Přehlídku aktuální německé literatury najdete ve speciální příloze Literárních novin


Součástí aktuálního čísla Literárních novin 7/2019, které je právě v prodeji, je speciální příloha Německá literatura. Vychází za podpory a ve spolupráci s Česko-německým fondem budoucnosti (www.fondbudoucnosti.cz) a obsahuje ukázky z tvorby deseti autorů, jejichž díla vyšla v českých překladech v několika posledních letech. Zveřejňujeme úvodní text přílohy, jehož autorem je germanista a literární kritik Jakub Ehrenberger.

Ilustrační foto: Natali Y, Unsplash

 

"Na dotaz, co čtenáři nabízí současná německá literatura, se dá odpovědět jednoduše: Především nebývalou tematickou šíři a pestrost autorských hlasů. Je libo trochu adrenalinu mezi fotbalovými chuligány? Anebo by čtenář raději nahlédl do pracovny maniodepresivního spisovatele? Německá literatura mu umožňuje obojí a ještě mnohem víc. Obsáhnout všechny soudobé trendy by vydalo na celou knihu a na některé autory a témata by se ani tak nedostalo. Následující řádky, zaměřující se na tvorbu posledních let, tak pouze pootevírají pomyslná dvířka. Vstoupit už do nich musí každý čtenář sám.

Jizvy minulosti

Není pochyb o tom, že na německém trhu už řadu let sílí volání po autenticitě. Mnoho spisovatelů se tak odklání od rozmáchlých fiktivních příběhů a stále častěji se uchyluje k vlastnímu životu coby námětu svých textů, případně k literární rekonstrukci životů svých blízkých. Téma na sebe bere řadu podob od pouhých (auto)biografických výpůjček přes knižní reportáže až po čistokrevné romány na motivy skutečných událostí.

Titulní strana speciální přílohy Literárních novin 7/2019 o německé literatuře.Kupříkladu rodačka z ukrajinského Kyjeva Katja Petrowskaja (*1970) v próze Vielleicht Esther (Možná Ester, 2014) mapuje pohnuté osudy vlastní židovské rodiny. Autorka pátrala v archivech, zpovídala příbuzné a pozvolna sestavila životopisy předků, mezi nimiž nechybí prastrýc popravený v Sovětském svazu za atentát na německého velvyslaneckého radu, dědeček přeživší koncentrační tábor Mauthausen a několik příbuzných zavražděných nacisty v kyjevské rokli Babí Jar.

Velmi podobný typ knihy vynesl roku 2017 Cenu Lipského knižního veletrhu Natasche Wodinové (*1945). Sie kam aus Mariupol (Přišla z Mariupole, 2017) je literárním záznamem spisovatelčina pátrání po příběhu její matky, která byla za války v Německu nuceně nasazená. Když bylo dívce deset let, vzala si Jevgenija Jakovlevna Ivaščenko život, aniž by o ní její dcera věděla o moc víc, než co by se vešlo na malý list papíru. Wodin se o matčinu minulost vždy zajímala, podrobnosti však dlouhá léta zůstávaly zahaleny v mlze. Teprve před několika lety narazila na internetu na zásadní stopu, která jejímu snažení dala nový směr. Na knihu Wodinová loni navázala svazkem Irgendwo in diesem Dunkel (Někde v té temnotě, 2018), v němž se zabývá postavou svého otce.

Osudy vlastního otce se zčásti inspiroval také Ralf Rothmann (*1953) při psaní (proti)válečného románu Zemřít na jaře (Im Frühling sterben, 2015, č. 2017). Rothmann v něm líčí poslední měsíce války prostřednictvím příběhu sedmnáctiletého Waltera, jenž se v únoru 1945 jen zčásti dobrovolně přihlásí k Waffen-SS. Coby řidič zásobovací jednotky se tak stává přímým svědkem řádění ustupujících vojáků wehrmachtu a hnisajících jizev, které válečný konflikt ve zbídačené krajině i krví nasáklé společnosti zanechává. Rothmann přitom není autor, který by se zalekl brutálnosti předkládaných scén.

Do pozdějšího období přenáší čtenáře prozaik a nesmlouvavý komentátor literárního dění Maxim Biller (*1960) v loni vydaném svazku Sechs Koffer (Šest kufrů, 2018, české vydání připravuje Argo). Pražský rodák z rusko-židovské rodiny, který s rodiči a sestrou roku 1970 emigroval do Německa, v něm pod rouškou fikce rekonstruuje příběh vlastní rodiny. V centru stojí vypravěčovo bezmála detektivní pátrání po viníkovi zatčení a popravy jeho dědečka, moskevského překupníka s valutami a šmelináře, jehož obchody byly trnem v oku sovětskému režimu. Zradil jej někdo z rodiny? Billerův román mj. výborně ilustruje atmosféru strachu a nesvobody v socialistickém Československu.

Na vlastní dětství a zejména postavu zásadového otce vzpomíná v útlém svazku Herkunft (Původ, 2014) matador německé literatury Botho Strauß (*1944). Jeho osobní vzpomínky na ješitného „muže starého ibsenovského formátu“, který v první světové válce přišel o oko, nikoliv však o důstojnost, jsou plné detailních postřehů a přibližují čtenáři období 40. a 50. let lépe než leckterý mnohasetstránkový román.

Palčivá současnost

Autobiografie se ale přirozeně nemusejí nutně navracet pouze do období dětství a dospívání pisatelů. Do bezprostřední současnosti čtenáře v intimní zpovědi Svět v zádech (Die Welt im Rücken, 2016, č. 2018) zavádí oceňovaný prozaik a dramatik Thomas Melle (*1975). Melle trpí bipolární poruchou a během let si prošel už trojicí silných maniodepresivních vln. V jejich průběhu ztratil přátele i tvář, nadělal dluhy, rozprodal majetek, pokusil se dvakrát o sebevraždu a skončil mj. v policejních poutech a na psychiatrické léčebně. O tom všem autor vypráví bez obalu. Neškemrá o soucit, nýbrž střízlivě analyzuje projevy nemoci ve snaze přiblížit ji čtenáři. Sympaticky se navíc svému bláznění i zoufání sám pošklebuje.

Dmitrij Kapitelman (*1986), jenž s rodiči v polovině 90. let přesídlil z rodné Ukrajiny do Německa, aniž by uměl jediné slovo německy, v autobiografickém debutu Das Lächeln meines unsichtbaren Vaters (Úsměv mého neviditelného otce, 2016) popisuje nejen těžké začátky na nové škole, ale též pozdější hledání sama sebe a vlastní židovské identity během cesty do Izraele.

Tím výčet autorů píšících přiznaně autobiografické či vzpomínkové texty nicméně zdaleka nekončí. O tom, že téma letí, nejlépe svědčí nedávná novinka prozaika s bosenskými kořeny Saši Stanišiće (*1978). Po humorně laděném, ryze německém vesnickém románu Noc před oslavou (Vor dem Fest, 2014, č. 2016) a sbírce nevšedních všednodenních povídek Fallensteller (Stavitel pastí, 2016) se totiž Stanišić v esejistickém svazku Herkunft (Původ, 2019) rozpomíná na vlastní dětství, útěk z válkou zmítané Jugoslávie a pozdější socializaci v Heidelbergu.

Hned několik autorů zmíněných výše se nenarodilo v Německu, nýbrž v zahraničí a do Německa je později zaválo soukolí nejrůznějších událostí. Tvůrců, pro něž je němčina druhým jazykem, v Německu neustále přibývá a zpravidla dokážou díky svému rozkročení mezi vícero kulturami vnést do literatury svěží vítr. Jednou z nich je i prozaička ázerbájdžánského původu Olga Grjasnowa (*1984), s jejíž tvorbou se čeští čtenáři mohli seznámit díky překladu debutu Rus je ten, kdo miluje břízy (Der Russe ist einer, der Birken liebt, 2012, č. 2016). Pořádný rozruch způsobil i autorčin v pořadí třetí román Gott ist nicht schüchtern (Bůh není nesmělý, 2017), v němž s pomocí paralelně vykreslených osudů dvojice mladých Syřanů, lékaře Hammoudiho a začínající herečky Amal, zachycuje propuknutí občanské války v Sýrii. Text překvapuje nejen nebývalou silou výpovědi, ale též detailní znalostí reálií.

Situací na Blízkém východě se s lehce odlišným akcentem ve svých prózách dlouhodobě zabývá též Abbas Khider (*1973). Vlastní zkušenost běžence promítl i do fiktivního příběhu Iráčana Karima, protagonisty politického románu Ohrfeige (Facka, 2016). Dospívající Karim má brzy nastoupit do armády, kde by se kvůli vzácné tělesné anomálii takřka s jistotou stal obětí sexuálního zneužívání. Rozhodne se proto s pomocí převaděčů raději uprchnout do Evropy. V Německu je však brzy konfrontován nejen s ubíjející nudou na ubytovně pro žadatele o azyl, ale též s falešností vlastních snů o novém životě.

Řez životem

Kdekdo by z předchozího výčtu mohl nabýt chybného dojmu, že současná německá próza je poněkud monotematická, místy snad i egocentrická. Všude čpí válkou a špatně srostlými jizvami po příkořích minulosti, případně bolestivě syká nad přítomností. Kde že je slibovaná pestrost? Samozřejmě to němečtí autoři umějí i jinak. Dlouhodobé popularitě se těší románové biografie slavných osobností. Několik jich vyšlo i v minulých letech, mezi nimi také román Klause Modicka (*1951) Koncert bez básníka (Konzert ohne Dichter, 2015, č. 2016). Rodák z dolnosaského Oldenburgu v něm nakukuje do vily secesního malíře a designéra Heinricha Vogelera, stojící uprostřed malebné umělecké kolonie ve Worpswede poblíž Brém. V ní svého času pobýval i poněkud nabubřelý básník Rainer Maria Rilke, nedá se ale říct, že by tam byl vždy srdečně vítaným hostem.

Komu se biografický žánr zamlouvá, má v češtině možnost sáhnout též po obdobně pojatých grafických románech Reinharda Kleista (*1970). Na překlad z téže kategorie naopak čekají životopisné romány Markuse Orthse (*1969) Max (2017) a Feriduna Zaimoglua (*1964) Evangelio (2017). Zatímco Orths vykresluje osudy významného dadaisty a surrealisty Maxe Ernsta s pomocí šestice umělcových múz, Zaimoglu svůj pozoruhodný, třebaže nikoliv nekritický portrét kazatele a reformátora Martina Luthera staví na výpovědi fiktivního lancknechta.

O tom, jak vysokou tepovou frekvenci může mít život v dnešním Německu, se čtenář dozvídá z prvotiny Philippa Winklera (*1986) Chuligán (Hool, 2016, č. 2017). Heiko Kolbe je oddaným fanouškem fotbalového Hannoveru 96 a za svůj klub se nebojí i rvát. A to doslova. Čtenář se tak po jeho boku stává součástí party fotbalových rowdies. Winklerův text nicméně není pouze sociální sondou mezi opomíjenou skupinu obyvatel, ale současně i příběhem o sžíravém osamění a touze někam patřit.

Lesk a bída básníků

Tristní je v tuzemsku už řadu let recepce současné německé lyriky. Patřila-li za socialismu poválečná německá poezie k vyhledávaným partnerům básnického dialogu a zdrojům inspirace, s nástupem 90. let její kulturní vliv pohasl. Objeví-li se tu a tam nějaký český překlad, pak pouze časopisecky či při příležitosti autorského čtení v rámci některého z nepočetných festivalů poezie. Alespoň rozvířit klidné vody se nedávno pokoušel pražský Goethe-Institut programovou řadou „Tady a teď“ věnovanou německé a české poezii. V rámci jednotlivých diskusních večerů v Praze vystoupily špičky žánru, mj. Marcel Beyer (*1965), Marion Poschmannová (*1969) či Jan Wagner (*1971). Český čtenář tak alespoň nakrátko dostal výjimečnou příležitost seznámit se v obrysech s tvorbou této silné střední generace, k níž by dále patřili třeba Nico Bleutge (*1972) či Lutz Seiler (*1963). Jenže pozornost by si zasloužily i mladší poetické hlasy, např. Nora Bossongová (*1982) či Nadja Küchenmeisterová (*1981).

Jenže kde nic, tu nic. Pakliže se přece jen některý tuzemský překladatel pustí do převodu poezie, volí zpravidla návrat k modernistickým autorům, případně sáhne po zavedeném, dnes už kanonizovaném jménu. V češtině díky tomu před pár lety vyšla alespoň starší alegorická báseň Zánik Titaniku (Der Untergang der Titanic, 1978, č. 2015) jednoho z posledních žijících bardů poválečné scény Hanse Magnuse Enzensbergera (*1929). Milovník poezie si přesto zoufat nemusí. Četné ukázky lze nalézt na webových stránkách lyrikline.org, jen se jimi zájemce musí proklikat. Reprezentativní antologie německé poezie konce 20. a počátku 21. století, která by v kompaktní podobě přiblížila soudobé trendy a tvůrce, je při současných prodejích lyriky spíše jen zbožným přáním.

Nezřídka se mezi germanisty a překladateli žehrá na nedostatek zájmu ze strany českých nakladatelů, případně čtenářů. Ano, knih německé provenience by u nás mohlo vycházet víc, jejich potenciál zůstává nevyužit. Ale kde není dostatečná poptávka, není logicky ani nabídka. Současně nicméně není třeba stavět barikády a bít na poplach. Vždyť jen v letošní knižní sezóně vyšlo hned několik titulů, jež mohou oslovit široké spektrum čtenářů. Na pultech se objevila mj. mozaikovitá románová prvotina oslavovaného dramatika Rolanda Schimmelpfenniga (*1967) Jednoho jasného, mrazivého rána v lednu na začátku 21. století (An einem klaren, eiskalten Januarmorgen zu Beginn des 21. Jahrhunderts, 2016, č. 2019), rozmáchlý historický opus z období třicetileté války Tyll (2017, č. 2019) úspěšného prozaika Daniela Kehlmanna (*1975) či Olga (2018, č. 2019) Bernharda Schlinka (*1944), příběh životem zkoušené učitelky z chudých poměrů. Po několikaletém půstu se navíc tuzemský trh dočkal také nového překladu z díla novelistky Herty Müllerové (*1953). Román Liška lovec (Der Fuchs war damals schon der Jäger, 1992, č. 2019) se na příkladu učitelky Adiny navrací k zobrazení pocitů strachu a nedůvěry za Ceaușeskovy komunistické hrůzovlády, tedy tématu, jemuž se autorka věnovala už v próze Srdce bestie (Herztier, 1994, č. 2011). Při výběru, pro který titul se rozhodnout, snad čtenáři dobře poslouží i následující stránky. Stačí vstoupit."

 

 O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem  Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript  nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka). Jejich elektronickou podobu si můžete koupit ZDE.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP