Fejeton: Krutá nemoc politiků


 

Babiš karikaturaPřicházejí mezi nás, obyčejné občany, tu s úsměvem, to vesměs, anebo s tváří, v níž se zračí vědomí zodpovědnosti za životy a blaho i posledního z posledních.

 

 

 


Nebudete tomu věřit, ale jsem jeden z vás. Ano. Obyčejný člověk se vším, co to obnáší, vyjadřují jejich tváře. (Někdo pozornější může zaznamenat jejich zaoblení, ach, tu krutou daň politiků za otravnost společenských událostí, spojených s vnuceným občerstvením.) Tu utrousí vtip, ti intelektuálně založení bonmot. Ovšemže čekají odezvu a málokdy jsou zklamáni. Ti dole jsou vděčni za každý drobek z úst velikánů jimi zvolených.


Výrazně pomalá až šnekovitá řeč svědčí o moudrosti, rozvážnosti, myšlenkové bohatosti a hloubce. Co vy víte o bezesných nocích, trýznivých myšlenkách o budoucnosti země nám svěřené a tajemstvích, jichž jsou hodni jen vyvolení! Kdybyste věděli, co víme my, to ani nechtějte vědět. Taky vám to v zájmu vašeho klidu nepovíme.


Napadá mě – měli v sobě tihle z davu vyčlenění lidé zárodky budoucího nositelství funkcí už v dětství? V mládí?


Před pár lety jsem se sešla s dávným spolužákem ze studií, přiděluji mu krycí jméno Aleš. Povídalo se, povídalo a mimo jiné mě zajímalo, co se děje s jeho někdejším úhlavním kamarádem, s nímž tvořili nerozlučnou dvojici: „Slyšela jsem, že je poslancem." Dost dobře jsem si to nedovedla představit. Byl, jak se říkávalo, číslo. Pivař, holkař, občas až výtržník, tak trochu zlomyslný vtipálek. Ale ta zlomyslnost se dala odpustit, byla celkem roztomilá.


S přátelstvím byl konec. Tož tak:


Jednoho dne Aleše napadlo navštívit dávného kamaráda v jeho poslanecké kanceláři. Od psacího stolu mu žoviálně pokynul ctihodně vyhlížející pán v dobře padnoucím obleku a gestem nabídl křeslo u konferenčního stolku. I když u něho stála ještě dvě křesla a pohovka, hostitel setrval na svém místě. Sepjal ruce a načal zdvořilou konverzaci. Co manželka, děti, známí a tak. Pak nastala odmlka. „No a co po mně teda chceš?" přerušil mlčení poslanec. Aleš se zarazil. „Za mnou totiž všichni přicházíte, jen když něco potřebujete," objasnil činitel.


„Ty vole," pronesl Aleš procítěně, „já tě přišel vytáhnout na pivo!" A poslal ho někam, ale ne do háje.


Nějak jsem si to nedokázala dát dohromady. Marně jsem hledala v minulosti náznaky budoucího nabobství, ale nenacházela. Anebo... anebo je funkce něco jako zákeřná nemoc, která proměňuje původního člověka v instituci, ne-li monstrum?


A co pak? Dojde po uplynutí funkčního období k návratu do původního stavu? To se nedozvím. Ti někdejší kamarádi už se dohromady nedali.

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP