Fejeton: Jaro přináší klávesa es


klávesy ilustraceJaro mi nepřinášejí ani vlaštovky, ani kalendář a vůbec už ne předpovědi. Jaro mi se stoprocentní spolehlivostí přináší klávesa dvoučárkované es.

 

 

 

Těm, kdo jsou hry klavírní neznalí: klávesa es je černá, tedy zdánlivě nepříliš významná. Na Ovčáky, čtveráky ji nepotřebujete a obejdou se bez ní i studenti Školy pro malé klavíristy, ale taková Bettina polka od Bedřicha Smetany na ní stojí. A právě ta patřila kdysi do mého základního repertoáru. Teď by mohla patřit leda od vlídného jara do stejně vlídného podzimu.

 

Na klavír jsem se učila poměrně dlouho, ale nástroje jsem byla nucena se zbavit ve středním věku, díky událostem, které ho bránily nadále vlastnit z důvodů prostorových. Léta plynula bez pianina, až v poměrně pozdním věku nastala situace, kdy jsem si ho mohla dovolit. Ale: musí se podobat předešlému, být černé. Musí mít krásný zvuk. Musí být elegantní. Nešla jsem tedy do prodejny s piany novými, nýbrž do specializovaného bazaru. Do oka mi padlo okamžitě, a právě bylo rozvinuté jaro. Doma jsem zjistila: nutně potřebuje naladit. S tím se dalo počítat, v bazaru si jistě poleželo, navzdory skvělému mechanismu, dle tvrzení majitele prodejny.

 

Ladič nástroj pochválil a ujistil mě, že to s ním není tak zlé. Hotový byl ani ne za hodinu.

 

Minulo léto, nastal podzim. Hezký, teplý, vlídný a já jsem hrála a hrála, pravda, s jistým zádrhelem. Ve své skromnosti, hraničící s hloupostí, jsem se domnívala, že bych měla, po těch desetiletích, začít od počátku. Řekněme od Čajkovského - Pro malé klavíristy. Že šlo o nesmyslné zdržení, mi došlo, až když jsem se pokusila o Chopina. Vida, paměť prstů nezklamala. Odložila jsem sešity se skladbami pro školáčky a vrhla se tam, kde jsem před desetiletími skončila. Nejenže to šlo, dokonce jsem se pustila do nácviku Sýček neodletěl z Janáčkova cyklu Po zarostlém chodníčku. Což je skladba dost obtížná.

 

A pak to přišlo. Klávesa vypověděla službu a venku se objevil první mrazík. Zpočátku jsem zmizení eska s počasím nespojovala. Ať jsem se snažila, jak snažila, zůstávalo hluché. Setrvalo v tom do jara. Ne kalendářního, ale skutečného. Mohla jsem pokračovat v nácviku sýčka. Žel, podzim onoho roku se více podobal zimě a se sýčkem jsem skončila před několika posledními takty. Nastalo období zaklapnuté desky a dlouhého očekávání. Ani koledy jsem si nezahrála.

 

Už jsem se smířila: můj nástroj sice bezpečně plní funkci oznamovatele jara, ale jeho funkce hlavní je značně omezená. K čemuž musím přičlenit období jednoho roku, kdy léto po dlouhý čas připomínalo spíš počátek března.

 

To letošní jaro! Co vám mám povídat! Esko si brnklo ani ne tři dny a přišlo období dlouhého mlčení. Ale co je piáno proti… vždyť sami víte, jak to s počasím chodí!

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP