Co čte... Iva Procházková


Před pár dny jsem dočetla Mé zraněné srdce. Je to příběh židovské lékařky Lilly Jahnové, který její vnuk Martin Doerry citlivě sestavil z rodinných dopisů. Shodou okolností vypovídá o čase, o němž mluvil Ivan Klíma při nedávném autorském čtení ze své autobiografie Moje šílené století, o letech druhé světové války. O době, kdy se neumíralo jen na frontě, ale taky v bombardovaných městech a táborech: koncentračních, vyhlazovacích i pracovních.

Mé zraněné srdce je těžko uvěřitelné svědectví o rozkladu společnosti, rozpadu rodiny, likvidaci osobnosti. Znovu a znovu vidíme filmy a čteme knížky o jedincích, jimž se podařilo tak či onak transporty, věznění, hladovění, selekce a pochody smrti přežít. A člověka chtě nechtě napadá, že si z toho mnoho dnešních mladých může odnést dojem, jako by se hrůzy té doby zveličovaly, jako by se tenkrát zachránila spousta lidí. Právě tahle kniha představuje příběh ženy, která se dostala do soukolí nacistické byrokracie a už z ní neunikla.

Dopisy mají magickou sílu - vtáhnou vás hrozně rychle do cizího života, a i když je ten život zoufalý, v troskách, začnete se s ním identifikovat. Začnete trávit večery v lágru s odvlečenou matkou tří dcer a jednoho syna, začnete s těmi opuštěnými dětmi běhat do krytu při každém náletu, sháníte potraviny na černém trhu, vypomáháte na statku za pár jablek, pečete ze zbytků mouky chleba a posíláte ho v kontrolované poště mamince do tábora. A žasnete nad tím, že to ty děti zvládly.

Příběh Lilli Jahnové na mě sáhl ne snad její smrtí, ale právě tím intenzivním spoluprožíváním rozbouraných životů dětí, které své dětství už nikdy nedohonily. Kniha vyšla v nakladatelství Prostor a je výborně přeložená Hanou Linhartovou.

Nyní čtu knihu od Andrease Steinhöfela, což je německý spisovatel, který se řadí k autorům píšícím pro děti a mládež, takže je svým způsobem můj kolega. Zatím se mi moc líbí, ale nemám ji dočtenou, tak o ní nechci ještě mluvit. Jmenuje se Střed světa a je přesně pro tu věkovou kategorii, jako moji Nazí, čili pro dospívající. Během četby si znovu ověřuji to, co si myslím už dávno, že mladé čtenáře nesmíme podceňovat. Musíme jim věřit, že něco unesou, a psát na plné pecky - ať už jde o témata či o formu. Vždycky je lepší tabuizované hranice překračovat než se k nim ani nepřiblížit.

 

Iva Procházková (nar. 1953 v Olomouci). Dětství prožila kromě prvních tří let v Praze. Po maturitě na gymnáziu J. Nerudy nemohla z politických důvodů dále studovat. Prošla řadou zaměstnání, mimo jiné se živila jako kuchařka a uklízečka. V roce 1983 emigrovala s manželem, režisérem Ivanem Pokorným, a dětmi do Rakouska. Tam a posléze v Německu strávila jedenáct exilových let. Psala divadelní hry a knihy, především pro děti a mládež. Některé byly oceněny prestižními literárními cenami. V roce 1995 se vrátila do České republiky a začala spolupracovat s nakladatelstvím Melantrich, Albatros, Amulet, Mladá Fronta, Arsci a dalšími. Žije v Praze a po krátkém působení v České televizi pracuje dnes jako spisovatelka a scenáristka na volné noze.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP