Christopher Hogwood: Georg Friedrich Händel


 

Handel přebal knihyZnámý anglický hudebník, známý především jako interpret a dirigent barokní hudby, sepsal ucelený, ale i zábavný portrét skladatele na základě dobových dokumentů všeho druhu. Vedle popisu Händelovy kariéry na pozadí historických událostí první poloviny 18. století, zejména v Anglii sleduje také vývoj händelovské legendy od skladatelovy smrti do současnosti.

 RECENZE KNIHY

 

Zde si poslechněte Händelovu hudbu

 

Speciálně pro české vydání doplnil svoji knihu, která poprvé vyšla roku 1984 a znovu pak v revidovaném vydání roku 2007, o doslov, v němž přibližuje nejnovější výsledky händelovského bádání a přináší přehled současných inscenací Händelových oper. Knihu doplňuje obsáhlá chronologická tabulka, sestavená Anthonym Hicksem, která zaznamenává nejdůležitější události ve skladatelově životě a hudební kariéře. Rozsáhlá obrazová příloha přináší téměř 100 ilustrací, z toho 10 barevných. Hogwoodovu knihu v českém překladu Vlasty Hesounové vydává nakladatelství Vyšehrad, ve stejné úpravě, v jaké před časem přineslo biografie Johanna Sebestiana Bacha a Antonia Vivaldiho.

 

Ukázka z knihy:

Händelův první počin v operní sezoně nebyl příliš šťastný.Operu Il Pas­tor Fido neboli Věrný pastýř, která byla dokončena 27.října a uvedena ani ne měsíc poté, vzali v Operním zpravodaji pěkně zkrátka (hodnocení bylo připisováno Francisi Colmanovi, ale autorem byl patrně někdo jiný, pro­tože Zpravodaj pokračoval i v době, kdy Colman pracoval jako diplomat ve Florencii): „Scéna představovala pouze Arkádii. Kostýmy byly staré. Opera krátká.“ Ze seznamu obsazení vyplývá, že ani Nicolino ani Boschi v Anglii nebyli, což muselo obecenstvo velmi zklamat; hudba, kterou Händel napsal v záměrně zjednodušeném pastorálním stylu, neměla nic z okázalosti Rinalda a byl v ní jen omezený počet árií (z nichž celá řada byla vypůjčená a monotematická). Spolu se zkrácenými recitativy tak představovala ital­ský ideál, stereotypnější a méně podmanivý než dřívější anglické pastorály, které Händel patrně neznal.

Když Händel zjistil, že špatně odhadl vkus obecenstva, pospíšil si, aby to napravil: Teseo, dokončený měsíc po uvedení Věrného pastýře, je závažná tragédie, celkem o pěti aktech.Médea je jedna z Händelových nejlepších charakteristických postav – vášnivá čarodějnice – a Burney pro nás zazna­menal sílu Händelova doprovázeného recitativu, v němž „divoký a lítý hněv rozzuřené čarodějky obdivuhodně podkreslují hudební nástroje“.Jeho jediná výtka se týká toho, že po pěti aktech silných kontrastů „obvyklé roz­uzlení opery končí šťastně“ lehkou gavotou.I když se tato opera hrála před vyprodaným hledištěm, Operní zpravodaj (kolem 15.ledna 1713) odhaluje velkou zákulisní krizi:

Pan O. Swiny, ředitel divadla, nyní uvádí novou operu, heroickou.Všech­ny kostýmy jsou nové a nákladnější než dřívější, jsou v ní 4 nové scény a další dekorace a stroje.Hudbu složil pan Händel… Ježto opera byla takto vypravena, p. Swiny by byl mohl šestkrát vypsat abonnement, ale to neudělal. – Prodával tedy lístky po půl guinei za jeden a na dvě představení otevřel lóže do parteru – obě tato představení byla vyprodána.

Po těchto dvou večerech p. Swiny vzal do zaječích, aniž zaplatil zpěvákům. Rovněž kulisy a kostýmy zůstaly nezaplacené. Zpěváci se zpočátku trochu roz­pakovali, ale nakonec se domluvili, že budou v opeře hrát dál na vlastní riziko a o zisk se podělí.

Místo uvolněné po Swineyově útěku i s kasou rychle zaplnil Heidegger – byl to pohotový tah, který mu zaručil na dalších třicet let místo operního impresária.

Libreto Tesea (od Hayma) nese dedikaci mladému lordu Burlingtonovi, který se v té době stal Händelovým patronem a nabídl mu, aby se nastěhoval do jeho sídla Burlington House.Podle Hawkinse:

Händel byl přijat do tohoto pohostinného sídla a bylo ponecháno na jeho libovůli, aby naslouchal příkazům svého génia a invence.Rovněž často vystupo­val na večerních koncertech, v nichž jeho vlastní hudba tvořila nezanedbatelnou část.Způsob života a práce během jeho tříletého pobytu v Burlington House byl velmi pravidelný a téměř neměnný: každé dopoledne se věnoval skladbě a večer sedával s muži, kteří dosáhli svou genialitou a schopnostmi vynikajícího postavení v celém království.

O Händelových příspěvcích této společnosti se výslovně zmiňuje John Gay:

Tam Händel ze strun vyloudí libý zpěv,

jenž povznáší duši i zahřívá krev;

tam často chodím. (Trivia, Kniha II)

Když se Richard Boyle, hrabě z Burlingtonu, setkal s Händelem, bylo mu tehdy sotva devatenáct let. Byl energický, plný nadšení a dosud pod bedlivým dohledem své matky, hraběnky Juliany. Do společnosti, která se scházela v jeho domě na Piccadilly (z nějž v dnešním Burlington House mnoho nezbylo), patřili Alexander Pope, John Gay, Dr. Arbuthnot a také řada předních architektů a malířů té doby. „Byly mu vlastní“, prohlašuje Walpole, „veškeré rysy génia a umělce kromě závisti“ a k rozšíření palladiovského stavebního slohu v Anglii došlo zejména díky jeho aktivní podpoře a financím.Jakožto vznešený amatér (ačkoli sám byl schopným architektem) raději věci inicio­val, než sám prováděl. Z jeho okruhu projektantů si získal největší přízeň William Kent, s nímž se seznámil v roce 1714 v Římě při své první návštěvě Itálie. „Kentino“ se po návratu do Anglie nastěhoval do Burlington House a žil u hraběte až do konce života; podle Johna Harrise (The Palladians, str. 18) „Není důvod nepředpokládat, že šlo o těsný homosexuální vztah“.

Atmosféra panující v Burlington House musela být Händelovi povědomá z doby, kdy poprvé pobýval v Itálii u Ferdinanda de’ Medici. Jeho soukro­mý život však dodnes zůstává zahalen tajemstvím; už od mládí zachovával neprůhlednou rezervovanost ve věcech sexu, politiky a náboženství.

Pokud jde o Händelovy aktivity v té době, Hawkins zaznamenává jeho časté návštěvy katedrály sv. Pavla, kde hrával po večerních bohoslužbách na varhany otce Smitha, a později chodil do hospody Queen’s Arms na večer­ní občerstvení a hudební produkce.Velká místnost s cembalem sloužila k neformálním koncertům, a když se zde Händel dozvěděl o vydání Matthe­sonových Pièces de Clavecin, poslal si pro výtisk a „bez zaváhání jej přehrál od začátku do konce“.

Ačkoli Händel nikdy nebyl servilní, za svého pobytu v Itálii se naučil dvorným způsobům a ze své nově získané pozice uživatele „umělecké penze“ se rozhodl složit hold jak královně Anně, tak tradicím anglické církevní hud­by. První příležitost se naskytla při oficiální děkovné bohoslužbě za „Marl­boroughovu válku“ (válka o španělské dědictví), zakončenou zrádnou utrechtskou mírovou smlouvou, onou „neodstranitelnou skvrnou věku“, jak ji později nazval lord Chatham, ke kteréžto příležitosti Händel složil Te Deum a Jubilate. Jak došlo k tomu, že poddaný hannoverského dvora měl oslavovat smlouvu, proti níž se kurfiřt stavěl odmítavě, se nevysvětlu­je snadno. Neexistuje doklad o přímé objednávce od anglického dvora – a v každém případě logickou volbou ke zkomponování takové skladby by býval William Croft, hlavní skladatel pro královskou kapelu.

Partitura Utrechtského Te Deum byla dokončena s velkým předstihem před oficiálními oslavami, které se konaly 14. ledna – v den, kdy měl Händel také dirigovat druhé provedení Tesea. Buď se očekávalo, že k uzavření mírové smlouvy dojde dříve, nebo Händel skladbu psal s nadějí, že jeho aristokra­tičtí příznivci pomohou jeho věci u dvora. Aby posílil své šance, Händel v téže době složil Ode for the birthday of Queen Anne (Ódu k narozeninám krá­lovny Anny), která měla být provedena u dvora 6.února, k jejímuž uvedení však patrně nedošlo. Za první takty duetu obligátní trubky a kontratenoru „Eternal source of light divine“ (Věčný zdroj božského světla) vděčí Hän­del Purcellovi. Spojení s mírovou smlouvou se zdůrazňuje v opakovaném oslavném refrénu „the day that gave great Anna birth, that fix’d a lasting peace on earth“ (den velké Anny zrození je též dnem míru na zemi).

Händel se jistě něco naučil z Purcellova akcentování, protože ani v této Ódě, ani v Te Deum a Jubilate není nejmenší náznak nějakých prohřešků vůči zhudebňování angličtiny. Avšak Händelův rozsah provedení je větší a jeho instrumentace (zejména dechových nástrojů) nezávislejší.Thomas Tudway, který byl Purcellovým přítelem, považuje Händelův styl za „příliš teatrální“; „styl p. Purcella je ušlechtilejší a vznešenější… a nemá v sobě tolik vzrušení etc.“

Královna Händela odměnila doživotní penzí 200 liber ročně, což byl projev štědrosti „o to výjimečnější, že jeho zahraniční závazky byly známy“ (Mainwaring). Královna se normálně o své skladatele příliš nezajímala, a jak napsal vévoda z Manchesteru, byla „příliš zaneprázdněná nebo lhostejná, než aby naslouchala svému vlastnímu orchestru, a neměla ani pomyšlení na to, aby poslouchala a platila nové hudebníky, ať si byla jejich genialita mimořádná a jejich dovednost ohromná“. Jejím motivem v tomto případě byla nepochybně snaha vyvázat Händela z jeho povinností v zahraničí (pokud ovšem, jak naznačují hannoverské dokumenty, nebyl již ze své pozice suspendován).

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP