Fejeton: Předsedou na věčné časy


 

pokoj předsedy myslivcůMoje maminka měla v pradávnu kamarádku ze studií, moc hezkou, milou dámu. Leč, jak by napsal krasomluvec – její ušlechtilou tvář hyzdila hořká grimasa, značící trvalé, nikdy nekončící hoře a utrpení.

 

 

 

„Tak je zase předsedou,“ vítala nás ještě na schůdcích do malého domku.

 

„Čeho?“ nepříliš překvapeně se podivila maminka, kterou už tahle věta nikterak neohromila.

 

„Zahrádkářů.“

 

Rozhlédla jsem se po… prostě po tom, co si název zahrádka ani v nejmenším nezasloužilo a zaznamenala v rohu mezi kopřivami zrezivělou ptačí klec. Což byl pozůstatek po kanárkovi z dob, kdy otec rodiny předsedoval spolku chovatelů zpěvného ptactva.

 

K nohám hostitelky se přišoural stařičký, poloslepý ratlíček. Pohladila jsem ho mezi ušima, které pamatovaly páníčkovo krátké předsednictví spolku kynologů.

 

„Tak pojďte dál,“ pobídla nás smutná paní.

 

V obývacím pokoji část jedné stěny zdobily navěšené bizarní pokrývky hlavy: selská beranice a černý širák zdobily hlavu pana Maxy do té doby, než Baráčníci zjistili, že domek nevlastní, nýbrž v něm platí nájem. Hned vedle vysoký klobouk valašský s vyšívanou pentlí pamatoval výstup spolku turistů na Radhošť, ale u těch byl pan Maxa pouhým pokladníkem, strážcem poloprázdné pokladničky, přičemž na památném výletu mu nebyl dopřán pohled ani na Radegasta, natož na panorama hor. Zadýchal se už v polovině výstupu. Klobouk dostal snad na rozloučenou.

 

Musím podotknout, že žádnou z funkcí pan Maxa nevykonával ze zištných důvodů, ale z čisté, přímo horoucí lásky k moci. A dále – zásadně nešlo o funkce politického charakteru. V dávném mládí se totiž osudovým omylem přihlásil do nesprávné strany, což mu možnost vstupu do té jediné pravé navždy znemožnilo. Takže zalovil v jiných vodách. Když už jsme u toho lovení, tak jak u rybářů, tak u myslivců to pravděpodobně nezkoušel. O tom svědčila absence rybářské hučky či zeleného kloboučku se štětkou z kančích chlupů na stěně slávy.

 

Vedle baráčnické symboliky visící čapka sokolská se sokolím pérem a kokardou si hlavy pana Maxy moc neužila. U Sokolů se musí přinejmenším tak trochu cvičit. A také slovo náčelník zdaleka nezní tak zvučně jako předseda. Ostatně Sokolové byli záhy po neslavném působení pana Maxy rozprášeni, takže nebylo co ztratit.

 

Obdobně tomu bylo u hasičů (na stěně přilba), kde se rovněž pouze náčelničilo. Tam pobyl pan Maxa mimořádně krátce, kdoví proč ho tam nechtěli, snad že se bál ohně. Natruc si dva roky zapředsedoval u spolku přátel žehu.

 

„Já se z toho snad už pominu,“ pronesla zoufale manželka věčného funkcionáře, častěji přímo předsedy, nad šálkem šípkového čaje. „Co si od něho zkusí chudák náš kluk, že není předsedou u pionýrů! A co zakouším já, že prý je po mně, a nikdy to tím pádem nikam nedotáhne,“ sáhla po kapesníku, kdyby se náhodou rozplakala. „Tak ho teď nutí , aby se dal k parašutistům do Svazarmu! K parašutistům!!! Přitom Jára jaktěživ nevylezl ani na strom, jak se bojí výšek.“

 

Maminka účastně pokývala hlavou, upila čaje a pak se přece jen zeptala:

 

„Počkej, on už není u těch králíkářů?“

 

Paní zalomila rukama.

 

„Ale kdepak! A zaplať pánbůh, ani nestihl sehnat králíky. To by mi ještě tak scházelo!“ A to už se dala do pláče doopravdy.

 

Po mnoha letech, kdy byl populární báječný román a posléze film Egyptologové, mě napadlo, zda nebyly všelijaké ty spolky pouhou zástěrkou za jinými pánskými veselostmi a hrátkami. Ale hned jsem to podezření zahnala. Představila jsem si totiž, jak pan Maxa plamenně hřímá o zářné budoucnosti králíků pod jeho vedením, jak s Baráčníky pěje třeba Okolo Hradce či Já jsem z Kutné Hory, se zahrádkáři Šla Nanynka do zelí a se Sokoly se už nestihne naučit S lví silou, s letem sokolím.

 

A že jsem si na pana Maxu vzpomněla až po desetiletích? Inu, nějak se mi to vybavilo. Proč asi… Jenže dneska už jde o docela jiný level!

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP