Přínos psího pokolení k rozvoji evropské hudby


Tibetský teriérMožná se dotknu některých krasoduchů, ale mohu přísahat na cokoli posvátného, že všechno bylo pravda, jak píšu.

 

 

 

 


Měla jsem geniálního psa. Já vím, geniálního nejlepšího přítele člověka mají skoro všichni pejskaři a nikomu to neberu, nýbrž přeji.


Ten můj se jmenoval Frigo a byl to TTT, neboli teoretický tibetský teriér.


To bylo tak, jednou jsem potkala tehdy hodně známou redaktorku a literární kritičku. Vedeme ušlechtilé řeči o literatuře, když tu jsem si všimla, že se jí kolem nohou motá docela roztomilý chlupatý pejsek. Čistě ze slušnosti jsem ho pochválila, přičemž jsem si neuvědomila, že výmluvnost zmíněné paní se dá vyjádřit známým – dokáže vymámit z jalové krávy tele.


„Nechcete štěňátko? Právě čekáme.“


Přeskakuji další příval slov.


„Co je to za rasu?“ zeptala jsem se, už napůl chycená.


„Vzácná. Tibetský teriér.“


A byla jsem chycená docela. Zbývalo jen přednést nabídku doma. Byla schválena takřka s nadšením. Nastala důkladná příprava. Ve psím atlasu vyhledán tibetský teriér i s celou svou hodně zajímavou historií. Mimochodem, do skupiny teriérů se dostal omylem, jedná se o honiče. Původně asi yaků. Tak tohle budeme doma mít. Následovala další literatura s tabulkami výživy a podobně. Přeskočím tři měsíce. Štěňátko bylo nádherné a hned se cítilo jako doma. Teprve pak jsem se dozvěděla, jak to je s jeho tibetským teriérstvím. U matky bylo jisté. Jako v tom latinském úsloví.


Co se otcovství týče, s ženichem číslo jedna se milá Polinka skamarádila, skotačili po zahradě a u toho zůstalo. Ženicha číslo dvě rafla do ucha, takže láska se opět nekonala. Až přišel ten pravý, voříšek Kikinek ze sousedství. Na naší lásce ke štěňátku se nic nezměnilo, naopak, měli jsme veselou historku k vyprávění přátelům a známým.


A teď to přijde.

 

Jednou, když se pejsek před venčením nemohl dočkat, kdy už se konečně vypravím, pustil se do kvílení. A já jsem doslova ztuhla.


„Pojď si to poslechnout,“ zavolala jsem na manžela. „To jsou přece fanfáry z Libuše!“ A byly!


Nezůstalo jen u toho. Následovala oslava města Brna z Janáčkovy Sinfonietty. Nevím, jak Bedřich Smetana, ale Leoš Janáček měl prokazatelně dva jezevčíky. Tak tu to máme!


Miluji Janáčkova Tarase Bulbu a závěrečné akordy Tarase Bulby mě uvádějí do transu. Tedy ano, i s těmi se Frigo vytasil. A to v pro něho taky docela smutné situaci, kdy od Ježíška dostal namísto očekávaných řízečků nové vodítko.


Kdo ví, kde se braly ty nejkrásnější hudební nápady, ale mám jisté podezření... no nic, nechci nikomu brát iluze, co se inspirace týče. Nicméně stojí za to občas věnovat pozornost psímu kňučení a dalším zvukům přírody. Kdo ví, kolik pokladů z toho ještě může vzniknout.


Jo, vlastně, Smetanův zeť byl přece myslivec! A ti se bez psů těžko obejdou.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP