Pokud jste si všimli, že produkce některých nakladatelství podléhá v této rubrice hodnocení častěji než jiných, chtěl bych upozornit, že to není až tak výsledek mých osobních preferencí, jako spíše následek toho, jaké recenzní výtisky do redakce přicházejí.
Emanuele Ottolenghi: Autodafé. Evropa, Židé a antisemitismus (Academia 2012/ přeložila Lenka Kovaříková)
Kniha má štěstí, že vstupuje do situace zkypřené básní Güntera Grasse Co se tu říci musí. Italský autor konstatuje vzrůstající množství projevů antisemitismu v Evropě na počátku třetího tisíciletí a za nový a oživující motiv této skutečnosti označuje kritický postoj samotných Židů ke Státu Izrael vyvolaný zejména hnutím tzv. postsionismu. Jeho jádrem je revize oficiálních izraelských dějin zejména vzhledem k násilné povaze vzniku státu v roce 1948. Kdo se prodere výrazně redundantním rozkladem, bude mít o čem přemýšlet.
Péter Farkas: Kreatura
(dybbuk 2012/ přeložila Anna Valentová)
Třem formám lidské deprivace – hlad, samota, strach – odpovídají tři části prózy maďarského beletristy. Jako obsedantní temné halucinace působí evokace reálných historických situací, z nichž ovšem ke čtenáři dolehne jen lyrický opar. Jde o supa číhajícího na smrt vyhladovělého súdánského dítěte, o sebevraždu básníka Paula Celana a zatčení Hörderlina. Bez tohoto klíče, uvedeného pouze na záložce, byste však obsah neodemkli. Absolutní temnota.
Julio Llamazares: Žlutý déšť
(dybbuk 2012/ přeložil Jan Machej)
Próza o zániku vesnic v pyrenejských horách vyšla v Barceloně před čtyřiadvaceti lety a klidně by mohla nést hemingwayovský podtitul Stařec a samota. „Když zemřela Sabina, nešel jsem to povědět kameni, ale jednomu stromu v zahradě." Virtuózní meditace o vklíněnosti člověka do přírody a mezi zvířata. Když mne přesvědčí ucelenost, soběstačnost a zákonitost světa vytvořeného fikcí, je to znamení, že jsem potkal velkého autora. Stalo se.
