Co čte... Radka Denemarková


Radka Denemarková při přebírání ceny Magnesia Litera 2009.Vrátila jsem se z delšího spisovatelského stipendia v Rakousku. Po boku texty Herty Mülerové, které překládám. Její věty ochutnávám a poslouchám tón, kterým znějí. Alfred Kolleritsch, nestor rakouských literárních kritiků, který před padesáti lety založil časopis manuskripte, je pán vzdělaný, s osobitým smyslem pro humor. Řekl mi roztrpčeně, že nejvíce rozhovorů pro literární časopisy i televizní dokumenty dal ohledně Jacka Unterwegera. Přestože zná a objevil řadu výtečných spisovatelů. Jenomže Jack Unterweger, kromě toho, že psal knihy, má něco, co ostatní nemají: zavraždil devět prostitutek.

Co se to s literaturou děje? Zajímají někoho texty samé nebo jen pohlaví a skandální životní příběh autorů a autorek? My máme kauzu s „vietnamskou" krasavicí. Přečetla jsem si Axolotl Roadkill sedmnáctileté Berlíňanky Helene Hegemannové. Zajímavější než kniha sama je humbuk kolem ní. Cirkus nikoliv na základě (nijak oslnivého) textu, nýbrž v souvislosti s autorkou. Ukázalo se, že kniha je plagiát. Jednoduše řečeno, slečna si z internetu stáhla texty, slepila je a vydala knihu. Nejdřív srdnatě zapírala. Poté se pod tíhou argumentů přiznala. A po boku s otcem, významným divadelním dramaturgem Carlem Hegemannem, vymysleli chytrý protitah: nejedná se o podvod, ale o promyšlenou intertextualitu. Neřekne se, že krást se nemá. Že existuje duchovní vlastnictví. Mluví se o montáži (proč ji tedy autorka nepřiznala od počátku), přátelé jejího otce píší články, kde kostrbatě vyjmenovávají autory, kteří se „umění citátu" nevyhýbali - Thomas Mann, Elfriede Jelinek, Bertolt Brecht, Paul Celan... Jenomže Hegemannová nic nového nepřináší. A to jediné by ji omluvilo: kdyby ukradené pasáže zpracovala nově, s vervou, nasvítila je v jiném kontextu. Nic. Jen sebevědomý kalkul a prskání, že takový postup je legitimní. Ale zapomíná se na to, že montáž zakomponování jiných textů nezastírá. Plagiát ano. Diskuze nabírá obrátky, zastánci Hegemannové dokonce vyrukovali s tím, že je obětí zkostnatělého establishmentu „starců", kteří se o svou moc nebudou dělit s krásnou blondýnkou...

Utekla jsem od literárního provozu k literatuře. Ke kontroverzní literatuře, kde autor (žijící v Paříži) dává sám sebe všanc. V německém překladu vyšel po více jak čtyřiceti letech Place de l´Étoile (1968), románová prvotina Patricka Modiana (1945). Napsal ji také mladý, ve dvaadvaceti letech. Ale podařilo se mu zachytit stav chaotické mysli i stav chaotické existence. A to v době, kdy v šedesátých letech vládlo mlčení a nejisté odkašlávání, přišla-li řeč na téma okupované Francie. Modiano stvořil absurdní, groteskní svět, skvostnou parodii antisemitismu. Jako bych měla horečku a ležela s knihou v posteli. Všechno z dosavadního autorova života se tu nezadržitelně vyvalilo literární formou, v kůži hlavní hrdiny, kterým je kosmopolitní Žid Šlemovič. Sympatická je kuráž, s jakou je kniha napsána, zvláště v kontrastu s následujícími „umírněnými" autorovými knihami. Knize nechybí ani hravost, imituje Prousta a imituje Célina. A nad textem otazník, co stojí za antisemitismem (Modianův otec byl Žid), co stojí za diskriminací celé skupiny osob, aniž je jasné, co se jim vlastně předhazuje za vinu. Modiano text v dalších vydáních uhladil (nebylo už nutné například bojovně srážet stalinistu Louise Aragona, to obstarali studenti v květnu 1968). Atmosféra knihy je horečnatá, v centru stojí kati, nikoliv oběti, jako by popisoval jakousi černou díru mezi nimi. Luštění hádanek, i to je svět literatury. Ticho kolem duše obšlapuje podobně poctivě Američanka Siri Hustvedtová (1955), manželka u nás známějšího Paula Austera. Při čtení jako bych v ruce otáčela prázdnou sklenku vína, ve které se láme ostré světlo. Neviditelná žena (Die unsichtbare Frau) je příběhem obsese, příběhem ze života studentky literatury, která se stává obětí, nejen mužského snění.

Celá ta zvláštní směsice textů a dobových tanců kolem nich mi připomněla i jiná slova Sándora Máraie než modlitbu použitou v titulu: „Jsou inteligentní lidé, kterým chybí nadání. A jsou nadaní lidé, kterým chybí inteligence. A pak je velká spousta těch, jimž chybí jak inteligence, tak nadání, zato jsou vynalézaví a mají vyřídilku. Mnohdy jsou to oni, kdo má navrch."

 

 


Radka Denemarková (1968) je spisovatelka, scenáristka, překladatelka, dramaturgyně, literární historička. Pozornost čtenářů i kritiky si získala zejména romány A já pořád kdo to tluče a Peníze od Hitlera či svébytnou monografií o Petru Léblovi Smrt nebudeš se báti.
AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP