Fejeton: Rozhovor


skinheads ilustraceByli dva, tak kolem pětadvaceti, na oholených hlavách už jim trochu rašil porost, černé kožené bundy byly doopravdy kožené a náramky na zápěstích masivní. Stáli nade mnou, sedící v autobusu, dost slyšitelně se bavili, ale zabývala jsem se svými záležitostmi, takže jsem je nevnímala. Až náhle! „Hele oe, ale čet jsem nedávno knížku a ta se mnou fakt hnula, já na to furt myslím a fakt chci se sebou něco udělat.

 

 

 

Fakt, nechechtej se, to bys musel číst, je to o tom, jak najít svoje já a tak, hele, se mnou to švihlo, fakticky jsem si řek, že se sebou něco udělám, taky jsem si uvědomil, jak jsem byl hajzl na bábinu, taková to byla fajn ženská a umřela, víš, chápeš? Úplně jsem dostal novej pohled na všechno, spoustu věcí vidím úplně jinak, prostě žít, jako kdyby každej den byl ten poslední."


Zamrkala jsem, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Ale nezdálo. Už jen to, že takový kluk čte, říkala jsem si s úžasem a k němu naskočilo i nadšení – vida, a pak že literatura nemá výchovný charakter... no tak, nedělala jsem si o knížce iluze, nepochybně šlo o něco na způsob Jak jít do sebe a najít se či Deset cest k objevu duše anebo Snadno a rychle jak smysluplně žít. Ale i tak, říkala jsem si s narůstajícím nadšením, když to kluka přinutilo k zamyšlení nad sebou, tak ať to bylo co to bylo, dobré to je. Rozpomněla jsem se při té příležitosti, jak mi jeden významný hudební pedagog řekl, když jsem se podivovala nad tím, že si děti prozpěvují debilní reklamní popěvky – Ať zpívají, co zpívají, hlavně, že zpívají. Takže když to aplikujeme na knižní tvorbu... No jo, ale taky existuje Satanská bible a podobné výtvory, á, nic, raději jsem se opět zaposlouchala. Holohlavec dospěl až k výroku – Nejhorší je, že lidem neřekneš jak je máš rád a pak je už..." pozdě nedořekl.


Chvíle mlčení a já se vznesla na vlně optimismu. Jak se ošklíbám nad frázemi slunce v duši a podobně, najednou...ále, zkrátka mě ovanul pocit – s lidstvem to není tak zlé. No jo, aby ne, jsem ve znamení Vodnáře.


Jak snadno se z výšin optimismu zřítíte do kamení a marasmu!


„Co ta tvoje věc," přerušil relativní autobusové ticho vyšší, jehož ta přemíra filosofování zřejmě přestala bavit.


I když jsem mu do obličeje neviděla, menší se zcela nepochybně rozzářil: „Tyoe, paráda! Teda tyoe, předevčírem jsem měl parádně nahnáno. Zastavili mě policajti, legitimovali mě a já měl v kapse šedesátku prvotřídního matroše. Dobře to dopadlo, tyoe, dal jsem občanku a víc nechtěli. Tyoe, docela jsem byl rozklepanej, kdo by taky nebyl, při tom množství. Ale jinak matroš mám v super kvalitě, tyoe, přijď, to fakt musíš ochutnat."


„A co psi?" zeptal se větší. Pochopila jsem, že jde o dealery, jinak distributory. Čeho asi!


„Bez problému, je na ně spoleh. A co nejdřív začnu vařit."


Teď už mi doopravdy zatrnulo. Matroš, čili trávu či marihuanu, bych ještě s jistými výhradami přešla. Ale vaření rozhodně nevypadalo na experimenty s thajskou či italskou kuchyní.
„A přísun?" zeptal se vyšší.


„Tyoe, minimálně na půl roku. Fakt, přijď, uvidíš."


Konečná, vystupovat. Cestou k tramvajové zastávce mi bylo všelijak. Všelijak, jen ne dobře.


Mladíci mě předešli a menší doširoka rozkládal rukama, jak líčil – co? Jak žít, jako by každý den byl ten poslední?


Ale fakticky, nechtěla jsem moralizovat. Ono to tak prostě bylo.

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP