Rok české hudby v síti


Rok ceske hudby 2014Oslava české hudby se nemohla neodrazit v kybernetickém prostoru. I když ne vždy tak, jak by bylo záhodno.

Léta z čtyřkou na konci jsou Roky české hudby. Taková je tradice už od let První republiky, která (naštěstí) přežila i střídání režimů. Česká hudba stojí totiž nad režimy, nad libůstkami mocných. Je tu jako imperativ, jako stále doplňovaný vzkaz, z něhož můžeme vyčíst (či spíše vyslechnout), kdo jsme, odkud a kam kráčíme. Stačí jen vnímavě naslouchat.

Rok české hudby 2014 nabídl mnoho zajímavých událostí – pochopitelně, řady z nich by se konala stejně, Rok nerok. Ale podobné výroční škatulkování nám snad lépe pomáhá pochopit, co česká hudba všechno je. Dramaturgie uvádění skladeb tuzemských autorů je promyšlenější a myslí více i na skladby, které nejsou tak často uváděné.

 

Rok by ovšem neměl končit Silvestrem. Měl by mít přesah do nejbližší i vzdálenější budoucnosti, přinejmenším v jisté archivaci toho, co se léta páně 2014 pod hlavičkou Roku české hudby odehrálo. K takové archivaci se pochopitelně nejlépe dnes hodí internet – pro většinu zainteresovaných je dostupný, navíc dokáže spojit psané slovo s obrazem a zvukem. Pokud jsme však něco takového očekávali od oficiálních organizátorů Roku české hudby, nedočkali jsme se. Internetové stránky www.rokceskehudby.cz jsou na konci roku stejně bezbarvé, jako byly na počátku. Očekával jsem například, že oddíl Odkazy bude zaplněn desítkami internetových adres pořadatelů – přinejmenším těch nejaktivnějších v Roce české hudby –, nestalo se. Se stránkami spojený kanál na You Tube (www.youtube.com/channel/UC3vfde2VEP4Sin_b2PVaoiA) se po třech prvotních spotech za posledních deset měsíců rozrostl o jeden (!) příspěvek. Škoda, očekával jsem, že právě na těchto stránkách se budou shromažďovat informace, zprávy, zajímavosti z Roku české hudby... Ale tam, kde se věci dějí z úředního rozhodnutí, tomu možná nemůže být jinak.

 

Život mnoha orchestrů, komorních souborů i jednotlivých interpretů se ale letos mnohokrát cílevědomě protnul s Rokem české hudby. Jen z posledních dnů by za zmínku stálo hostování České filharmonie ve Spojených státech, s téměř výhradně českým repertoárem. Zejména vystoupení v Carnegie Hall bylo zaznamenáno i prestižními americkými listy, jako New York Times. Z článků se Američané dokonce dozvěděli, co si mají počít s komplikovaným jménem šéfdirigenta České filharmonie – vyslovuj „bell-oh-LAH-vetch“, radil jeden z textů. (Jen si osobně myslím, že Cenu Antonína Dvořáka měl ministr kultury předávat Jiřímu Bělohlávkovi doma, před publikem, které si zaslouží být u toho, svým trvalým zájmem o Českou filharmonii.)

 

Česká filharmonie si dobře uvědomuje sílu internetu a sociálních sítí. Stránky www.ceskafilharmonie.cz se v posledních měsících staly přímo vzorovými – a nejde jen o úroveň informací o koncertech či zájezdech, ale i o vymýšlení rozličných zvláštností. A tak na stránkách filharmonie najdete i blog, v němž mimo jiné můžete zjistit, jaké to je, být během koncertu uprostřed orchestru či za dirigentským pultem. Zážitek je to velmi bezprostřední, zprostředkovaný pomocí 24 malých kamer (viz).

 

Dva nejsilnější internetové zážitky (předesílám, že osobní) z Roku české hudby 2014 jsou spojeny se jménem Zdeněk Fibich. Národní divadlo, které v letošní sezóně nově nastudovalo Fibichovu téměř zapomenutou operu Pád Arkuna, vybavilo inscenaci nejen pěknými upoutávkami, ale natočilo také pětidílný zasvěcený výklad dirigenta Johna Fioreho, k předehře a jednotlivým partům opery. Vše u klavíru a českými titulky. Takhle by tomu mělo být ve všech operních domech a při každé nové inscenaci, říkám si.

 

Zdeněk Fibich se také letos dočkal specializovaných internetových stránek (a facebookového profilu). Portál www.fibich.cz vznikl u příležitosti nové nahrávky kompletního Fibichova díla pro label Naxos, ale nespokojuje se jen s připomínáním samotného nahrávacího projektu. Podrobně jsou tu rozebírána Fibichova díla (zatím jen První a Druhá symfonie). Rozbor je doplněn ukázkami, a my můžeme konfrontovat zvuk s partiturou (díky programu Noteflight). Fibich je tak – po Antonínu Dvořákovi, Bohuslavu Martinů a Leoši Janáčkovi – dalším klasikem české hudby, který má důstojný internetový profil. Možná jich u příležitosti Roku české hudby mohlo vzniknout víc, ale k tomu musí být nadšení, zaujetí, nelze to naoktrojovat úředním rozhodnutím.

Text vyšel v prosincovém čísle hudebního měsíčníku Harmonie.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP