Dvě Schelingerova klíčová alba nově na discích. A jejich texty


Jiří-SchelingerTéměř čtyřicet let po natočení se na dvojdisku začala prodávat legendární elpíčka Hrrr na ně! a Nám se líbí od Skupiny Františka Ringo Čecha, nahraná v letech 1976 a 1978, a aby produkt nalákal víc zájemců, disponuje bonusy. Ty mají podobu hned tuctu písniček kdysi vydaných na EP desce a singlech a nahraných mezi roky 1976-1980. Dohromady získáte 33 skladeb a tucet skečů, více i méně vtipných. Jako i texty je vymyslil Ringo Čech a podstatnou část hudby na kompaktech složil Jiří Schelinger. Od jeho tragické smrti v Dunaji uplyne 13. dubna 35 let.

 

 

 

Třeba na ony scénky z Hrrr na ně se názory určitě můžou různit, ale je přinejmenším stylové, že rocker postupně zničí celou řadu nerockových hudebních nástrojů. Jen těžko si ostatně lze za normalizace a současně na oficiálním „elpí“ představit vážněji směrované brojení – a pro šanci „proplout“ je ostatně charakteristický i závěrečný ze skečů, v němž si Schelinger i s Čechem nechávají nafackovat přímo od skutečného hudebního režiséra alba Jiřího Brabce (1940-2003). - Ale vraťme se k začátkům.

František Čech oznámil někdy v polovině sedmdesátých let v Melodii, že chystá celou hardrockovou trilogii s tituly Hrr na ně, Hrrr na mě a Hrrr na všechny, ale asi žertoval. Pokud ne, nakonec rozhodně došlo jen na prvou třetinu projektu. Tu natočili mezi 13. zářím a 13. říjnem 1977. A ač strávili onen měsíc v nitru studia nakladatelství Supraphon v Dejvicích, posluchač prostor po právu vnímá co rumiště pokryté popelem a hejnem popelících se slepic. Až je kvokání příliš.

Ale místo aby v Loděnicích kury domácí přidusili, raději byrokraticky ořezali nahrávkám basy, a to prý regulérně a v rámci normy pro akustické šířky. „Vyhazovaly nám přenosky,“ zdůvodnili tenkrát onen akt tvůrcům s pokerovými tvářemi, ale ti asi byli rádi, že jsou rádi a album vůbec smí vyjít. - A když se pak nedávno připravovala šestnáctistránková příloha ke dvojdisku, prosadil někdo jako její součást reedici dobových recenzí Josefa Kotka a Petra Dorůžky. Asi by se to nestalo, kdyby články desky popravily, ale k tomu nedošlo. „Dědek Kotek“ (jak Čech svého kritika svobodně nazývá v básni, kterou Melodie skutečně otiskla) vytýká ovšem neškolenému zpěváku Schelingerovi, že moc akcentuje těžké doby a jeho přízvuky trpí pod vlivem zcela jiného rytmu anglosaských písní, které patrně poslouchal. A nejnápadnější je to skutečně ve skladbě Siréna (zaranžované Otou Petřinou).

Na LP ovšem v září 1976 z Dejvic nepronikly hned čtyři písničky: Praví muži zkušení, Lidé jako my, Znáš ten dům a Holka bláhová. Sice všechny ve zdraví vyšly na singlem, nicméně na aktuálních nosičích objevíte jen tu prvou, což obzvlášť v případě Holky bláhové (s textem Petra Markova) zamrzí. A příčiny oné absence?

Dnešní vydavatelé je netají. Na vyřazených písních se buďto podíleli jiní textaři (např. Mirek Černý) anebo pro skupinu cizorodý skladatel (Jan Obermayer). Ony tři skladby tak prozatím zůstávají pouze na (starší už) audiokazetě Lupič Willy (1998), zatímco mezi bonusy k Hrrr na ně nechybí hned pět písní natočených roku 1978.

Legendární Hrrr na ně začíná stejnojmennou „vypalovačkou“ od bubeníka Jiřího Stárka (1952-1994), u které ale postrádáme text. Známým ale zůstává z koncertů. Volně cituji:

Hrrr, hrrr, hrrr na ně,

jenom naše hudba správná je,

Schelinger ji zpívá,

velkou sílu ti dá...

Následuje skladbička Violo, jsem... cellista! - o jisté Viole, která se bojí beatu až tak, že se zamyká. I když „už je veliká“. Nicméně editoři dnes to Schelingerovo dílko mezi písně ani nezapočítali, a tak je druhou skladbou až (utahaný) Lásky splín. Dá vyniknout neopakovatelné barvě vokalistova hlasu, ale teprve Kdo ví? je uspokojivým, vzorově šlapajícím bigbeatem. I když na totálně proprané téma „do žen a do melounů nevidíš“.

Následuje Siréna, kde se Čech ve svých Kristových letech pouští jak ten Richard Halliburton ve stopách Odysseových, ale lepší a přímo těžkotonážní je „nářez“ Kartágo, rovněž aranžovaný Petřinou. Banální text se ovšem snoubí s kýčem a spíš mi připomíná vyprávěnku zpod propisky nějakého žáčka tehdejší šesté třídy (v ní jsem zrovna seděl), co kulí oči na stránku z učebnice někdejšího dějepisu. - „Zalkneš se hanbou!“ vykřikuje sice Schelinger a v jeho podání bylo k uvěření vždy vše, ale... Ale právě.

Následuje rychlejší - a ještě rychleji zapomenutelná - skladba Mám rád lidi (...kteří umějí, vyjet ze svých kolejí) a poté regulérní protiváha Kartága strany B Lucrezia Borgia. - Ne, proti Schelingerovi jako skladateli nemám pranic, nicméně taky tenhle textík je minimálně na diskusi. A to ne po chvíli, ale již v okamžiku, kdy startuje nejlacinějším možným způsobem: „Lucrezia Borgia! Jak mi tvé jméno sladce zní!“ - Ostatně mám z té desky stále nejradši zmíněnou skladbu Kdo ví?

Také má protiváhu, i když odlehčující. V songu Perfektní ženich. Ironický text vrší staromládenecké zlozvyky a mile souvisí tak se singlovou písní Praví muži zkušení (... po svatbě se vše změní). Podobnou ironií kypí však i píseň Já jsem vrchol skromnosti, ve které interpret posluchače rádoby vážně ujišťuje, že je nejkrásnějším z lidí, jakožto i o mnoha jiných svých kvalitách. A jistěže i věren lidskému profilu textařovu (i když je to celé recese).

A jen si nejsem tak úplně jist, zda v místě, kde slyšíme slova „postava má ovoce dnes sklízí, lásku svou mi každá z žen nabízí“, nenapsal původně Čech „ovace“.

Závěrečná píseň prvého elpíčka Divné tušení pak už navždycky zůstane majstrštykem Jiřího Stárka. Její text je „jenom“ strašidlácký a jako pro děti, ale při pohledu zpátky si nelze neuvědomit, že bubeník při komponování naopak ještě netušil, že svět opustí už ve dvaačtyřiceti. - A bonusy k prvé z desek?

Tréma (natočená 17. 2. 1977) zaujme foukací harmonikou hostujícího Petra Kalandry (1950-1955) a méně textem, ve kterém líčí FRČ právě tu disposici, již postrádá. Stud. Jehne jej pak v Melodii 3/1978 výslovně obvinil ze Schelingerovy „kompromitace“ a češtinu jeho textů nazval nečeskou, což doložil tímto úryvkem:

Já moh´slavný zpěvák být,

stovky dívek, přátel mít,

já se bál,

ze strachu šel jsem dál.

A co víc, socialistického kritika sváděl moc rozpustilý textař dokonce k domněnce, že jsou tehdejší textařské komise „jen ochrannými spolky“. Ocenil nicméně, že Čechovy výtvory mívají „zajímavou hlavní myšlenku (byť ledabyle zpracovanou)“, a do kontrastu k nim postavil banality pravd či rad Ladislava Vostárka ve Hlupák váhá (Katapult).

Singl Sloní bugy/Krev neklidná (10. 11. 1977) Schelinger nazpíval se svou charismatickou vrstevnicí Helenou Maršálkovou (*1950) a ona kombinace se mi vždycky zamlouvala. I díky barvě jejího hlasu. Ale spolupráce nepokračovala a Jehne dokonce kritizoval vokalistčino frázování i nejistotu v každé „hlubší poloze“ (Melodie 8/1978). A co víc?

10. listopadu 1977 vznikl v Mozarteu dnes už klasický hit Jsem prý blázen jen. Jedná se o jediný song nového dvojcédéčku, který složil kytarista Stanislav Kubeš (*1952), přičemž text Čech původně vymyslil na melodii legendárního songu When a Blind Man Cries od Deep Purple.

Nová, doplněná verze Hrrr na ně končí pak už jen známou Schelingerovou písní v X jazycích nazpívanou v Čs. televizi 20. 12. 1977 a původně vydanou na konci jedné EP desky (1981); ale přejděme raději k druhému z kompaktů a desce Nám se líbí, jejíž dynamiku Ringo v knize “Život a...“ (2003) považuje za ovlivněnou hudbou skupiny Smokie (se kterou jel svého času turné Polskem).

Poslední dlouhohrající deska, která Schelingerovi vyšla za jeho života, disponuje natolik ucelenou plochu, až vadilo, že se dřív musela obracet. Vznikla v Mozarteu 5. až 17. 6. 1978 a Schelinger tu chraptí citověji než na Hrrr na ně. Ke spolupráci Čech opět získal Kalandru, kterého znal z dob, kdy s ním a skupinou Marsyas natáčel, a tento skvělý muzikant dostal do studia i houslistu Jana Hrubého i výš už zmiňovaného Oscara Petra. Na jinak hardrockovém albu se i díky nim vyskytují hned čtyři skladby jen s akustickým doprovodem.

Deska začíná skladbou Jaro a těžké říct, do jaké míry je text míněn ironicky a do jaké jde o další Ringovu v časové tísni odbytou práci. Následující Nesmím znát prý její jméno je ještě banálnější, nicméně v třetí Nestálosti se muzikanti odvážou. „Ve znamenitých vokálních improvizacích,“ jak si všiml Petr Dorůžka. S textem Času (... prý nás k zemi tíží) koná Schelinger opět, co umí („Vnímej, dokud se dá.“), ale tím reálným, byť současně romantickým hitem může dnes být až krásná písnička Láska.

Jako by ji její družky chtěly umačkat, na čtyřicet let se na ni skoro zapomnělo.

Bílý sníh létá původně startoval stranu B a nejde o zcela marný pokus opakovat pěkný Schelingerův song Sníh a mráz (1976) z dílny Jiřího Havelky. Bral jsem to vážně je proti tomu opět písní toho typu jako Lásky splín a Nesmím znát prý její jméno, přičemž problematika dotyčných „příběhů“ až moc ustrnula v kraji patnáctiletých či popového Čechova/Schelingerova hitu Sim-sala-bim. Na Bílý sníh navazuje – v pěkném, ostřejším tempu - Zima, vedle které by se ani Jahody mražený neztratily, a cituji:

Ve vlasech má jíní/ pod nohama sníh

krásná paní zima/letos přišla dřív

Citovat bych i dál, ale opět by vyvstala otázka, za jak asi dlouho měl František Čech slova hotová. „Fádní a bez jiskry,“ charakterizoval svého času Dorůžka texty na celé desce, ale to je zas nespravedlivé.

„Ale aspoň nic nepředstírají,“ dodal.

Album uzavírá děsivě předzvěstný „pochod“ Pohřeb přítele, z něhož i dnes mrazí, a vlastně víc než před vokalistovou smrtí. A závěrečné Nám se líbí? Je obdobou Stárkova Tušení ze závěru LP předchozího a tentokrát dětinské postrašeníčko snadno nezapomenete. Text je, myslím, všeobecně znám a jako by nepřímo glorifikoval půvaby pouťových hradů hrůzy, když kloubí Vančurova Barbuchu (kvílícího do ucha) se „sličným“ Frankensteinem a hrabětem Draculou, který už zde ovšem je i předzvěstí Čechova mistrného Hraběte X pro Pražský výběr.

Desku Nám se líbí nicméně Schelinger asi opravdu často zpívá „na kraji hlasového vyčerpání“, jak si v Melodii 4/1979 všiml Jehne, a stejný hlasový odborník postřehl i to, že se vyčerpání vedle zvuku hlasu projevilo na naprosté labilitě intonace.

Titulní píseň alba vyšla prvně už roku 1978 na singlu, a to s pomalou skladbou Už není pro mě k mání (a všimněme si souhry názvů obou stran, ke které se často přihlíželo). - A z tohoto textu, dodám už jen, útočilo na podvědomí schvalovacích komisí sousloví „mysleli jsme to žertem“. A aktuální bonusy?

Jsou vybrány z EP desky natočené televizí 17. 3. 1979 a obsahující čtyři skladby. Úvodní je song Už mě nelíbej, který se - minimálně po dle kritika Františka Horáčka (Melodie 1980/1) - „naklání nad samou hranicí kýče“, a následuje smutné, o to ale zdařilejší Znám tisíc důvodů (... pro tisíc špatných rán). Podobný námět pak Čech částečně zrecykloval v písni Špatný dny (1983) pro Pavla Rotha, která se však vůbec nehraje a objevíte ji leda na singlu z roku 1984.

Spoluautorem dalšího textu Tak ahoj, mini byl Jan Pavlík a elegantní Stárkova skladba Neskutečná pučí na jednom z nejrozšířenějších rockových riffů a disponuje osobitou a neopakovatelnou atmosférou, jak to vnímal už Dorůžka (Melodie 1980/7). „Takový rockový minimalismus vypadá snadný jenom na první pohled,“ dodává, přičemž Jiří tu zpívá už se svým mladším bratrem Milanem. - Mezi bonusy najdeme i zmiňované Jahody mražený (2. 7. 1979) a Čechův/Schelingerův surreálný duet Létáme Franta – já, létáme oba dva natočený televizí až 29. května 1980. V Melodii (12/1980) jej Kotek ocenil triem hvězd, zatímco Rejžek mu dal jen jednu a půl. Kupení pavědeckých nesmyslů v textu připomíná recitativ ze staršího Ringova hitu Parní stroj a je smutným paradoxem, že kamarádi tuto svornou píseň nazpívali, až když se jejich cesty navždy rozcházely. A také rozešly, a to vlastně ještě před Schelingerovou smrtí, když Čech z kapely odešel. Její šťastná éra bohužel skončila právě deskou Nám se líbí, jak vzpomíná, a pak se muzikantská sestava změnila a „přišly už jen průsery“. I včetně onoho tragického a nevyjasněného zpěvákova konce 13. dubna 1981.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP