Alternativy pro přežití


Na distribučním plakátu filmu Wätterschmöcker najdeme vše podstatné: jeho protagonisty i hory v pozadíRadovan Holub pro Literární noviny o filmovém festivalu ve švýcarském Solothurnu

Solidnost, noblesa, dodržování předpisů. To jsou tři hlavní přívlastky, které se nám obvykle spojují se Švýcarskem a Švýcary. Švýcarské hodinky se staly symbolem opulentního, přesně chodícího stroje. Švýcarská kinematografie se z toho obrazu dokonalosti přece jen vymyká. Provázejí ji problémy se státním financováním, malá návštěvnost většiny švýcarských filmů, nízké rozpočty, závislost filmové produkce na penězích z televize, problémy s distribucí do zahraničí, část filmové produkce ve formě „mrtvě narozených dětí" - filmů, které zůstávají bez distribuce a snad někdy později se dostanou do televize. Švýcarské filmy, to prostě nejsou žádné Omegy ani Tissoty, to nejsou kasovní trháky ani velkofilmy. Jsou to filmy malé, ale zato od srdce. A jejich hlavní síla je v dokumentární tvorbě.

Na 45. festivalu švýcarských filmů v Solothurnu (21. až 28. ledna 2010), na březích malebné říčky Aare a v podhůří švýcarské Jury, kopců vysokých jako Šumava, se letos objevilo několik provokativních dokumentárních filmů ve světových premiérách. Jistě o nich během roku odněkud uslyšíme. Festival se odehrál v sedmi kinosálech a ukázal, že stále víc švýcarských filmařů putuje za tématy do hor nebo do cizích zemí. K vidění bylo několik vynikajících filmů, ale je otázka, jestli někdy budou v kinech. „Televizně" natočené filmy ve stylu táta-máma-vzpurná dcera budou mít lehčí život: dostanou se aspoň na obrazovku.

Celkově byla v Solothurnu uvedena celá roční produkce - třicet celovečerních hraných, čtyřicet celovečerních dokumentárních filmů a také krátké filmy. Roční podpora Spolkového úřadu pro kulturu (BAK) na celou produkci činí 47 milionů švýcarských franků, tedy asi 760 milionů. Kč. Na jeden celovečerní hraný film činí příspěvek 200 000 až 800 000 švýcarských franků. Kromě BAK přispívá na švýcarský film také nadace Zürcher Filmstiftung či televizní kanál SRG částkami mezi 10 000 a 700 000 franky a také obchodní koncern Migros.

 

Velký masakr

Mnoho nových švýcarských filmů se v kinech ohřeje jen krátce - jeden dva týdny a konec. Navzdory podporám produkce byl podíl domácí kinematografie na celkové programové nabídce švýcarských kin v posledních deseti letech slabý, pohybuje se mezi dvěma a deseti procenty. Takový je ovšem osud i dalších neamerických filmů. Například předloňský vítěz největšího švýcarského filmového festivalu v Locarnu, mexický Parque Via, se vůbec nedostal do švýcarských kin. Návštěvnost švýcarských filmů zůstává relativně malá - 15 000 diváků je dobrý průměr, kolem 100 000 diváků je zázrak. U nás je (navzdory srovnatelnému počtu obyvatel) stále ještě návštěvnost českých filmů přibližně desetkrát lepší. Někteří odborníci svalují vinu za marginalizaci švýcarského filmu na příliš velkou nabídku filmů, na konkurenci řemeslně lepších filmů, na stále menší prostor, který dostává domácí film v klíčových švýcarských médiích. Ta probírají raději milostný románek švýcarské topmodelky Michelle Hunzikerové (mluví pěti světovými jazyky) a zpěváka Erose Ramazottiho.

„Mnoho vysoce kvalitních filmů nemá žádný divácký potenciál. Existuje mnoho pozoruhodných dokumentárních filmů, jejichž téma bylo pro diváky příliš tvrdé," říká švýcarský producent Thierry Spicher. Současný stav filmové distribuce ve Švýcarsku nazývá „velkým masakrem". Smetanu filmové produkce slíznou multiplexy, ty ale hledají filmy velkého kalibru. I když si tam domácí film vede dobře, je po týdnu vytlačen jiným, který si vede líp.

Kina filmového umění jsou ve stále horší ekonomické situaci a alternativní kina se kvůli tlaku velkých distributorů musí spokojit se slabými filmy. Výjimkou je švýcarsko-francouzský film Home (Domov) s Isabele Huppertovou, v němž švýcarská režisérka Ursula Meier vypráví o rodině, které vedle domu postavili dálnici a co se potom stalo. Film vidělo 100 000 diváků. Jeho výhodou je bezesporu to, že byl uveden na MFF v Cannes 2008 a že je mluvený francouzsky.

 

Kdo chodí na festivaly?

Pro celou řadu švýcarských filmů zůstávají filmové festivaly jediným místem, kde se setkají s publikem. Ve Švýcarsku je celkem 60 filmových festivalů a přehlídek ročně. Podle dotazníkového průzkumu je švýcarské festivalové publikum starší než naše a „baťůžkáři" v něm prakticky chybějí. Ve Švýcarsku navštěvují festivaly většinou ženy, z nichž jen třetina je mladší třiceti let. Publikum se rekrutuje především ze vzdělanějších vrstev. Jde často o učitelky, sociální pracovnice, umělkyně nebo organizátorky umění či studentky. Většinou chodí na tři až pět filmů denně. Existuje přímá úměra mezi počtem denně navštívených filmů a hmotným zajištěním diváka - čím bohatší divák, tím víc filmů denně sleduje. A platí i toto zjištění: Diváci, kteří sledují víc filmů, chodí do kina většinou sami. Přes 75 procent festivalových diváků jezdí i na další festivaly, chodí velmi často do kina a na jiné kulturní produkce. Většina diváků přijíždí na festival kvůli filmům, mnohem méně kvůli společenským akcím spojených s festivalem. Ve festivalových filmech diváci hledají především „emoce a sny".

 

Švýcarský film mezi africkými slumy

Rozdíl mezi naším a švýcarským filmem není v mentalitě, ta je kupodivu podobná. Švýcarský film ovšem víc „cestuje". Impozantní dílo natočil v africkém Malawi režisér Wolfgang Panzer pod názvem Baba´s Song. Kluk z vesnice, který nezná svoje jméno - přezdívá se mu Baba - a žije jako spousta jiných dětí jeho věku bez rodičů, se rozhodne odejít s kamarádem Joem do města, „kde má dům prezident a kde se mluví jinou řečí než na vesnici". Je to město Lilongwe, metropole Malawi. Cesta bez peněz je těžká. Kluci se uchýlí nejdřív do sirotčince, pak do tábora UNO. (Sociální pracovnici z Evropy tu hraje slavná německá herečka a modelka Franka Potente, kterou proslavil film Lola běží o život.) Mezi uprchlíky z Konga a Rwandy se klukům moc nelíbí, utíkají dál. Joe zjistí, že Baba má cit pro muziku, že umí úchvatně hrát na plechovky a závěry od flašek. Děti nakonec přijme muzikantská komunita, ale Joe umírá na AIDS. Baba´s Song je filmem o dětech na ulici, prošpikovaný muzikou. O malých prostitutkách a jejich pasácích, o řetězu zlodějny, o rekordních výdělcích tři dolary za den.

 

Rosničky s viržinky

V Solothurnu se víc než na hrané filmy chodilo na celovečerní dokumenty. Patřil mezi ně film Wätterschmöcker, překlad by mohl znít Šmokové přes počasí. Thomas Horat ukazuje sedm starších mužů (ve věku 60 až 80 let) z údolí Muotathal v oblasti Innerschwyz, horalů ošlehaných Alpami, kteří v době satelitních obrazů měnících se front předpovídají počasí na základě pozorování přírodních úkazů, smrků, hub, včel, myší a mravenců. V okolí se jim říká atmosféričtí proroci nebo rosničky. Zájem o jejich předpovědi je velký, spousta lidí chce vědět, jak dlouhý bude podzim, kdy přijde sníh, jestli zima bude krutá nebo ne. Proroky nezajímají meteorologické stanice a ani žádné nemají. Zajímá je, co v létě dělají mravenci, jak rychle se pohybují, co dělají žáby a šneci. Jde většinou o lidi srostlé s rytmem přírody, farmáře, majitele penzionů, členy místního zastupitelstva, lovce, amatérské biology. Vyvrcholením každoročního předpovídání počasí je soutěž, kdo jak předpovídal a kdo byl blíž k pravdě. Tihle vousatí horalové s věčnou lulkou nebo viržinkem kupodivu zcela jasně podporují klimatickou filozofii Václava Klause. I když možná ani nevědí, kde přesně je Česká republika a o Světovém ekonomickém fóru v Davosu slyšeli jen z doslechu. Tají alpské ledovce? Ano, ustupují, ale to se zase změní, zase bude víc ledu, to se ve staletých cyklech pořád opakuje. Změna klimatu? Ano, je, ale tak jako se oteplilo, se zase ochladí a je velmi obtížné říkat, že to má souvislost s činností člověka. Možná ani Václav Klaus neví, že v horské oblasti Innerschwyz má své podporovatele a kdoví, jestli by se s nimi domluvil. Pantátové mluví totiž jen švýcarskou němčinou - takže film má německé titulky.

 

Narkomanka ve vlastním pohledu

Z horských panoramat rovnou do žhavého městského pekla. Režisér Christoph Rahm přesvědčil narkomanku Sáru J., aby natočila film o sobě. Sára dostala kameru a natočila o sobě a svých kamarádech sto hodin videomateriálu. Vypráví o svém životě, o milencích, o konzumaci drog. Z jejích videí, přesně takových, jaké uveřejňují amatérští filmaři na YouTube, složil režisér film Ich bin´s Sarah! (Jmenuji se Sára) a dovyprávěl ho. Sářino motto zní: „I junkies mají své city. A lidi by se měli dozvědět, jak žijí."

Sára je ve filmu přesně taková, jak před premiérou filmu předstoupila před publikum: živá, impulzivní, její ruce polehují v prostoru jako motýli. Mluví rychle a zcela otevřeně. Na krku má několik svazků korálů, na hlavě hřebínek a blonďatý pruh jí padá do čela, velké náušnice, kroužky na obočí a na bradě. Brát drogy začala ve dvanácti, v patnácti utekla z domova. Její maminka, docela sympatická, zjevně emancipovaná žena, o tom říká: „Ona byla vždycky zranitelná a hodně zvědavá."

A jak se Sára ukazuje ostatním? Tvrdí o sobě, že chce být silná. A také říká, že chce do nebe k Bohu. Sára se většinou natáčí v pokoji, kde žije. Sama nebo s přítelem, ten ale v průběhu natáčení umírá na předávkování. Sára s gustem líčí, co brala: truxal, valium, chce přejít na ritalin. Pak přidala kokain a „cukr" (heroin). Ráda pije alkohol. Někdy cvičí s činkami, aby byla silná. Depiluje se, aby byla krásná. Má taky staršího partnera Huga, ale jen pro peníze. „Vím, jak ho dobře uspokojit," říká. Drogy rozebírá často. Někdy jí stačí večer deset miligramů kokainu, někdy i dva miligramy. Někdy je schopna utratit 500 švýcarských franků za drogy denně. Občas se léčí. V rámci detoxikace bere methadon a seroquel na léčení depresí a schizofrenie. Celkově smutný film, protože Sára je nejvíc ze všeho vystavena pocitům smrti. Zemřela jí už nejbližší kamarádka. Ale našla nového přítele.

 

Farmář žebrákem

Dokument Seed Warriors (Válečníci se semeny) je jakýmsi švýcarským pokračováním pověstného rakouského filmu We Feed the World (2005), který patří k tomu nejlepšímu, co bylo dosud natočeno na téma výroby potravin. Seed Warriors jdou ale zase o něco dál: V roce 2050 má teplota na planetě stoupnout minimálně o dva stupně. To povede ke snížení celosvětové produkce potravin o 20 až 30 procent. Ale zároveň se potřeba potravin na planetě zdvojnásobí. Bude třeba zejména obilí, rýže a luštěnin. Jak se budou národy živit? Budou mít chudí na jídlo peníze? Budou jejich pole dávat vůbec nějakou úrodu? Takové otázky si kladou výzkumníci ze Stanford University v kalifornském Palo Alto. Říkají, že Evropa a Amerika s jejich nadprodukcí potravin budou recesí potravin zasaženy relativně nejmíň. Ale dodávají: „Vzhledem k tomu, že výroba potravin je dnes globálně provázaná, je to ohrožení i pro bohaté země." Takže jak to dopadne v chudnoucích zemích? Vyhlídky - podle filmu - nejsou dobré. Méně potravin bude znamenat víc konfliktů, moc se rozdělí mezi bojující gangy, může dojít k masovému exodu do bohatších zemí. V každém případě to znamená ohrožení globálního hospodářství. Film je natočen dílem v USA, dílem v Norsku, dílem v Keni. V Keni sledujeme výzkumníky ze Spojených národů s farmáři na vyčerpané, rozpraskané půdě. „Nemám co pěstovat," říká jeden farmář, který se dal raději na žebrotu. Film se pak přesunuje na norské Špicberky. Ve Svalbardu byla totiž v roce 2008 v opuštěném uhelném dolu založena unikátní banka semen. V jakýchsi podzemních bunkrech se tu uchovává sadební materiál ze všech zemí světa. Má pro další generace zajistit ohroženou rozmanitost druhů. „Protože," jak říká jeden z profesorů, „druh, který dnes považujeme za neperspektivní, se může v průběhu několika desítek let ukázat jako jediný schopný přežít."

 

Egypťan v Alpách

Jaká bude budoucnost jedné z nejznámějších lyžařských oblastí Evropy? Tp zkoumá dokument Das Wunder von Andermatt (Zázrak z Andermattu) zkoumá, Hotely a lanovky jsou zastaralé, konkurence nespí, místní říkají, že před klesající návštěvností je může zachránit jen zázrak. A tím zázrakem je egyptský miliardář a podnikatel Samih Sawiris a jeho firma Alpine Destination. Egypťan chce v Andermattu postavit několik pětihvězdičkových hotelů, golfové hřiště, špičkové rekreační byty a drahé vily. Zmodernizuje staré lanovky a postaví nové. Své vizi říká Nový Andermatt. Film, který natočil Alain Godet, neskrývá rozpaky. Bude Nový Andermatt ještě malou, tradiční alpskou vesničkou? Zůstane vedle hotelu Chedi za 200 milionů švýcarských franků dům důchodců? Nebudou důchodci vyhnáni? Budou mít na to, aby zůstali? „Obchod nebude v místních rukou, staneme se cizinci ve vlastní obci," obává se zdejší lékař. Ten je ale jediný, který je ochoten na kameru otevřeně mluvit. Ostatní buď mluvit nechtějí nebo Sawirisův projekt chválí.

Sawiris získal pro Andermatt elitu švýcarských architektů. Do Švýcarska svým soukromým letadlem vozí egyptské poradce. V obci zní vedle němčiny a angličtiny stále víc arabské jazyky. Místní správa je z globálního investora nadšena. Sawiris je pro ně symbolem nové éry. Vidí v něm nejen přítele náročných staveb, ale také přítele sportu - vlastní totiž fotbalové mužstvo, Film s gustem ukazuje viditelné odznaky bohatství: zlaté řetězy, briliantové náhrdelníky, prsteny, Sawirisův sportovní mercedes a bar jeho letadla. Zálibu jedné z bohatých dam, které jdou Sawirisovi na ruku, ve vozech Ferrari. Ukazuje cesty politiků z Curychu do alpského městečka na bankety pořádané Sawirisem.

Mají horská rekreační střediska zůstat malá, přiměřená, nenápadná? Jakou roli hraje příroda? A jsme ochotni ve jménu přírody chodit na vrcholy sjezdovek pěšky? Jsme ochotni nechat doma auta a jezdit na lyže vlakem? Jsme ochotni rezignovat na krásné penziony a jídlo dovážené letecky z Thajska? Potřebují horská rekreační střediska luxus nebo by stačila tradiční čajová turistika?

Režisér varuje, že z Andermattu se stane alpský Disneyland. Jeho obavu bychom mohli přeložit i jinak: měli bychom ve jménu tradic a přírody vzít vrstvě bohatých majetek, rozdělit ho mezi chudší a postavit pro ně rekreační bytovky za pár šupů? Jednou jsme to už měli a spadlo to jako domeček z karet. Je tu tedy jiná alternativa než miliardové investice ve jménu luxusu? Sem s ní.

 

(Úplná verze článku, který vyšel v č. 6/2010)

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP