U knihovny s Petrem Bílkem č. 13


U knihovny 13 2017Alexandr Kliment: Nuda v Čechách (Československý spisovatel 1990)

 


Kniha vyšla v nákladu 25 tisíc výtisků, a to už ji mnozí znali z torontského vydání u Škvoreckých, kterým je próza věnována. Poté, co jsem se dověděl, že Alexandr Kliment zemřel (1929–2017), vzal jsem román do ruky a se vzrůstajícím nadšením jej znovu přečetl. Za čtyři desítky let od napsání nezestárlo ani písmeno. Kolika českými knihami žijícími od jednoho ročníku Magnesie Litery ke druhému jsem se protrápil a nedověděl se o životě a Češích ani desetinu z toho, co dokázal svým inspirovaným zrakem spatřit Kliment! „Tak jsme byli pojati jako látka, vzati jako příběh, vybráni jako obsah hnízda zlatou lasicí a byli jsme dokonale vylíčeni, tak dokonale, že jsme se ani nepotřebovali ptát komu." Amen.

 

Hans Joachim Schädlich: Veličenstvo, chvátám. Voltaire u Friedricha II. (Argo 2014/ překlad Vratislav Slezák)
Německý autor (1935) stvořil historickou miniaturu z krátkých oznamovacích vět a z pečlivě vyloupnutých perel z reálné korespondence osob vymodelovaných osvícenskou atmosférou 18. století. Schädlich se zvláštním zaujetím předkládá reálie tehdejšího všedního života, například způsoby cestování a přepravy zavazadel, a kromě toho bez mrknutí oka či náznaku komentáře konstatuje, kdo s kým a jak obcoval v prostředí „nebezpečných známostí". Mezi ztepilými muži na dvoře homosexuálního krále hrál filozof roli krále ducha do té doby, než utrousil, co si opravdu myslí o Friedrichových básnických schopnostech. Pruští pohůnci jej pak pronásledovali po všem Německu. Od dvora ke dvoru, předobraz mobilního intelektuála.

 

Renata Bulvová: Jdeš touto známou krajinou a přesto nevíš kudy. Du gehst durch die bekannte Landschaft hier und weißt den Weg doch nicht (Novela Bohemica 2017/ překlad do němčiny Mirko Kraetsch)
Šumava má mnoho básníků, Krušné hory jsou z tohoto pohledu sirotek. Bulvová (1966) se jich ujímá ne z vědomí povinnosti, nýbrž z autentické životní a umělecké potřeby. Básně se tak rodí na rozhraní tří rovin, prolnutím reálných přírodních scenérií s psychickým nastavením pozorovatelky, a to obojí se včleňuje do historie lidského společenství, jehož příslušníci jsou stále přítomní, i když nejsou vidět. Krajina jako polidštěný nerost, hory jako výsledek staleté člověčí trpělivé práce, prázdné domy zarůstající stromy a keři nepřestávají znít dětským pláčem a modlitbami. („Slyšíš ptáky/ Jmenují se// Čáp der Storch") Autorka nelká ani nevyčítá, její verše jsou nostalgicky smířené, nebojují, cítí. Útěcha má jméno Erzgebirge.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP