U knihovny s Petrem Bílkem: O radosti ze čtení Houellebecqa a monumentálním svědectví o úpadku


Houellebecq je starý hampejzník a snaží se v tomto ohledu nezklamat ani v novém románu Serotonin, Joseph Roth se rozkošnicky protahuje v lázni nostalgické ironie a čtyřverší básníka Vladimíra Křivánka přinášejí věčná dvojčata: lásku a bolest.

Ilustrační foto: Drew Coffman, Unsplash

 

Michel Houellebecq: Serotonin (Odeon 2019/ překlad Alan Beguivin)

Kdo si uvědomuje, že kvůli svému neutuchajícímu zájmu o beletrii v poslední době připomíná ulopoceného oráče obracejícího listy v knize jako tuhou zeminu úhoru, měl by sáhnout po tomto textu, aby zase po čase pocítil radost ze čtení současné literatury. Šestačtyřicetiletý francouzský zemědělský inženýr Florent-Claude Labrouste se zpovídá ze své chandry ze současného našeho světa a jeho rezignovaná ironie je trefná až k nezdvořilosti. Autor je proslulý jako starý hampejzník, takže i v tomto románu se snaží nezklamat, daří se mu to však jen zčásti, postupem vyprávění se vliv antidepresiva nutně projeví a touha šukat vyprchává. V závěru se stalker sledující minulé lásky obrací sám proti sobě. Svědek úpadku.

 

Joseph Roth: Pochod Radeckého (Leda, Rozmluvy 2012/ překlad Jitka Fučíková)

Svědectvím o úpadku, tentokrát přímo monumentalizovaném, je také tento sedmaosmdesát let starý román nešťastného haličského žida (1894 – 1939). Rozpad Rakousko-uherské monarchie v zákopech, dělostřelbě a otravných plynech první světové války chápe Roth už jen jako tragické finále starých dob, v jejichž zdech dlouho bylo slyšet praskání, jak povolovaly vazy, jež držely pohromadě nakonec jen jediným svorníkem a tím byl stařičký a senilní císař. Autor se rozkošnicky protahuje v lázni nostalgické ironie, vnímá směšnost dobových ceremoniálů, ulpívá na milovaných detailech, laská se s tehdejší celistvou představou života a střepy národních států, které vidí kolem sebe, jsou smrtí jeho domova.

 

Vladimír Křivánek: Duše je divný pták (Aleš Prstek 2018)

Láska a bolest jsou dvojčata. Křivánek ví, že se to ví, ale současně ví, že pořád znovu záleží na tom, jak se to řekne, a že to může být poezie. Nebo ten osud člověka: „Chléb/ Jednou budeme nazí/ svlečeni ze všech ran/ kamenný starý chléb/ a Bůh se neurazí“. Básník sebral do mohutného svazku snad všechna čtyřverší, která za dobu svého soužití s literaturou napsal. Uchystáno je tak k příležitostné četbě na stovky někdy gnómických básní, někdy i útvarů replikujících generální témata klasické české poezie od Máchy až po Holana, Skácela a Halase. V pařížských ozvěnách zazní i Verlaine, v závěru se pestrými křídly ptáků mává i Li Poovi. Slova a mlčení, prchavá krása chvil, stesk, smutek, tíha hříchu, vykoupení jen v poezii.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP