Patálie ceněných cen


Herecká asociace v sobotu v pražském Národním divadle posedmnácté oslavovala herce, pěvce a tanečníky. /

Tak se Josef Karlík konečně dočkal! Totiž - nedočkal. Cena Thálie mu byla udělena in memoriam; loni v říjnu ctěný brněnský herec zemřel. Důvod, proč se u něj s Thálií otálelo, lze vytušit jen z kuloárových řečí: prý jakási umělcova „zápletka" s minulým režimem. Svou smrtí pan Karlík zřejmě tu neprokázanou vinu vykoupil, a tak přece jen směl cenu dostat - jen se z ní, jakoby za trest, už nesměl radovat...

Vedle osmi laureátů výročních oborových cen, jejichž jména při naší uzávěrce ještě nebyla známa, se mohli z Thálií „za celoživotní mistrovství" těšit pěvec Vladimír Krejčík a mim Boris Hybner. Cenu pro činoherce do 33 let, přisuzovanou rovněž prezidiem Herecké asociace (HA), získala Lucie Štěpánková z Divadla na Vinohradech. A Zvláštní cenu - za mimořádný přínos českému divadelnímu umění - věnovalo tháliové Kolegium dramatikovi, režisérovi, herci a pedagogovi Ivanu Vyskočilovi.

 

Příliš mladí na mistry?

Hořkosladkých scén už u cen „za celoživotní mistrovství" bylo vícero. Stalo se, že laureát nemohl převzít trofej kvůli dlouhodobé nemoci, byl přivezen na jeviště na vozíčku („Napadlo mě, že bych tu cenu mohl dostat k sedmdesátinám," řekl pěvec Václav Zítek, „to bych si pro ni ještě dokázal sám přijít...") nebo nebyl schopen vystoupat několik schůdků na jeviště zlaté kapličky bez pomoci. Někteří se ovšem vůbec nedočkali - a jiní zemřeli brzy po převzetí Thálie.

Třeba je problém v názvu ceny - jako by ji mohli dostat jen umělci „ve výslužbě", na sklonku života. Formulace typu „za mimořádný přínos", používaná u Zvláštní ceny Kolegia, by byla příhodnější. A publikum i kolegové by si nemuseli klást otázku, proč prezidium HA u některých význačných interpretů (třeba Janžurové, Munzara či Somra) váhá.

Podivný je zvyk odměňovat oborovými celoživotními cenami jeden rok jen dámy a další rok zase jen pány. A ještě zvláštnější je, především u nejpočetnějších činoherců, proč se v každém ze tří oborů (činohra, opera a balet; opereta-muzikál je od „celoživotek" kdovíproč vůbec odstavena) dává jen jedna Thálie, když u výročních cen jsou všechny kategorie rozděleny na ženy a muže.

Přitom právě u celoživotních cen není šetření namístě, o otálení nemluvě. A peníze v tom zřejmě podstatnou roli nehrají - dvacet tisíc, které jsou s poctou pro zasloužilé spojeny (dvojnásobek sumy, již dostávají vítězové výročních cen), je zlomek v tháliovém rozpočtu.

 

Separace i proporce

Pravidlo střídavého oceňování mužů a žen, které se nepochopitelně uplatňuje u zasloužilých umělců, platí s jedinou výjimkou i u ceny pro činoherce do 33 let. Tato cena se uděluje od roku 1997 a zajímavé je, že ani zde nejsou ceny dvě (zvlášť pro ženy a pro muže), i to, že žádný z jejích laureátů dosud nezískal výroční Thálii za jeden konkrétní výkon.

Výroční Ceny Thálie se, jak uvedeno, dělí na mužské a ženské. Logiku však tato „pohlavní" separace nemá. Pokud připustíme „měřitelnost" uměleckých výkonů, měli bychom také uznat, že zde není rozdílu mezi mužskou a ženskou výkonností - na rozdíl třeba od vrhu oštěpem. A

též lze sotva tvrdit, že se každý rok objeví stejný počet kvalitních ženských i mužských výkonů... Přitom počet nominací zůstává stejný - tři a tři v činohře a baletu, a dvě a dvě v opeře a muzikálu-operetě.

Rovněž počty nominací (a nejde jen o ty užší, ale i o širší-semifinálové) jsou diskutabilní; činoherních premiér je každoročně zdaleka nejvíc - aspoň tolik, co ve třech zbývajících oborech dohromady. Proč má tedy mít balet stejný počet finálových nominací? A proč je celkový počet nominací u baletu a i u muzikálu o pouhé čtyři nižší než u činohry? (Opera jich má o šest méně.)

Úprava soutěžních pravidel, jež je v kompetenci prezidia HA, by byla snadná a snad i načase. A mohla by konečně zahrnout i loutkoherce, kteří jsou od začátku z tháliového dění jaksi vyobcováni.

 

Propracovaný statut

Na druhé straně je namístě říci, že statut Cen Thálie je propracovaný a významně přispívá k prestiži této soutěže. Členové jednotlivých porot (většinou praktici v oboru) v průběhu soutěžního období objíždějí „své" premiéry. Z debaty a hlasování, vesměs tajného, koncem roku vyplynou širší a užší oborové nominace.

Výběr laureátů je pak na členech Kolegia (opět najmě zkušených divadelnících; letos je jich 14). Ti musejí během dvou, tří měsíců zhlédnout výkony všech finalistů (tedy až 20 představení!) a odevzdat do notářské úschovy obálky se svými hlasy pro osm vítězů. A obálky se rozpečeťují až krátce před začátkem vyhlašování; při rovnosti hlasů pro dva kandidáty rozhoduje předseda Kolegia.

Množství premiér a jejich „roztroušenost" po republice klade časové nároky na porotce i finanční nároky na organizátora. Herecká asociace, sycená jen příspěvky necelé tisícovky členů, tedy potřebuje ekonomicky silného partnera, respektive štědré partnery, aby složitý podnik „utáhla". Divadlo ale není marketinkově tak atraktivní jako hokej nebo pop music (a osvícených mecenášů je nejen pod svícnem minimum), takže se sponzoři, zejména ti vydatní, obtížně hledají a dost střídají.

O to větší čest těm, kteří svými penězi Thálie podporují. A o to větší sláva profesnímu sdružení výkonných umělců, že se mu daří už sedmnáct let Ceny Thálie pořádat a že tyto ceny dosáhly takové společenské a umělecké váhy, že kompenzují chybějící státní pocty.Letos Herecká asociace přistoupila k inovaci slavnostní scény v Národním divadle. Pokud se jednou zmůže na vlastní tháliovou oponu, může si na ni bez ostychu nechat vyšít heslo Herci sobě.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP