Vary, den pátý: Filmová přehlídka průměrnosti


Nejhorší na festivalu v Karlových Varech je fakt, že zhlédnete mnoho průměrných filmů. Přitom u mnoha z nich vás velmi mrzí, že jim od výjimečnosti schází jen pár kroků.

Vazba (režie Andrei Cohn, Rumunsko, 2019) Foto: Film Servis Festival Karlovy Vary

 

Ve Varech snad nepromítají jiný film, který by byl tak svázán s literaturou, jako je snímek Děti mrtvých (režie Kelly Copper a Pavol Liška, Rakousko, 2018). Vychází ze stejnojmenné knihy rakouské autorky Elfriede Jelinekové, v níž účtuje s rakouskou historií. Cituji ze staršího článku Zuzany Augustové v Reflexu (kniha nevyšla česky a autor těchto řádek ji nečetl): "Autorka v něm zpracovala rakouskou historii formou strašidelného hororu. Na 666 stranách ožívají oběti holocaustu jako nemrtví – upíři a strašidla - a pohybují se mezi živými, někdejšími pachateli."

Film je stylizovaný do němé grotesky a připomíná záběry z domácích kamer ještě před nástupem videa. Psané komentáře zřejmě vycházejí z knihy (ovšem když se objeví motiv syrských uprchlíků, tak se zdá, že některé motivy v ní nebudou) a je na nich třeba ocenit zejména Jelinekové smysl pro suchou a někdy hodně cynickou ironii. Film si bere na paškál Štýrsko (které je prostě nade všechno), které krutě zesměšňuje (Jelineková v nenávisti vůči Rakousku svým způsobem navazuje na Thomase Bernharda).

Děti mrtvých je mnohdy opravdu velmi vtipný, tedy pokud na tento způsob humoru přistoupíte, ovšem mnohem více je hluchých míst (nebo je možná nechápeme, neb neznáme rakouský kontext). Trochu tím připomíná filmové zpracování Váchalova Krvavého románu: k tomu, aby nás oslovil, mu nakonec schází menší lpění na formě. Nebo by stačilo zkrátit film o třetinu. Ale kdo by se chtěl prsit před publikem šedesát minut místo devadesáti, když chce ukázat, co všechno umí.

Na komedii Patrick (režie Tim Mielants, Belgie, 2019), se autor těchto řádek velmi těšil. Mielants je režisérem některých dílů zajímavých a úspěšných seriálů Peaky Blinders - Gangy z Birgminghamu a The Terror. Film Patrick ale vzbuzuje rozpaky: Mielants jej sice režisérky zvládl, ale jeho snahu shazujene úplně povedený scénář, jehož je spoluautorem.

Patrick je příběhem čtyřicetiletého (vlastně je mu 38, raději mu roky nepřidávat, jak si poněkud pozdě uvědomí jedna z postav, která má poznat jeho fyzickou sílu), který bydlí s rodiči provozujícími nudistický kamp. A když otec najednou umírá, musí se hlavní hrdina, který nepatří k nejbystřejším, vyrovnat s tím, že se musí osamostatnit a případně pokračovat v díle rodičů. A to není nic snadného, zvláště pokud vám někdo ve stejné chvíli ukradne kladivo...

Film se pokouší ukázat povahu lidí doslova v celé její nahotě. Záměrně se drží stylizace nedokonalosti duševní a tělesné (není náhodou, že dva opravdu pohlední lidé zůstanou - což část diváků jistě rozesmutní - oblečeni). Bohužel se Mielants nikdy nepustí na nejistou plochu - jako by nakonec tělesná nahota měla být tím neodvážnějším počinem, který si dovolí udělat. Pokusí se sice vznikající konflikty stupňovat, ale vždy jde o bezpečnou půdu, která je pro diváky "skousnutelná". Prostě: čím více penisů, tím více různých klišé. Když totiž postavy svléknete, neznamená to ještě, že je opravdu obnažíte.

Snímek Vazba (režie Andrei Cohn, Rumunsko, 2019) patří těm drsnějším. Prakticky celý se odehrává v jedné cele a děj stojí na pouhých dvou postavách: architektovi Dinovi zatčenému za protistátní činnost (děj se odehrává v 80. letech za vlády komunistického diktátora Ceaušesca) a kriminálníkovi Valjovi, který spolupracuje s policií a snaží se z Dina dostat co nejvíce informací

Sledovat dvě hodiny, jak jeden člověk psychicky a fyzicky terorizuje druhého, který tomu nemůže ani na minutu uniknout, není pro slabší povahy. Zvláště když nejde o soustavný teror, ale o hru kočky s myší: Valja chvílemi vystupuje přátelsky, chvílemi dává najevo svou fyzickou sílu. Pokud si připustíte, že byste mohli být na místě Dina (jehož největší provinění spočívá v tom, že se scházel s přáteli a poslouchali Svobodnou Evropu), může se vám udělat opravdu špatně

Na druhou stranu není účinek filmu takový, jaký by mohl být. Vlastně se při některých pasážích - a v tomto kontextu to můžete cítit skoro jako svatokrádež - trochu nudíte. Možná je to tím, že se postavy nijak moc nerozvíjejí: Dinu prakticky ihned zaujme prosebnou a poníženou pozici, Valja je - přes střídání masek - od počátku do konce nemilosrdný. Navíc úplně nelze věřit, že Valja je skutečný člověk, nikoliv jen produkt scénáristické snahy vytvořit zajímavou zápornou postavu.

Má totiž znalosti, které by člověk od obyčejného kriminálníka nečekal (a fascinující je, že ve špinavé cele nosí celou dobu běloskvoucí slipy) a Dinu - přestože jde o mnohem vzdělanějšího člověka - mu ani na chvíli není protihráčem. Nelze ani mluvit o nějakém stupňujícím se teroru - kdyby se jednotlivé scény libovolně proházely, divák to nepozná. Trochu je to jako s Gibsonovým filmem Umučení Krista: když nastavíte příliš drsné zážitky hned na začátku, může vám připadat další mučení jako banalita.

Film Tohle je láska (režie Claire Burger, Francie, 2018) získal cenu za režii v sekci Giornate degli Autori na MFF v Benátkách, ale spíše to bude dáno "kvalitou" soutěžních filmů než výkonem režisérky. Tedy: část filmu je opravdu působivá, jenže to by většiniu nesměl ukazovat úplné banality.

Maria opustí žena a on se musí postarat o dvě dcery: čtrnáctiletou Fridu a sedmnáctiletou Niki. Cítí se osaměle a péči o dcery příliš nezvládá. A zasáhnou vás právě pasáže, kdy je Mario drcen tíhou okolností, které neumí vyřešit. Jedna z nejsilnějších scén se přitom dotýká jeho zranitelnosti: když k němu na nočním parkovišti přijde žena a on se domnívá, že poskytuje sexuální služby a slušně ji odmítne, dočká agresivního útoku, protože ona žena je ve skutečnosti řidička kamionu a ruší ji, že Mario pouští v autě nahlas hudbu. A my vidíme muže, který se snaží chovat spořádaně a neumí se ubránit po celkem banální chybě.

Působivé jsou i scény, kdy se Mario snaží být dobrým otcem a musí čelit agresi zvláště mladší dcery, která jej považuje za viníka rodinných trablů. Režisérka zdařile evokuje pocity citlivého muže, jemuž se v rukách všechno v prach obrací. Jenže tohle všechno musíme lovit mezi pasážemi o problémech v práci, o vztahu starší dcery, o hraní v divadelním projektu, do kterého se Mario přihlásil... Jako by režisérka nevěřila, že vyprávění o citlivosti jednoho muže unese celý film. Kdyby se nebála, možná by natočila příběh, že ve kterém citlivý muž unese celý svět...

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP