Film Zelená kniha předvádí americkou idylku bez vývoje


Zelená kniha je především proamerický film, pro umělce typu Olivera Stonea asi až drze proamerický. Zobrazuje šedesátá léta s rasismem na Jihu, ve skutečnosti ale více i méně nápadně USA glorifikuje. Krásu krajiny, přátelskost policie, obecně pak schopnosti „amerického hrdiny“, kterého nic nevyvede z míry a vždycky si dovede poradit. A zlo je opakovaně podáváno na tácu s nápisem „výjimka potvrzující pravidlo“.

Film Zelená kniha. Foto: Aerofilms

 

Chytře natočené filmové dílo nechává pokaždé dimenze pro škálu interpretací, nicméně některé budou nutně vždy správnější a v tomto případě charakterizujme Zelenou knihu jako americkou idylu bez vývoje. Proč bez vývoje? Původní rasismus hlavního hrdiny Tony „Lipa“, který má úkol vézt řadu týdnů vozem bohatého černošského hudebníka, není takřka akcentován a Lipo (vlastním jménem Tony Vallelonga) se tváří v tvář osudu ukazuje být ryzím pragmatikem.

Od samého začátku mu nevadí barva „negrovy“ kůže a od samého začátku mu se samozřejmostí voní negrovy peníze. To druhé, pravda, přece jen občas přibrzdí některé jeho „fér“ zásady, avšak živí rodinu a „malým“ zlodějíčkem prostě už je. Nyní je navíc šoférem a bodyguardem v jedné osobě stvořeným pro svého zákazníka samotným pánembohem.

Jakoukoli šanci na nějaký skutečný vývoj událostí hatí bohužel skutečnost, že hudebník je mužem finančně zajištěným a turné bere spíše jako provokaci... Aniž by musel. To sice není řečeno hned, ale během filmu to zjistíme. Náš klavírista pohodlně mohl koncertovat na severu USA a vyhnout se všem příkořím, například tomu, že nesmí použít bělošský záchod. On se jim ale vyhnout nechtěl a neudělal to, ač má vedle tmavé barvy kůže i handicap číslo dvě; je totiž na muže.

I tento druhý problém a motiv ovšem přispívá k idyle, i když to může vypadat jako paradox. Ve skutečnosti homosexualita druhého ústředního hrdiny filmu (jeho představitel pvšem získal Oscara „jen“ za vedlejší roli) idylu jen ještě zahušťuje, až je jí jako kečupu. Dá se totiž – do jisté míry – předpokládat, že náš řidič padl vznešenému gayovi (v podání Mahershala Aliho) do oka hned v první vteřině a homosexuál byl více i méně vědomě od začátku rozhodnut jej „nedat“.

Jistě, očividně je zklamán, že má jeho budoucí společník rodinu, ale také okamžitě telefonuje Lipově manželce a v podstatě si jejího muže půjčí. Můžeme si půjčit vašeho manžela? jmenuje se známá povídka Grahama Greena, která je taktéž o homosexualitě, a dál už nezáleží, řekl bych, na tom, že bodyguard se svým zákazníkem (zřejmě) nespal, podstatnější je, že se oba MUSÍ stát zákonitě přáteli.

Není zase tak moc důvodů, proč se tomu divit, a právě buranství kontra distingovanost (tady bělochovy a oproti tomu černochovy vlastnosti, takže situace funguje právě v obráceném gardu, než by leckdo čekal) se přečasto svedou doplnit nejsnáze.

Vývoj se neuděje ani v intelektuální rovině. Jistě, buran nakonec nad svým dopisem sám vymyslí i jednu jedinou vzletnou frázi. Ale toť vše, člověka nepředěláš, a jak se dozvíme na konci, jeho paní stejně poznala, kdo dopisy z cesty od jistého momentu diktoval; ostatně za to jejich autorovi poděkuje polibkem.

Zábavný moment v tomtéž finále, kdy do bytu a za vánoční stůl vstupuje ještě před „negrem“ i rodina místního židovského zastavárníka, už jen dovrší poselství tohoto poněkud sporného, i když, jak víme, oscarového díla, které zní (a budu teď parafrázovat Jiřího Brdečku): „Všichni jedna rodina, i když ten vyložený lupič raději ne.“

Zatímco jako osamělého a nikam nepatřícího klavíristu v tomto filmu by si někdo snad mohl představit i nebohého Michaela Jacksona (byť ten měl společensky děsnější problém), jako Lipa si umíme dobře představit i Roberta De Niro a nějakým jiným způsobem by se té samé role uměl skvěle zhostit rovněž Clint Eastwood. Sami si do ní dosadíte i další herce, ale mnou zmínění jsou samozřejmě už moc staří, takže obsazení Vigga Mortensena se ukázalo být trefnou volbou.

Možná právě jeho herecký výkon k uznání filmu Akademií přispěl nejpodstatněji, i když Oscara pak získal jeho protihráč. Všimněme si například momentu, kdy Lipo na policejní stanici zjistí, že jeho přejemnělý zákazník je vlastně „buzna“. Hne snad brvou? Ne. Jen jedná. Samo sebou, že zde nikoli pěstmi. Vyřídilkou. Hlavou. Svého zákazníka z frapantní situace vyseká koupí dvou obleků. Možná už po svých zkušenostech vyhazovače nočních klubů tušil, že je génius homosexuál, rozhodně ale tento moment je projevem Mortensenovy schopnosti zahrát opravdové překvapení.

Nakonec tedy představuje ve filmu jedinou vývojovou linii pianistovo prozření v momentech, kdy se díky Lipově rádiu setkává s populární muzikou; a protože taky Hollywood je populární, nemohla Akademie váhat.

Z uměleckého hlediska irelevantním je pak fakt, že scénář vznikl podle skutečného příběhu otce scénáristy Nicka Vallelonga a zachycuje část jeho vztahu) s reálným klavíristou jamajské krve Donem Shirleym (1927–2013), který přes půl století bydlil přímo nad newyorskou Carnegie Hall.

Turné, které na plátně sledujeme, nastoupil roku 1962, ale nepřál si, aby „road movie“ turné mapující byla vytvořena už za jeho života.

 

Green Book. USA 2018. Oscary pro nejlepší film, nejlepší původní scénář a nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli. Režie Peter Farrelly. Scénář a produkce Nick Vallelonga, Brian Hayes Currie a Peter Farrelly. Kamera Sean Porter. Hudba Kris Bowers. Hrají Viggo Mortensen, Mahershala Ali, Linda Cardellini, Brian Stepanek, Brian Hayes Currie a další. 140 minut

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP