Karlovy Vary, den druhý: Překvapivě dobrý film Monos, zklamání z Loznicova Procesu


Ve Varech jsem zatím neviděl film, který by mne zcela pohltil, leč kolumbijský film Monos se tomu překvapivě blížil. Ukazuje tvrdou realitu jihoamerické společnosti lépe než leckterý dokument.

Monos, režie Alejandro Landes, Kolumbie / Argentina / Nizozemsko / Dánsko / Švédsko / Německo / Uruguay / USA, 2018. Foto: Film Servis Festival Karlovy Vary

 

Na karlovarském festivalu se promítá celá řada dokumentů, ale autor těchto řádek si zatím příliš dobře nevybral. U dokumentu Lžička (Laila Pakalniņa, Lotyšsko / Norsko / Litva, 2019) si nejsem jist, zda jde opravdu o film, nebo o sled náhodných záběrů. Autorka chce ukázat, kolik práce stojí za výrobou plastové lžičky, tedy věci na jedno použití.

Proto za sebou vrší záběry chemických továren, cisteren, dělníků, kteří něco přečerpávají či koukají na nějaký ventil, dělníků, jak jedou do práce na kole, vlaků, náklaďáků... A na lžičku dojde až v poslední čtvrtině filmu. Vše je beze slov, musíme věřit, že se v továrnách připravují nějaké chemikálie na výrobu lžičky a nejsou to podniky zaměřené třeba na rozpouštění kormoránů v kyselině sírové. Lžička je film vhodný místo počítání oveček před spaním, do pěti minut budete v limbu jako mimino.

Ruský režisér Sergej Loznica přijel do Varů s dokumentem Proces (Nizozemsko, 2018). Vlastně je to svým způsobem hraný film: Loznica totiž dal dohromady archivní dokumenty z procesu s představiteli takzvané Průmyslové strany, tedy technické inteligence, z konce 20. let. Ty byly točené v podstatě jako zvukový hraný film: obžaloby byly vylhané, obžalovaní se přiznávali k nesmyslným věcem, jen rozsudky byly opravdové.

V průběhu procesu dokonce Stalin zasílal své poznámky, které byly zavzaty do "scénáře", třeba o kontaktech se zahraničními agenty. Tento proces byl určitou přípravou pro monstrprocesy ve třicátých letech, ale film pro potřeby propagandy nakonec použit nebyl, dojem z procesu ještě nebyl dokonalý.

Když nyní Loznica dal archivní materiály dohromady, aby film nějakým způsobem rekonstruoval, můžeme si udělat představu o průběhu procesu. Potíž je v tom, že vidíme jen to, co chtěl Stalin, abychom viděli. Nic netušíme o jeho zasahování do procesu, o výsleších inženýrů, o celém zákulisí.

A protože se o tomto procesu nic moc neví (a Loznica až na konci dá informace o jeho aktérech), divák si jej nemůže zasadit do kontextu. Podle úprku téměř poloviny kina během promítání si myslím, že dokument na diváky působí jinak, než Loznica zamýšlel. Místo aby je šokovala krutost procesu, když nevinní lidé poníženě prosí o život, se jednoduše nudí, jako kdyby jim někdo pouštěl propagandistický film.

Danny Boyle, režisér kultovního Trainspottingu (jeden z mála filmů, ke kterému tento přívlastek opravdu patří), natočil komedii Yesterday (Velká Británie, 2019) o světě, ve kterém nejsou písničky Beatles (a i leccos jiného). Neúspěšný muzikant Jack má nehodu právě ve chvíli, kdy na celém světě dojde ke dvanáctisekundovému výpadku proudu. A když procitne, ke svému údivu zjistí, že jediný na světě (později se ukáže, že úplně jediný není), kdo si pamatuje existenci Beatles, a co víc, jako jediný (tentokrát opravdu jediný) je umí zahrát. To je samozřejmě vděčný zdroj humoru a Doyle se snaží publikum rozesmát. Počítám, že půjde o hit letních kin, jenže hit, po kterém další sezónu ani pes neštěkne.

Doyle totiž klouže po povrchu a některé vděčné motivy (třeba že když loserský muzikant přijde s hity od Beatles, bude ho většina nadále považovat za losera a jeho písně odmítne) nechává ležet na zemi. A především: dobrý nápad zabíjí tím, že upřednostňuje nenaplněnou romanci mezi hlavním hrdinou a jeho původní manažerkou, a to způsobem tak nesnesitelně sentimentálním, že se červená i Červená knihovna. Ale pokud na promítání v letním kině koupíte dobré víno, můžete se zaposlouchat do Beatles, jak by zněli dnes, pobavíte se a ještě možná utužíte partnerský vztah. Ale budete-li chtít vidět film opravdu dobrý, pustíte si po letech znovu Trainspotting.

Přehlédnout byste ale rozhodně neměli snímek Monos (režie Alejandro Landes, Kolumbie / Argentina / Nizozemsko / Dánsko / Švédsko / Německo / Uruguay / USA, 2018). Kdesi v horách jižní Ameriky drží Organizace (symbolizující jednu z mnoha "revolučních" povstaleckých skupin) americkou rukojmí. Tedy vlastně ji hlídá skupina výrostků, kteří si říkají Monos. Organizaci sice věrně slouží, ale jsou to jen nedospělci, kteří vlastně hledají, kým jsou. A jejich původní vzájemné "kočkování" a objevování postupně nabývá dost výhružnou podobu.

Landes v Monosu postupně buduje atmosféru ohrožení a paranoie. Způsobem používání hudby někdy připomene snímek Sicario: Nájemný vrah, leč někdy možná je hudba hrozivější, než by odpovídalo ději. Poslední třetina filmu je ovšem strhující a připomíná román Pán much od Goldinga. Přestože velkou část osazenstva tvoří neherci, nejsou jejich výkony špatné, snad i díky výkonu Moisese Ariase, který má, troufám si říci, nakročeno k velké kariéře. Otevřené finále filmu pak naznačuje, že zlo nejsou jen partyzánské bojůvky, ale je jím prorostlá celá tamní společnost.

Naopak zcela zapomenutelný je film Žraloci (režie Lucía Garibaldi, Uruguay / Španělsko / USA, 2019). Trochu bakalářský příběh o dívce, která je stále ještě dítětem, nicméně chce proniknout do světa dospělých, střídá záběry jak z videoklipu se scénami ze sociálního filmu.

Snad by ani nevadilo, že děj je dosti řídký (před pár lety byl ve Varech skvělý uruguajský film Gigant, který jen náznakově vyprávěl o lásce, jež ještě nezačala), ale hrdinové filmu vlastně ničím nezaujmou, a když se dívka mstí mladému muži za přehlížení tím, že uváže jeho fenku v lese, nenechá to v divákovi ani špetku emocí. Možná by stačilo hlavní hrdince pomyslně nařezat a film už o tom netočit.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP