Struny podzimu: Několik návratů cestou vpřed


Vrabec Marek foto archiv struny podzimuS Markem Vrabcem (na snímku), uměleckým ředitelem festivalu Struny podzimu, hovoříme o receptu na úspěch, o stesku po malých sálech a o dárcích, které mají potěšit obdarované i darující.

 

 

 

Když jste začínal se Strunami podzimu, uměl jste si představit, co bude za dvacet let?

Četl jsem si nedávno znovu úvodní slovo, které jsem psal do programové brožury prvního ročníku festivalu, respektive tehdy ještě malé koncertní řady v rámci aktivit Správy Pražského hradu. S mladickou odhodlaností jsem v něm psal, že bych byl rád, abychom založili tradici a aby po nás něco zůstalo. Podvědomě jsem si tedy přál, aby nám to vydrželo, ale ani v nejsmělejších snech jsem si neuměl představit, že se to podaří. Dnes mne ovšem naplňuje velkým uspokojením, že festival, který je dobře etablován, festival sui generis, festival, který nemá obdoby ani v mezinárodním srovnání, dosáhl dvaceti let existence.

 

Přemýšlíte někdy o tom, jak by mohly Struny podzimu vypadat za dalších dvacet let?

Pokud budou dělány stále se stejnou vášní a láskou, pokud budou mít stále nároky na sebe a na umělce, tak se o budoucnost festivalu nebojím. Samozřejmě každý festival má nějakou křivku vývoje, každému občas prospívá nějaká změna.

 

Letošní ročník je jubilejní. Vyděluje se něčím zvláštním z řady předchozích ročníků?

Jsme stále věrni receptu, který jsme vynalezli a tříbili ho k co možná nejfunkčnějšímu tvaru. Festival je dál věrný podtitulu „Jazz i klasika. Tradice i experiment“. Každý z devíti koncertů festivalu představuje jeden konkrétní typ hudby - dohromady pak vytvářejí kouzlo Strun podzimu. Ale v letošním programu můžete nalézt také dárky, které jsme na oslavu připravili publiku i nám. Jak festival rostl, zejména v posledních letech, začali jsme postrádat komorní atmosféru malých sálů, což bývala atmosféra pro Struny podzimu kdysi typická. Rostoucí zájem publika je samozřejmě potěšitelný, ale na druhé straně si už nemůžeme dovolit udělat třeba koncert k poctě Zdeňka Lišky v kině Lucerna, jak jsem o tom snil, a musíme jej posunout do většího prostoru Fóra Karlín. A proto jsme si jako připomínku našich začátků sobě i publiku nadělili letos několik přídavků k některým našim koncertům, kde se festivalové hvězdy představí v jiném kontextu a v intimnějším prostředí.

 

Například?

Mezi našimi letošními hosty bude americký skladatel David Lang, mimo jiné nositel Pulitzerovy ceny za skladbu The Little Match Girl Passion, kterou na festivalu provede Theatre of Voices s Paulem Hillierem. Po velkém koncertu bude následovat krátká beseda a poté David Lang uvede v Národním památníku na Vítkově svoji nejoblíbenější skladbu 20. století, Stimmung Karheinze Stockhausena. To bude návrat k atmosféře, řekl bych až domácího koncertování.

Také jazzový klavírista Jason Moren, který odehraje sólový koncert ve velkém sále Lucerny, si pak oblékne velkou papírovou masku Fatse Wallera, meziválečného showmana a zpěváka, aby v Lucerna Music Baru odehrál Fats Waller Dance Party.

Třetí koncert tohoto formátu, který jsme si dopřáli v rámci oslav dvacátého výročí existence festivalu, je koncert Camerona Carpentera, velmi extravagantního hudebníka a průkopníka „mobilních“ varhan. V přídavku se setká s českou varhanicí Katt, tedy s Kateřinou Chrobokovou, která si také nechala postavit mobilní varhany. Jejich estetika je ovšem úplně odlišná – Carpenter hraje povětšinou úpravy klasických skladeb pro klavír, kdežto Kateřina Chroboková skládá spíše vlastní hudbu a dokonce i zpívá –, takže to bude zajímavé setkání dvou varhaníků.

 

Něco jste během těch dvaceti let ztratili. Co jste však získali – a co jste získal vy osobně?

Zejména ohromný pocit uspokojení. Třeba z toho, že uspořádáme koncert, na který řada posluchačů jen tak nezapomene. A to i přesto, že hudba (a živéMarek Vrabec foto archiv struny podzimu umění vůbec) po produkci zmizí, nic hmatatelného po ní nezůstane. Za těch dvacet let jsem měl štěstí, že se podobný pocit dostavoval opakovaně.

 

Když se ohlížíte po těch uplynulých letech festivalu, na co nejraději vzpomínáte?

Každé období mělo něco do sebe. Prvních osm let na Pražském hradě, to bylo období, které se už nikdy nebude opakovat. Prezidentem byl Václav Havel a já ve svých čtyřiadvaceti letech (s velmi malým týmem) dostal ohromnou příležitost ovlivňovat kulturní dění na Pražském hradě, pořádat tam koncerty. Bylo to poučné i proto, že jsem naučil dělat vše, co je třeba – od vylepování plakátů, až po stavění pultů na pódiu a komunikaci s uvaděči. To bylo romantické období, kterou ukončil jako studená sprcha příchod nového prezidenta. Václav Klaus se poměrně rychle vyjádřil v tom smyslu, že partyzánské akce na Hradě končí a nastává éra, kdy jen on bude rozhodovat, co se na Hradě bude dít. Ze dne o den jsme přišli o všechno: o finanční podporu Pražského hradu, o úžasné sály, o část sponzorů. V tu chvíli jsem to vnímal jako nehoráznou křivdu, ale díky tomu jsme se semkli a nenechali festival zmizet v nenávratnu. Podařilo se nám ho „zprivatizovat“ v tom smyslu, že už nebyl vázán na žádnou státní organizaci. Stali jsme se nezávislými – i když jsme pochopitelně stále závislí na finanční podpoře a pomoci, neboť umění je drahé a my z vlastní činnosti můžeme pokrýt maximálně dvacet procent našich nákladů. Ale stali jsme se příkladem festivalu, který se dynamicky rozvíjí – a nejen tím, co se děje v koncertních sálech, i když od toho to začíná. Jsme poměrně úspěšní ve vícezdrojovém financování, našli jsme nové partnery, nové spolupracovníky. Na nový začátek vzpomínám velmi rád – zvláště na první koncert, což byl koncert Kronos Quartetu v Obecním domě. Udělali jsme tehdy dobré rozhodnutí, že jsme z programu, původně připraveného pro Hrad, zachovali ty nejnákladnější zahraniční produkce. Čeští pořadatelé, ocitnou-li se v nesnázích, jdou většinou opačnou cestou. Kronos Quartat hrál tehdy velmi náročný program a já si vzpomínám na rozpaky některých sponzorů.

 

Dnes už se s rozpaky nesetkáváte?

Záleží hodně na vztahu, který si s partnery vybudujete. Partneři by měli ctít, že jsme tady od toho, abychom vytvářeli umělecký obsah, který je nedotknutelný. Je na autoritě uměleckého vedení festivalu, aby bylo schopno přesvědčit partnery, že jsou v nejlepších rukách a že si jim vyplatí takový festival podporovat. Vycházet vstříc vkusu partnerů, to je cesta velmi zrádná a celkově vede k úpadku. Kdo jiný, než kulturní instituce s reputací, by měla stanovovat laťku. Pokud jsou partneři osvícení, respektují to. Myslím, že Struny podzimu mají štěstí na takové partnery. Byť nastanou vždy situace, kdy náročnější produkce vzbudí nějakou kontroverzi, protože se publikum střetne s něčím, co ještě nezažilo.

 

Nabídnou dvacáté Struny podzimu také něco, co jsem ještě „nezažili“?

Zmiňoval jsem Camerona Carpentera, toho můžeme do této kategorie směle zařadit. Naplno zažít nebylo zatím možné ani kompletní hudbu Zdeňka Lišky k filmu Marketa Lazarová, tedy myslím v koncertním provedení – bez vazby na filmový obraz. A Stockhausenův Stimmung v bizarních prostorách bývalého mauzolea, to bude také dosti podivuhodný zážitek.

 

V programu se opakují některá jména, která známe z předchozích devatenácti ročníků. To byl „jubilejní“ záměr?

Pozvali jsme některé umělce, kteří se zapsali do minulých ročníků a díky nimž se Struny podzimu staly tím, čím jsou. Za jeden z vůbec nejsilnějších zážitků v historii festivalu považuji vystoupení Gila Shahma se sólovými bachovskými partitami – a Gil Shaham letos přijede se svým oblíbeným orchestrem Sejong Soloist, aby představili další novodobou varianci na Vivaldiho Čtvero ročních dob. Vrátí se jazzová diva Cassandra Wilson. Také francouzský kontratenorista Philippe Jaroussky přijede pogratulovat festivalu k dvacetinám, a to navíc s programem, který pro nás má symbolický význam. Název festivalu byl inspirován veršem Paula Verlaina „Když podzimem pláč strun jak sen tiše zní...“ a právě tyto zhudebněné verše zazní na koncertu, na němž Jaroussky bude zpívat písně na Verlainovy básně. Nikoli náhodou se bude tento koncert konat ve Španělském sále – a Struny podzimu se tak na chvíli vrátí i na Pražský hrad.

 

Rozhovor byl rovněž publikován v srpnovém čísle Literárních novín.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP