Odešel Jiří Stránský – antikomunista, mukl, skaut a velký vypravěč


Ve středu 29. května zemřel ve věku 87 let spisovatel, scenárista, publicista a bývalý politický vězeň Jiří Stránský (1931‑–2019), člověk, který svůj těžký život prožil s obdivuhodnou lehkostí.

Jiří Stránský. Foto: Profimedia

 

„Doktor vězeňských věd“, jak zní titul předloni vydaného knižního rozhovoru, který s ním vedla Renata Kalenská (stěžejním zdrojem informací o Stránského životě a tvorbě ovšem nadále zůstává jeho velký knižní rozhovor s Janem Lukešem Srdcerváč z roku 2005), byl mužem pevných a neskrývaných postojů a nebylo snad problematiky, na kterou by neměl zformulován jasný názor.

Mohl se přitom obvykle opírat o vlastní bohaté životní zkušenosti, ať už získané během let strávených v totalitě a ve vězení, či během působení v nejrůznějších rolích i funkcích po roce 1989 (prezident Českého centra Mezinárodního PEN klubu, předseda Rady Státního fondu kinematografie ad.).

Jeho postoje vyrůstaly z celoživotně vyznávaných hodnot a zásad několika společenství, jež ho formovala, ať už jde o skauty, bývalé mukly či rodinnou tradici. Není proto divu, že mnohé z nich vykazovaly zřídka vídanou konzistentnost a v některých případech – viz Stránského odmítavý postoj ke komunistům – až jistou nesmiřitelnost (kvůli komunistické minulosti některých pozdějších disidentů se ostatně nikdy oficiálně nepřipojil k disentu).

Právě (anti)komunismus patřil k jeho nejčastějším tématům, stejně jako otázka, která s ním souvisí – je možné a žádoucí odpustit člověku „šlápnutí vedle“? Stránský na ni dlouhá léta odpovídal záporně, leč postupem času se prý naučil odpouštět (důležitou roli v tom sehrálo dávné setkání s básníkem Janem Zahradníčkem). Přestože Stránského glosování věcí veřejných v posledních letech jen málokdy nabývalo radostné povahy, sám se označoval za optimistu. A přinejmenším v jednom ohledu tuto definici opravdu splňoval – oplýval nadmíru (někdo by možná řekl až nemístně) optimistickým pohledem na současnou mladou generaci, se kterou se pravidelně setkával na svých četných besedách.

Laureát Ceny Karla Čapka nebo Ceny Arnošta Lustiga patřil bezesporu mezi nejoceňovanější současné tuzemské prozaiky a zároveň k nejviditelnějším postavám polistopadové české literární scény. Pokud bychom chtěli najít nejvýraznější společný rys většiny jeho textů, byl by jím nepochybně vztah k naší nedávné historii. Není se ostatně čemu divit, vždyť kořeny rodu Stránských se vinou napříč staletími dějin této země a on sám dostal do vínku takřka emblematický osud českého intelektuála 20. století, pronásledovaného komunistickým režimem.

Autor ovšem stejně často jako na své četné prózy (Štěstí, Zdivočelá země, Aukce, Tichá pošta, Stařec a smrt, Oblouk, Tóny ad.), jež se nezřídka dočkaly filmového nebo seriálového zpracování (klíčová byla v tomto směru autorova dlouholetá – také scenáristická – spolupráce s režisérem Hynkem Bočanem) odkazoval třeba na útlý svazeček svých úvah Komunismus po česku, na jehož „pokračování“ s názvem Demokracie po česku dle vlastních slov v poslední době pracoval. Při hodnocení české národní povahy ostatně Stránský netrpěl přehnaným jemnocitem – za naše hlavní nedostatky považoval kupříkladu neschopnost přijmout jakoukoli jinakost, přesahující rozměry „pouhé“ xenofobie, či stádnost vypěstovanou komunistickým režimem.

Stránského „literární závětí“ se symbolicky stala kniha s názvem Štěstí napodruhé (Argo 2019), jejíž název odkazuje ke knize Štěstí, souboru jeho raných povídek z prostředí pracovních táborů 50. let minulého století, který měl vyjít v roce 1969, ale nakonec skončil ve stoupě a prvního kompletního vydání se dočkal až v roce 1990. Také prozaický soubor Štěstí napodruhé se časovým i tematickým obloukem vrací o šedesát let zpět.

Jak uvádí anotace, jednotlivé texty pocházejí z krabic náhodně nalezených ve sklepě pod schody, kam je kdysi ukryla Jitka Stránská, aby manželovy texty uchránila před příslušníky StB při domovních prohlídkách. Na základě těchto rukopisů vznikla kniha, v níž se próza prolíná s autorovými vzpomínkami, deníkovými záznamy, osobními postřehy, poznámkami k filmové i literární tvorbě a komentáři současného stavu světa, a o které Jiří Stránský prohlásil: „Leccos je jinak, než jsem si představoval, ale slíbil jsem si, že tahle moje poslední knížka-neknížka podá zprávu o tom, jaký jsem byl i jaký jsem teď.“

 

„Doktor vězeňských věd“

Otcem Jiřího Stráského byl významný pražský advokát JUDr. Karel Stránský (měl po něm šlechtické kořeny), matka Božena byla dcerou politika Jana Malypetra. Otce věznili nacisté (skončil v Osvětimi) i komunisté (v roce 1948 byl odsouzen na dva roky). Ani Jiří brzy neunikl pozornosti režimu: nejprve jej v roce 1950 vyloučili těsně před maturitou ze školy, o tři roky později byl obviněn z velezrady a strávil v komunistických lágrech sedm let.

„Nebo jsem přišel na lágr – upozorňuju, že jsem chtěl vždycky všechno vědět a studovat, a nenechali mě udělat ani maturitu – a teď jsem na cimře plné univerzitních profesorů! Připadal jsem si, jako když chodím do školy. Pro mě to byl naprostý zázrak. Občas si ze mě dělali srandu a ptali se: 'Studente Stránský, učil jste se?,'“ vzpomínal v knižním rozhovoru s Renatou Kalenskou Doktor vězeňských věd. A měl se tam od koho učit i literární řemeslo: ve vězení se setkal například s Janem Zahradníčkem, Zdeňkem Rotreklem, Josefem Knapem či Františkem Křelinou.

Do vězení se dostal opět v letech 1974 až 1976, režim mu jej nechal obvinit z „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP