Fejeton: O českém lidovém surrealismu


 

surrealisté ilustraceSilně pochybuji, že měla moje babička, narozená koncem 19. století, ponětí o surrealismu v době jeho rozkvětu. Ač velmi sečtělá, rozhodně nesledovala módní trendy a v roce 1924, kdy se André Breton vytasil s Manifestem surrealismu, měla docela jiné starosti. V rámci těchto starostí vlévala do paměti svých dcer následující říkánku:

 

 

Sil Petr proso i pšeničku, vyorali jsme si křepeličku. Křepeličku máme, křepela nemáme, skoč Aničko do vody pro ty čtyři jahody, pročpak bych tam skákala, sukničku si zmáchala? Kde bych si ji usušila? U babičky v koutku na zeleném proutku! Kohoutek se otočí, pintu piva natočí.

 

O nějaké to desetiletí později ji naučila vnoučata, tedy i mě.

 

Účel říkánky byl nejasný, takže paradoxně nabízela univerzální použití. Například jako rozpočítadlo. Z vlastní iniciativy jsem ji nabízela jako prolog při hře na pikolu namísto Deset, dvacet, třicet, narodil se Prcek, Prcková šla pro vodu, táhla Prcka za nohu, Prcek křičí hu hu hu, netahej mě za nohu, raz dva tři, už jdu! Neuspěla jsem, snad že byla delší. Ale výborně se osvědčila při pochodování na školních vycházkách, to se to při těch nesmyslech rázovalo!

 

V období nárůstu racionality, tak nějak kolem deseti let, jsem začala říkánku zpochybňovat. Tak za prvé, když sil Petr proso, už by mělo být dávno zoráno. Ostatně – žijí snad křepelky v zemi, že je nutné je vyorávat? Na to bez jakékoli souvislosti má jakási Anna skočit do vody, považte, při čtyři jahody! To jí ty čtyři jahody stojí za zmáchanou sukýnku? A kde ji suší? V jakémsi koutku u babičky, na zeleném proutku! Je-li tedy proutek zelený, je zřejmě olistěný. Což když na sukénce zůstanou zelené skvrny? A do toho se nad pintou točí kohoutek, kdo ví, jestli ne živý!

 

Francouzští surrealisté své proudy asociací přiživovali drogami a jinými podpůrnými prostředky, čímž si narušovali psychiku, která pak vytvářela podivuhodná spojení. A co náš neznámý autor výše uvedené říkánky? Znal snad účinek lysohlávek? Nebo konopě, které Andulka zas v jiné písni močila? Či tvořil nad pintami piva? Těžko. Zkrátka mu to tak nějak samo od sebe přicházelo. Ostatně tahle říkánka není v naší lidové tvorbě nijak ojedinělá, stačí otevřít Český rok a už vám tam syslové na vůz nakládají, myšky pohrabují a komáři natahují boty, přičemž před tím vítr foukal do roztrhaných kalhot.

 

Když jsem se v onom věku nastupujícího střízlivého rozumu babičky ptala, jak k říkánce přišla, sdělila mi, že ji zná od své babičky. A jsme v první polovině devatenáctého století. Babička babiččiny babičky ji nepochybně rovněž získala touto cestou… panebože, za chvilku jsme ve středověku a ještě hlouběji… Kdepak, surrealismus je pouhé slovo, prvně použité Apollinairem, ale jeho jádro, tok bláznivin, bylo odedávna cosi opravdu nad. Nad všedností, střízlivostí, obyčejností a ani nebylo třeba používat podpůrných prostředků civilizací zlenivělé fantazie.

 

Silně pochybuji, že říkánka, v níž Petr sije proso ještě přežívá v repertoáru dnešních dětí. Ostatně proč by měla? Leda jako připomínka: on ten surrealismus v nás byl odedávna, jen neměl jméno.

 

P.S.: Co se křepeličky týče, setkala jsem se i s verzí, kdy je křepelička vykopána. Dnešním způsobem uvažování by to mohlo znamenat – byla exhumována, ale po jejím partnerovi jako by se země slehla. Anebo byl sněden. Mimochodem – viděli jste někdy křepeličku? Sama marně vzpomínám.

 

Autorka je novinářka a spisovatelka.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP