Fejeton: Pod pokličkou aneb nebezpečná paměť


 

Tříska Jan jako učitel Hnízdo foto film Obecná školaNáhlé oživení paměti u mě nepochybně způsobil Gabriel García Márquez. Asi tak po patnácté jsem sáhla po bibli magického realismu Sto roků samoty, na rozdíl od většiny mých knih značně poničené. Ani ne mnou, jako těmi, jimž jsem ji vnucovala. Bohužel, u málokterých vzbudila pocity, které jsem očekávala.

 

 


Uplynulo pár dní po přečtení a začaly se mi vybavovat vzpomínky toho druhu, na nichž se nejvíc podepisuje selektivní funkce mozku. Buďto je uloží ad acta, anebo rovnou nechá rozemlít skartovačem.
Šlo o fakta a události toho druhu, o nichž většina lidí odmítá vědět až tak, že je do krve popírá a tomu, kdo se je odváží připomenout, je schopna vyříznout nebezpečný jazyk.


Nu – dávám k posouzení.


V napohled ospalém středočeském městečku padesátých let hluboko pod dlažbou z kočičích hlav protékal kalný proud víc skutečností, než pouhých domněnek. Tak například mezi námi sedmáky až osmáky se vědělo, že minimálně tři spolužačky jsou zneužívány svými otci. Slovo zneužívat se příliš nevyskytovalo, přesnější by bylo používány k jiným účelům, než je u vztahu otec – dcera obvyklé. Od společných koupelí ve vaně (v neckách, ale tohle slovo už je na cestě do zapomnění), až po naostro. Tahle informace v nás vyvolávala spíš údiv než pohoršení – ono to fakt jde? Nepochybuji o tom, že daleko víc věděli dospělí. A co? A nic. Prostě tomu tak bylo.


Ale nejen pod pokličkou rodin se děly věci. Neděli co neděli provázel hezkou, elegantní a pobožnou paní ctihodně vyhlížející manžel, pan učitel. Uctivě zdravil a byl zdraven spoluobčany, kteří, sotva ušli pár kroků, šeptali – on si nedá pokoj a věčně ty holky ohmatává. Holkami byly míněny žákyně.


Ani náhodou nešlo o pomluvu. Běda děvčeti, které bylo pověřeno odnesením tu sovy pálené, tu ještěrky v lihu do kabinetu. A kdyby jen to! Před očima osmé á nevydržel pan učitel pouhý pohled na tričko spolužačky, pod ním bylo naděleno podstatně víc, než zbytku třídy. Ano, sáhl si a celý rudý přetrpěl táhlé ááááách všech žáků, obrácených k poslední lavici, v níž dívka prozívala nudná dopoledne. Na jinou by si nedovolil, jist si tím, že v dívčině rodině nad takovou malicherností mávnou rukou. No co, šáhnul si, když měl na co. „Na mě taky šahal," dodala by starší sestra, aby nezůstala pozadu. Jen mimochodem, manželku pan učitel provázíval jen ke kostelním schodům. Tam jí dal letmé políbení a odebral se do protější hospody na partičku šachů a malé černé. Neboť byl, jakožto učitel přírodopisu, zavilý darwinista a neznaboh. Malé vysvětlení – označení soudruh se v městečku ne a ne ujmout.


Kluci na tom nebyli o nic lépe, ale jiným způsobem. Příklad? Říkejme mu neutrálně Pepa. Při každém tělocviku nám předváděl na zádech a zadku to, co vyvolávalo upřímné šjúúúúúú: krvavá jelita od každodenního výprasku namočeným provazem švihadla. Výprasky bývaly občas za něco, ale častěji preventivní. Zajímavé bylo, že trestající matka byla osvícenou ředitelkou mateřské školy, uplatňující režimem zavrhovanou waldorfskou výchovu, včetně dnes už zapomenuté Orffovy metody. Jak jsme my, děti z druhého oddělení, valily oči na představení jejích svěřenců! Sestavila z nich orchestřík s triangly a bubínky. Tenkrát jsem snad poprvé cítila sžíravou závist a žal, že kvůli svému příjmení, začínajícímu písmenem z druhé poloviny abecedy, je mi odepřen požitek z aktivního provozování hudby. Zatínala jsem zuby, dílem ještě mléčné, když některé dítě udělalo chybu při doprovodu písně U Čelčic je louka. Mně by se to nestalo! Ale dosti hudby.


Skokem do poloviny let šedesátých. V jiném, rovněž zdánlivě ospalém, tentokrát pro změnu pohraničním městečku, jsem občas vídala čtrnáctiletého chlapce, který žil v pevném partnerském svazku s třicetiletou matkou dvou dětí od různých otců. Třetí čekala, nepochybně se svým současným partnerem. Přibližně jednou za dva měsíce se kluk, budoucí otec, objevil ve škole. Po třech hodinách zaslouženého spánku se probudil, zamumlal, že ho to tady už...no, řekněme přestalo bavit, popadl spíš ranec než tašku a odebral se do lesa, kde jakožto dřevorubec vydělával na svoji rodinu. Na zásah školy se k domu (po Němcích), dostavili příslušníci Bezpečnosti, aby kluka přiměli k dokončení vzdělání. Sotva prošli vrátky, vyřítila se na ně rozlícená žena s tím, že někdo přece musí živit rodinu, když na ni úřady... opět řekněme, kašlou. Na tom zůstalo. Svým způsobem se to dalo pochopit. Ostatně on se ten statný mužský mezi hošíky a křehké holčičky moc nehodil. Ještě by je mohl nakazit dospělostí.


A jsme skokem v letech sedmdesátých. Opět ospalé městečko, později poměrně významná část Prahy. Dětský domov. Mezi dětmi jak bytost přišlá z jiného světa se malátně pohybuje třináctiletá dívka, duchem stále v onom jiném světě. V papírech má napsáno, že byla pohlavně zneužívaná vlastním otcem. Nějak po roce ji otec, na dovolenku puštěný z vězení, navštíví. V návštěvním pokoji sedí naproti sobě u stolu a drží se za ruce. Všímám si palců, hladících hřbety rukou. Dlouhé, bezhlasé pohledy do očí. Je v tom něco zrůdného. To nejsou otec a dcera. To jsou od sebe odtržení milenci. Přibouchnu dveře.


Paměť je nebezpečná. Zvlášť ta, co otevírá Pandořiny skříňky, co nahlíží pod pokličky. Lépe zapomenout. Nikdy bych nešla na sešlost se spolužáky základní školy. Neudržela bych jazyk za zuby a připomněla třeba pana učitele přírodopisu. V lepším případě bych byla nařčena, že si vymýšlím. Jako v tom Macondu, kde popřeli existenci Banánové společnosti a za výmysl chorého mozku označili nekonečný vlak, odvážející k moři přes tři tisíce mrtvol lidí, včetně dětí.


A – ano: jsme v druhém desetiletí jedenadvacátého století. Případ Kuřim... Kuřim? Něco mi to připomíná... o co to vlastně šlo?

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP