Duo SKUTR režíruje Kytici v pražském Národním divadle


Iva Janžurová a Pavlína Štorková ve Štědrém dni. Foto: Pavel HejnýZlatý kolovrat, Polednici, Vodníka, Dceřinu kletbu, Svatební košili, Holoubka, Štědrý den a Záhořovo lože neboli magické mýty o lásce i hororové pověsti nyní převedlo na jeviště historické budovy ND tvůrčí duo SKUTR, režiséři Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský. Premiéry Kytice se konají 28 února a 1. března.

V databázi Divadelního ústavu je od roku 1945 zdokumentováno padesát sedm různých inscenací Kytice – činoherních, loutkových, pohybových, muzikálových i operetních. V Činohře Národního divadla ovšem nebyla až do dnešních dnů uvedena nikdy. Až nyní jako představení režisérů, kteří jsou podepsáni pod úspěšnou inscenací Krvavé svatby ve Stavovském divadle.

Anna Fialová, Csongor Kassai. Foto: Pavel HejnýPodle dramaturgyně představení a spoluautorkyně textových úprav Ilony Smejkalové mají totiž k Erbenově látce velmi blízko – ritualizovaná archetypální témata jako láska a smrt, vztah matky a dítěte, muže a ženy nebo člověka a přírody se v jejich inscenacích neustále opakují v mnoha obměnách a kontextech. „Z třinácti balad jsme jich do inscenace nakonec vybrali osm. Nad volbou konkrétních básní jsme dlouho váhali a finální výběr nakonec vzešel nejen z jejich obsahu a tématu, ale i možnosti převodu na jeviště a sdělnosti samotného příběhu,“ uvádí Ilona Smejkalová.

Režisér Lukáš Trpišovský k tomu říká: „Zajímají nás témata, která se dotýkají imaginace a vnitřního světa. Tak se nejlépe zjistí, jak se člověk střetává s realitou, kam sahá jeho paměť věcí, ale i paměť osobní a společenská. A tam už se dostáváme blízko k rituálům i k pochopení jejich přesahujícího smyslu. Naše inscenace jsou pro někoho možná těžko popsatelné, náhodný divák si totiž může klást otázku, o čem že to bylo? Ale mám zkušenost, že i když inscenace někomu přijde myšlenkově řídká, stejně nepopře intenzivní emoci. I naše paměť udrží zejména emocionální zážitky – ať už kladné, či záporné.“

Anna Fialová. Foto: Pavel Hejný„Některé balady mi zněly jako důvěrně známé z mnohých školních hodin české literatury. Ale jejich výsostný a krásný smysl a předestřený původ v lidovém zdroji národních pověstí v básnivém zpracování Karla Jaromíra Erbena jsem si začínala uvědomovat až na našich zkouškách,“ podotýká Iva Janžurová, která hraje Hanu ze Štědrého dne.

A Pavlína Štorková, představitelka Marie, k tomu dodává: „Můj vztah ke Kytici se mi ukázal, až když jsme začali zkoušet. Ty nádherné balady mi dávají zabrat. Je v nich něco velmi velmi hlubokého. Nejednou mi vyhrknou slzy a přeběhne mráz po těle, a to opakovaně.“

Radúz Mácha. Foto: Pavel HejnýNejslavnějším zpracováním Kytice je dramatické pásmo divadla Semafor, které bylo poprvé uvedeno v roce 1972, dočkalo se téměř šesti set repríz a na jevišti udrželo deset let. Představení se znovu začalo hrát v roce 1993 a zatím poslední semaforská verze Kytice měla premiéru roku 2009. „Tato dramatizace je inscenována i dalšími soubory, například ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti v roce 2004 obohatili semaforskou Kytici o další dimenzi, v každé baladě měli sami diváci v určité chvíli možnost rozhodnout, jakým směrem se má děj dále ubírat,“ informuje Ilona Smejkalová.

Mnoho představení vzniklo zejména v posledních dvaceti letech. „Za všechny bych zmínila zejména několik inscenací režiséra Karla Brožka, jenž svoji úpravu (inscenovanou například v Divadle Alfa v Plzni, v Západočeském divadle v Chebu či v Klicperově divadle v Hradci Králové) postavil na téměř čistě ženském obsazení. V Národním divadle se Kytice premiérovala poprvé až roku 1984, a to souborem baletu, v režii a choreografii Daniela Wiesnera, Miroslava Kůry a Jiřího Blažka,“ uzavírá Ilona Smejkalová.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP