáme.

Na skálopevném přesvědčení je vždy něco směšného, ale zároveň bychom bez něj nedokázali vůbec nic. Dostali bychom se do stejné bezvýchodnosti, v jaké se nachází malířka sama. Nejenže je Ivana Uhlířová ve své nepřirozené vypjaté roli naprosto přirozená, ale její výkon vzbuzuje nezměrnou důvěru.

Představení Země beze slov je přes své nedostatky něčím příjemným na poli takzvané alternativní scény, která je někdy natolik alternativní a nepochopitelná, že její přítomnost postrádá odezvu.Past hry na jevišti

Přesto jakoby německý režisér Kai Ohrem pro svou inscenaci nedokázal využít industriální prostor, který nabízí zchátralá budova smíchovské MeetFactory, která kdysi patřila drahám. Prostor zřízený pro performery a residenty nepodlehl přílišným opravám a jeho atmosféra tak sama o sobě nabízí to, čeho se mnozí snaží dosáhnout nejrůznějšími úpravami scény. Oprýskané zdi, syrové prostředí a rachot projíždějících vlaků je přirozenou kulisou představení. Rozlehlé polorozbořené místnosti ale nabízí daleko víc než jen rozdělení na scénu a hlediště sestávající se z několika židlí.

Dává možnost daleko většího pohybu pro herce samotné. Scéna, která byla pouze dotvořena odpadištěm starých věcí, mohla být daleko zajímavější. Mohla diváka obejmout ze všech stran stejně jako herecký výkon Ivany Uhlířové. Kromě toho past hry samotné spočívá také v tom, co na jevišti dělat, a přestože herečka stvořila gesta, stvořila novou živou bytost, nebyla jí dána inspirace k smysluplnému naplnění určitých momentů. Některé činnosti v průběhu monologu tak působily zbytečně, nesmyslně a některé mohly být dovedeny až k úplné grotesce, protože tu hra sama obsahuje. Nabízí nadsázku a možná i trochu improvizace. Hazení polystyrenových koulí, pojídání pomeranče nebo rozhazování věcí se zdálo v kontrastu s vahou a zároveň komičností monologu téměř nepřirozené.

Alternativa?

Představení Země beze slov je přes své nedostatky něčím příjemným na poli takzvané alternativní scény, která je někdy natolik alternativní a nepochopitelná, že její přítomnost postrádá odezvu. Nepochopitelnost má sice v alternativní kultuře své opodstatnění, ale je alespoň potřeba, aby vyvolala pocit a nenechala diváka, kterého chce provokovat či vytrhnout z všednodenní šedi, zívat.

Někteří sice tvrdí, že hry Dey Loher jsou už dávno za horizontem a rozhodně nepatří k alternativní scéně, protože velkou část svého díla, které ji získalo uznání i za hranicemi Německa, napsala již mezi lety 1991 až 1997. Její hry ale kromě své specifičnosti dávají smysl, a kde by tedy byl Shakespeare nebo všichni ostatní dramatici, jejichž hry plní donekonečna jeviště českých divadel. Dea Loher tedy rozhodně jako autorka divadelních her není za horizontem. Její témata jsou provokativní, protože průměrný divák je stále stejně průměrně náročný a přestože mnohé vydrží, jeho konzervativnost vydrží ještě déle.

 

Zároveň ale nelze tvrdit, že se hry Dey Loher zakládají jen na touze provokovat a blíží se tak dílům postmoderny. Sama autorka vlastní příklon k postmoderně odmítá a klade důraz na morální zodpovědnost autora za své dílo, jak píše v doslovu k jejím dramatům Petr Štědroň. Soubor jejích pěti her vyšel v češtině už v roce 2004 a její dramata se začala postupem času objevovat i na českých jevištích. Prvním pokusem o uvedení autorčiny hry v Čechách bylo už roku 2003 scénické čtení jejího textu Klářiny vztahy v Eliadově knihovně Divadla Na Zábradlí.

Dea Loher nadčasová

Dea Loher patří k současné generaci vysoce ceněných německých autorů. Její práce vedl na počátku dramatik Heiner Müller, jehož hry byly také uvedeny v českých divadlech. Na jevištích německých divadel ve spolupráci se samotnou Deou Loher inscenoval její texty režisér A. Kriegenburger. Přestože nejde o současnou novou vlnu, ale o směr, kterým se divadlo začalo ubírat již před zhruba dvaceti lety, je třeba doufat, že se takové hry budou na programech českých divadel objevovat stále častěji.

Dea Loher je totiž jako autorka velmi nadčasová. Přestože její postavy jsou často z rodu drogových dealerů, skinheadů a podobných bytostí se spornou morálkou, které žijí na okraji společnosti, nejsou její dramata rozhodně sociální kritikou, jak tomu nasvědčuje jazyk jejích postav. Jsou to dramata o základních momentech života lidských bytostí.

Autorka divadelní a filmová kritička.

Dea Loher: Země beze slov. Režie: Kai Ohrem. Scéna a kostýmy: Tereza Šímová a Patricia Talacko, Hudba: Andreas Stoffels, Video: Amin El- Arousi. Překlad: Petr Štědroň. Hraje: Ivana Uhlířová, MeetFactory.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP