Dům, kde již bydlí jiní lidé


05ltn14Může být někdo trestán za zločiny, které nespáchal? Samozřejmě. Příběh dvou žen, Němky a Židovky, jak ho vykreslila režisérka Blanka Závitkovská ve filmu Dům se zelenou střechou, ale klade otázky další. Jsme na všechny připraveni? Vysílá ČT 2 dne 11. února ve 20 hodin.

Každý máme dům, kde jsme prožili dětství. Rádi se tam vracíme, abychom si připomněli okamžiky dětství. Někdo má dokonce to štěstí, že v něm žije dosud. Je to nostalgie, která patří k životu, k níž se nepřiznáváme často. Město Liberec patřilo a dosud patří k těm místům, kde jsou návraty obtížnější. Podobně jako v jiných místech bývalých Sudet zůstává zde téma otevřené jako kniha: úměrně s těmi, kteří si pamatují, že se kdysi jmenovalo německy Reichenberg.

Když ale potkáte konkrétní lidi, ztrácíte původní ostych k tématu. Příběh, který natočila režisérka Blanka Závitkovská, je tím druhem filmu, který vás nechce ohromit formálními postupy sběrného dokumentu, ani šokovat drastickým osudem desperáta: je prostě jenom nesmírně lidský a stejnou měrou ohromující, jako šokující. Díváte se pouze na příběh dvou žen, jejichž osudy mohly být tak jiné. Němka Isa Engelmannová pochází stejně jako Židovka Edita Weitzenová z jednoho města: Reichenberg. Nic nemůže být ale tak odlišné jako jejich životy.

Přesto se nejedná jenom o nostalgii - ten příběh je totiž také o trestu, který na sebe obě ženy přenesly. Obě pykají za osud, který si nevybraly, obě jsou trestány za to, že se vůbec narodily ve 20. století... Jejich příběh, zdánlivě podobný mnohým, je ale přesto něčím odlišný.

Nesoudit, ani nežalovat

Isa Engelmannová, která se v dokumentu „vrací domů" po 60 letech, své rodiště poznává. Ano, všechno tu je na stejném místě, přesto tu žijí jiní lidé. Ví, že sem už nepatří - je to ale spravedlivé? Dnes se tu po ulicích procházejí Češi, které jako dítě neznala. Tento akcent, který nemusí být mnohým Čechům právě příjemný, je ale jen jedním z akcentů. Téma je ale vlastně mnohem průzračnější. Isina rodina byla z města po válce vystěhována, aniž by se kdokoliv z ní dopustil jakéhokoliv násilí na komkoliv, prostě to byli jenom Němci. Při vypuknutí války byli v Indii internováni, vrátili se do Liberce bez otce. „Přistupovala jsem k tématu s velkou pokorou," říká režisérka, „neboť jsem si uvědomovala, že to není zcela typický příběh."

Protipólem Isy je ve filmu Židovka Edita Weitzenová. Krásná, nesmířená žena, která utekla před nacisty do Anglie, si ale ještě pamatuje, že na místě, kde stojí dnešní liberecká knihovna, kdysi stála synagoga. Nacisté ji vypálili jako mnohé jiné synagogy v Čechách a na Moravě. Zvykla si nenávidět, ona přesně ví, že má Starý zákon pravdu, když v něm stojí: „Oko za oko, zub za zub." Co ale dělat tváří v tvář ženě, která patří k národu, jenž se sice provinil, ale ona sama se neprovinila ničím? Existuje něco jako metafyzická vina? Kulhající Edita je v nátuře křehká, i když navenek ostrá. Její humor je ale britsky suchý. Když glosuje své milostné eskapády v Londýně za bombardování, neubráníte se smíchu nad krutými životními paradoxy. Ačkoliv utekla před nacisty, v Anglii jí právě Němka po válce přebrala velkou lásku. Má vskutku důvod nemít Němce ráda.

Režisérka Závitkovská před námi pomalu, nenásilně vykrajuje dvojjediný osud, který prokládá archivními snímky (včetně unikátních filmů z rodinného archivu, který zrekonstruovala), aniž by se snažila soudit. Její dokument nežaluje, ani nikomu nespílá. Režisérka pracuje velmi jemně, koloruje příběh detaily, které občas vyrážejí dech. Takového druhu je například záznam jednoho německého abiturientského setkání, kterého se Isa účastní.

Nepřízeň osudu je pro obě ženy prostě fatální. Právo je sice zdánlivě na straně Židovky Edity, jaké právo má ale Němka Isa? Není vlastně Edita vůči Ise krutá až příliš? A nelže nám Isa, abychom jí uvěřili, že vlastně není v duchu ta „typická" Němka? Česká mysl během filmu nespí. Film, který se v němčině jmenuje Wiedersehen in Böhmen, se nesnaží rehabilitovat omyly, ani žádná ideologická poblouznění. Nesnaží se být ničím jednostranně orientovaný, přesto zní houslově tklivě. Uvědomíte si, že režisérka, která dlouhá léta pracovala pro německou televizi ARD, je navyklá vyvažovat i krajní protiklady. Je to film decentní, někdy až příliš pečlivý, nikoliv však prostý emocí. Dojetí se zkrátka u něj neubráníte. To snad ani při takovém tématu nelze...

Najdou k sobě obě ženy nakonec cestu? Nic není tak málo pravděpodobné, přesto se každá pokouší o nemožné.

Dům se zelenou střechou/ Wiedersehen in Böhmen. Dokument, Česká republika, 2009. Délka: 58 minut. Formát: Digi Beta, Beta SP, černobílý a barevný. Žánr: portrét, historie. Námět, scénář a režie: Blanka Závitkovská. Kamera: Jakob A. Steinmark, Antonín Kutík. Střih: Jan Daňhel, Tomáš Veselý. Zvuk: Marek Hart. Hudba: Petr Wajsar. Produkce: Crest Communications, Aleš Langr. Premiéra: 11. února 2010 ve 20 hodin ČT2, repríza: 13. února 2010 v 11 hodin ČT2. Německo: 1. března 2010 ve 23 hodin na ARD/ SWR.

 

Blanka Závitkovská pracuje v zahraniční redakci zpravodajství České televize. Působila 14 let v německé televizi ARD. Studovala na pražské Filozofické fakultě UK (germanistiku, bohemistiku, psychologii a pedagogiku), na Univerzitě ve Vídni napsala diplomovou práci, která se zabývala novinářem Karlem Krausem.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP