Fejeton: O slovech a věcech zapomenutých


stará kredenc ilustraceVlastně by to mělo být obráceně, nejprve musí zaniknout věc, aby se vytratilo i slovo.
Snad se nedotknu jemnocitu intelektuálního čtenářstva, když zabrousím do kuchyňského prostředí. Začnu kredencí. Ano, zase přichází zase do módy, či spíše módnosti.

 

 

 

Co je ale s podivem, do obliby se dostávají kredence prapraprababiček a hlouběji, přičemž byla přeskočena kredenc praprababiček. A to kredenc americká! Odhaduji, že její poměrně krátká éra trvala od třicátých do konce čtyřicátých let. Byla vrcholem praktičnosti, úspornosti a nenápadné elegance. Sice kuchyni vévodila, ale ve skutečnosti na poměrně malém prostoru geniálně zahrnovala vše, čeho bylo zapotřebí k poctivému vaření a pečení. Jako dítě jsem ji přímo s rozkoší kreslívala jak ve stavu zavřeném, tak otevřeném. Takže: byla nižší než majestátní kredenc předchozích generací, ta, co se teď stává módní. (Našla jsem si na internetu v nabídce výrobců). Nižší byla z pochopitelných důvodů - snadno se dosáhlo na džbány či vázy nahoře. Ty bývaly pýchou rodiny a plnily jak roli praktickou, tak estetickou. Po jedné straně kredence byla úzká skříňka odshora dolů na kuchyňské textilie. Uprostřed horizontálně vyklápěcí dvířka, která vyklopena zároveň plnila funkci pracovní desky. Nad ní se po celé šířce táhla prosklená vitrina na skleněné nádobí. A vedle vyklápěcích dvířek se ještě vešla dvířka vertikálně otevírací, skrývající skleněné dózy na mouku, cukr, sůl. Dole pak zbýval slušný prostor na varné nádoby – hrnce, pánve, kastroly. A teď co se skrývalo za horizontálně sklápěcími dvířky. Regály na porcelánové nádobí a spousta dokonale přehledných oddělení pro lahvičky a dózy na koření a další ingredience. Důležité sdělení: kredenc neměla rohy. Vše bylo zaoblené, takže nebezpečí zranění při dětských hrách bylo ne zrovna anulováno, ale určitě minimalizováno.


Do kuchyně ovšem patřil stůl se židlemi. I stůl měl rohy zaoblené a významné sdělení, pod masivní deskou se nacházely zásuvky, tehdy šuplata či šuplíky na příbory a další kuchyňské nástroje, také na ubrousky, ovšemže textilní, ale to už bylo individuální záležitostí každé rodiny. Tenhle stůl vesměs nesloužila pro hlavní jídla, ta patřila na stůl v jídelně či obývacím pokoji. U kuchyňského stolu se snídalo posedávalo na popovídání s hospodyní a rovněž sloužil jako pomocná pracovní plocha. Z tohoto důvodu se pokrýval snadno omyvatelným, obvykle vikslajvantovým ubrusem. (Další zmizelé slovo.) Židle. Tak myslím, že slovo židle právě díky americké kuchyni nahradilo dříve dost frekventované sesle, hodící se spíš pro sedadla hranatá, zatímco tyhle nové byly, co jiného, než zaoblené. Říci americké židli sesle by vyvolalo údiv až úsměšek.


Pokročíme k dalšímu zaniklému slovu, štokrle. Myslím, že ani nemá český ekvivalent. Bylo o něco nižší než židle a pod horní deskou mívalo šuple, kde se zpravidla nacházela technika. Kladívko, kleště, hřebíky, šroubováky, zkrátka to, co je potřebné při malých kuchyňských opravách. Štokrle bylo jakousi holkou pro všechno. Tu se na ně sedlo, tu se něco odložilo.


Stolička! Na ní sedávaly děti, na ni se posadila hospodyně při škrábání brambor či nahlížení do trouby. Případně se na ni pomenší paní postavily, když potřebovaly z vrcholu kredence vzít džbán či vázu.


Otoman! Ach, otoman! Sice teď tak trochu nakukuje do módy, ale zeptáte-li se na ně na ulici běžného chodce, pokrčí rameny. Chytřejší zaváhá, že to zní tak trochu turecky a intelektuál možná bude vědět, že jde o příslušníka vládnoucí dynastie v Osmanské říši. Tak tedy slovo otoman nahradilo slovo pohovka, ale není to úplně ono. Především byl otoman potažen zvláštní pevnou textilií. A pak umožňoval polohu, v níž si docela dobře dokážete představit rozvaleného, znuděného tureckého hodnostáře v širokých kalhotách a s turbanem na hlavě, před nímž se přičinlivě zmítá břišní tanečnice. Otoman býval oázou otce rodiny při poobědním odpočinku. Dětem byl víceméně zapovězen (ach, jak se na něm v nepřítomnosti rodičů báječně rajtovalo). A paní matky? Nanejvýš tak na chvíli usednout na roh. Ulehnout na otoman bylo jaksi pod úroveň dobré hospodyně. Jen jednou v životě jsem na otomanu uviděla rozprostřenou matku jedné spolužačky, navíc polštáři obloženou a málem si mi udělalo nevolno. Však také měla pověst... no, zkrátka nevalnou.


Inu, co zbývá – mycí stůl. Ten, dá rozum, zasunuji na smetiště dějin.


To všechno výše popsané bylo vyvedeno v barvě banánové, doplněné pastelově zelenou, někdy obráceně, v matném lesku. Zkrátka praktičnost lomená nevtíravou elegancí.


Konec amerických kuchyní byl rychlý, skoro až překotný. A smutný. S nástupem padesátých let se vše americké stalo nežádoucím, oblost nahradila hranatost závěsných beden z fórového materiálu a koneckonců, už se ani tolik a tak pečlivě nevařilo. Otomany zpravidla končily na lesních skládkách, kde se v nich usadila všelijaká havěť. Ze slovníků zmizela mnohá slova a na mnohá si zase začínáme vzpomínat. A možná, v éře plíživě nastupujícího minimalismu, si některý z bytových architektů vzpomene na jakési dávné, praktické americké kuchyně.


P.S. Možná jste si v mnoha amerických filmech všimli rozměry i materiály ohromujících kuchyní, zpravila plných sklenic, lahví, lahviček, mis a mističek. A stranou na židlích sedí dvojice (trojice, čtveřice), na kolenou umělohmotnou krabičku a plastovým příborem pojídá báječné čili, čínu, lasaně, zatímco na smetišti dějin pláče praktická kuchyňka, kdysi zvaná americká.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP