Odcházení míří do zahraničí


První německojazyčné Odcházení bylo uvedeno v minulém roce v Cáchách.Poslední hra Václava Havla Odcházení ukončila sérii představení v Divadle Archa a inscenace nyní zamíří do jihokorejského Soulu. Představí se tam třikrát zkraje dubna ve vysoce respektovaném LG Arts Center. Při této příležitosti Václav Havel odpověděl na otázky Literárních novin, kterými se vrací ke své dramatické tvorbě.

Jak vlastně proběhlo vaše první setkání s absurdním divadlem? V 50. a na začátku 60. let tu ještě mnoho překladů nebylo. O představeních ani nemluvě.

Mám dojem, že mne absurdní divadlo začalo velmi zajímat někdy v roce 1958, když se mi na vojně dostalo do ruky jedno číslo časopisu Divadlo, které o něm podrobně informovalo. Myslím, že ta informace pocházela - paradoxně - z pera Jana Kopeckého, dost tehdy obávaného strážce ideové čistoty socialistického divadla. Byl jsem v té době už téměř znalcem díla Franze Kafky a o absurdním divadle jsem pak sháněl vše, co se dalo sehnat. Ale nemyslím si, že jsem byl kterýmkoli autorem, byť jsem ho obdivoval sebevíc, přímo ovlivněn v tom smyslu, že bych usiloval o to psát jako on.

 

Zatímco vaše první dvě hry - Zahradní slavnost a Vyrozumění - jsou o jazyce, hry pozdější včetně Odcházení jsou častěji a vyšší měrou autobiografické.

V každé hře - v některé asi víc, v některé méně - využívám zkušeností či pozorování, která jsem osobně učinil a která mne tak či onak zaujala, oslovila, inspirovala, v nichž jsem cítil prostě určitý náboj a jimiž mne bavilo se obírat. Ale o žádné své hře bych neřekl, že je autobiografická. Ty postavy jsou znaky, modely, způsoby vidění světa, rozhodně ale nejsou něčí portréty, mé či kohokoliv jiného. Malý příklad: Dr. Rieger v Odcházení nejen že nejsem já, ale je to v jistém smyslu můj pravý opak. Nicméně využil jsem v té hře svých konkrétních pozorování, ať už lidí, kteří museli po roce 1968 opustit své funkce, anebo techniky svého vlastního odchodu z Hradu, kdy jsme museli oddělovat erární dary od darů privátních. Nejvíc je se mnou spojována postava Vaňka z mých jednoaktovek. Já ale ani tam neměl ambici psát něco ze svého života, mne prostě zaujala poněkud absurdní situace zdvořilého disidentského intelektuála, který ve svých setkáních se svým okolím sice věcně prohrává, ale zároveň umožňuje nahlédnout do beznadějného postavení ostatních, kteří to mají svým způsobem ještě těžší než on. Což je samozřejmě zjednodušující výklad, ale chci jen ilustrovat to, co chci říct na téma autobiografičnosti. Když mne prostě nějaká situace či motiv či věta či vztah či povahový rys nějak zaujmou, využiji (či zneužiji) jich v nějakém vlastním kontextu a je mi naprosto jedno, jestli si někdo bude myslet, že to je o něm nebo o mně.

 

Vaše hry jsou přesně seřízené hodinové strojky, mají velmi pevnou stavbu.

Jsem pořádkumilovný člověk, mám rád, když jsou věci uspořádány, lícují, nepřečuhují jen z ledabylosti či v domnění, že přečuhování (jakékoliv) je (automaticky) známkou fantazie či umění, mám rád, když i děje mají svou posloupnost a logiku, svůj začátek, střed a konec, svou stavbu, gradaci či vůbec sytém (byť jakkoli tajemný).  A tyhle mé sklony se asi odrážejí i v poetice mých her. Když se něco něčemu nápadně podobá, proč to neodkrýt tím, že je to řečeno týmiž slovy? Když si dva lidé nemají co říct, proč to nezdůraznit tím, že říkají pořád totéž? Jde o to přiznat stav věcí, nikoli ho zamlžit.

 

Po srpnu 68 bylo jasné, že vaše hry budou uváděny pouze v zahraničí. Promítlo se to nějak ve vaší tvorbě?

Nemohl jsem tehdy být při uvádění svých her a mít na inscenace vliv, což - jak jsem si později uvědomil - vedlo k tomu, že v nich je víc a podrobnějších scénických poznámek či různých úvodů či návodů, než v těch předchozích. Byl to ovšem dost pošetilý výraz bezmoci: hra přece je a vždycky zůstane polotovarem, který je dán k dispozici interpretům, aby s ním naložili po svém. Komu se to nelíbí, nechť píše raději básně nebo romány. Sroste-li ovšem autor s nějakým divadlem do té míry, že ho vlastně spolutvoří, totiž že píše přímo pro ně, je to samozřejmě skvělé. Mne to v mládí potkalo. Je to ale situace, myslím, dost výjimečná.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP