Stanislav Milota nebyl jen kameramanem filmu Spalovač mrtvol


Stanislav Milota v dokumentu České televize. Reprofoto: LtNStanislav Milota neváhal, když měl zachytit vojenskou invazi do Československa v roce 1968 a Herzova Spalovače vlastně dokončoval až po této události. A mnozí si ho budou pamatovat jako kameramana, který natočil na filmový pás davy při pohřbu Jana Palacha.

Poté byl ovšem Milota kameraman bez práce a zůstal jím celé roky – v čase normalizace, kdy mnozí a přemnozí obraceli kabáty. Nato se stal chartistou a mužem, který zaznamenává bytová divadelní představení. Po převratu byl i za to veleben, nicméně do oboru se již nevrátil: nutno zdůraznit, že ze zdravotních důvodů.

Jediným jeho popřevratovým filmem je tak Zmatek 68 (1990), na kterém s ním pod taktovkou Evalda Schorma spolupracoval kameraman Jaromír Kallista (*1939). Je to dokument využívající materiál natočený už v letech 196 8–1969, ale prospěl mu zdravý odstup dvaceti let. Stopáží 35 minut sice neohromí, ale působí mocně. Na celovečerní film nebylo bohužel dost materiálu, ale jen těžko lze vyvrátit tezi, že jde o to nejautentičnější z autentického, co bylo na „téma“ invaze natočeno. Snímek je navíc působivý tím, že se nebál kontrapunktu, a to i veselé hudby na pozadí ataku, zrady a smrti v pražských ulicích.

Ale vraťme se na začátek. Stanislav Milota (9. 3. 1933–18. 2. 2019) se vyučil filmovým laborantem, už tehdy (1950–1951) ovšem pracoval jako asistent kamery režiséra Kršky. Jako kameraman hraného filmu se v roce 1963 uvedl dílem Na laně podle scénáře Jana Procházky, jde zde o – méně zdařilou – paralelu k Formanovu Černému Petrovi (z téhož roku). Snímek bohužel nemá spád a rebelská prvá část musela být doplněna zcela prorežimním závěrem. Ale kamera je působivá.

Následoval povídkový snímek Bubny (1964), který je spíš útěkem před dobovou realitou než jejím záznamem. V prvním příběhu sledujeme mladíka s trubkou oscilujícího mezi dvěma ženami – a hudba Zdeňka Lišky zaujme stejně jako peripetie žárlivosti. Ve druhé povídce navštívíme jedno z divadel malých forem, odkud vibrafonista odjíždí na motorce do přírody. Ale zabije se, když stroj strhne před malou holčičkou. Závěrečná historka Bubny dala název celému filmu a zachycený tu bubeník ztrácí část svých ideálů, aby si některé vzdorně nechal a aby udělal za první částí kariéry tečku. Podstata tohoto filmu nicméně ve všech příbězích spočívá ve značné obrazotvornosti vyprávění a Milota byl tenkrát možná důležitější než sám režisér Ivo Novák.

Anděl blažené smrti (1965) je opět podle Procházkova scénáře. Že byl Procházka zvláště jako scenárista zdatný rutinér, nepopírá nikdo. Jen do roku 1969 vytvořil na třicet filmů, o čemž ležérně hovořil v dobovém filmovém týdeníku. „Přitom jsem ve volnu napsal i pár knih,“ dodal. Zdaleka ne vše – stejně jako tento film – bylo však kvalitní. Stanislav Milota to sice musel vnímat, nicméně obrazy v jeho očích dostávaly další rozměr, takže i z tohoto špionážního propadáku udělal... Inu, podívanou. Všimněme si třeba scény s výměnou zajatců na hranicích anebo závěrečného momentu, kdy je už zcela marné hledat hřbitov, protože leží pod hladkou hladinou moderní přehrady.

Jen něco přes hodinu má dnes už zapomenutý Sísův a Smočkův Piknik (1967), ve kterém perlí Landovský, Somr, Jiří Hálek a Miroslav Macháček. Vznikl podle stejnojmenné Smočkovy hry a přenese nás na atol uprostřed Pacifiku. Píše se rok 1945 a pět Američanů v uniformách očekává střetnutí s Japonci. Nejsou nijak maskovaní, jdou jako ovce a Milotova kamera se prodírá mezi bambusy s nimi. Každou chvíli čekáme výstřel. Nezazní. A vojáci musí strávit noc uprostřed džungle. Spí však jen chvíli. Nato spolu hovoří a následující události Smoček zpracoval tak, že do konce neuhádneme, co přijde. Zrovna tak lze říct, že je příběh veden až příliš „namátkovým“ způsobem. A dílo má jen chatrný dramatický oblouk.

O následujícím Spalovači mrtvol (1968) – podle novely Ladislava Fukse – řekněme aspoň známou věc týkající se kamery. Asi každý si pamatuje, že režisér Juraj Herz a Milota na jistých místech využívali tzv. rybí oko. Možná film dělalo děsivější, možná spíš zvláštnější, ale přinejmenším režisér toho postupu s odstupem roků litoval. Měl totiž pocit, že by svět děsivého rodinného příběhu byl ještě syrovější, kdybychom se na to dívali po celý čas přímo.

S odstupem dvou let po invazi natočil Milota už jen dva televizní snímky: jeden u nás a jeden v Izraeli pro Západní Německo. U nás točený příběh Šest uprchlíků má jen něco přes čtyřicet minut, působivý je zde především Vlastimil Brodský, ale zdatně mu sekundují také Kopecký, Kostelka anebo Libíček. Tato skvěle nasnímaná groteska z prostředí dnešní, a přece staré Prahy byla na festivalu v Montreux oceněna třemi hlavními cenami.

Druhý snímek Všichni se odvrátili je v Izraeli natočenou adaptací knihy polského autora Marka Hlaska. A teprve řadu let nato se Milota chopil znovu kamery, aby – už jako chartista – zachytil pro rakouskou televizi bytové představení Dávno, dávno již tomu (1979), ve kterém Vlasta Chramostová zosobnila Boženu Němcovou. Hru napsal František Pavlíček a Milota ji s Lubošem Pistoriem také režíroval. Jeho oči bohužel selhávaly a nikoli jen oči. Těžko odhadovat, co by ještě vytvořil a jak, kdyby tomu tak nebylo. Roku 2001 obdržel po právu Cenu Františka Kriegla a stal se i nositelem Čestné medaile TGM. Roku 2016 převzal Českého lva.

Zůstává kameramanem invaze a Palachova pohřbu a máme „za“ jeho očima často pocit, jako by trochu myslil dopředu. Dokázal odhadnout, co přijde, a kameru tam už předem zacílil. Tyto dokumenty dosvědčují také hodně o jeho povaze, zatímco o nezanedbatelném talentu mluví celé Milotovo dílo.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP