Ježíškova patička


 

noha ježíšekV naší poměrně rozsáhlé rodině mi patří jisté nezanedbatelné místo. Čemu za ně vděčím?

 

 

 

Tedy za prvé: Jindra viděla Ježíška.

 

Donedávna jsme konali velká rodinná shromáždění. Včetně nejmladší generace. Pletlo se to pod nohama, vykukovalo zpod ubrusu dlouhého stolu a vedlo si svůj žvatlavý život nezávisle na tom, co se dělo nad stolní deskou.

 

Ale čas běžel, původní hamižď dorůstala a stávala se právoplatnou účastnicí konverzace.

 

Jedním z nejvýznamnějších témat býval Ježíšek. Výrazným předělem ve vývoji rozpravy pak bylo sdělení tety Danky: „A Jindra Ježíška skutečně viděla!“

 

Stejně jako v předchozím roce zavládlo mezi dětmi vzrušení.

 

Skromně jsem sklopila oči a se stejnou skromností pronesla: „Ale ne… totiž ano, ale zahlédla jsem už jen nožičku. Vlastně patičku. Prostě zrovna odlétal oknem a nožičkou zachytil za záclonu.“ Tedy žádné velikášství, drobný, leč přesný detail dodá na věrohodnosti.

 

Jak děti nabývaly na rozumu, objevily se otázky: „A jak to, že jsi ho viděla jen ty?“

 

„No, zkrátka ještě ani nedozvonil zvoneček a už jsem vběhla do pokoje. Ti za mnou už nic nezahlédli.“ Jiného zvědavce zas zajímá, zda šlo o miminko – Ježíška z jesliček. I na to je odpověď: „Ale ne. S těmi dárky Ježíšek začal asi tak v šesti letech. Alespoň to na mě dělalo takový dojem podle velikosti patičky.“

 

Zajímavé na tom je, že tenkrát, asi tak v devíti letech, jsem skutečně něco podivného zahlédla. Okno v pokoji se stromkem a dárky nechávali rodiče pootevřené, aby Ježíškovi usnadnili donášku. No a tehdy se tam něco mihlo, jak tak nastal průvan. A co jiného se nabízelo, než nožička?

 

Ta druhá věc má reálný podklad. Když už děti tak nějak začínaly tápat, jak to s dárky ve skutečnosti je, mám hmatatelné důkazy, že dárky výhradně od Ježíška existují. Každoročně totiž dostanu nebo najdu dárek, který je odnikud. Z neznáma. Jako první jsem před mnoha lety brzy ráno o Štědrém dnu objevila na zídce u domu trojici miniaturních keramických figurek - pasáčka ovcí, pasačku a dívčí postavičku nesoucí ratolest. Rok na to stála za dveřmi polička. Od koho? Ani po více než dvaceti letech jsem to nezjistila. V dalším roce k postavičkám přibyla rovněž keramická miniaturní amforka a hrníček. Bylo toho za ta léta dost, i když například šlo jen o obyčejnou hrací kartu. Ale o ní mi znalkyně symboliky, kamarádka básnířka Věra, sdělila, že je jednoznačně pro štěstí.

 

A co letos? Tak to dovedu děti ze tří různých zdrojů do kuchyně. Tak se podívejte, děti, řeknu. Ten největší, tmavomodrý hrníček, jsem si před lety koupila na podávací příbory. Pak jsem si řekla, že by se k němu hodil menší, samozřejmě taky modrý, na jídelní příbory, ale mezitím tu u nás zrušili prodejnu keramiky. Ukážu na hrníček střední velikosti: A co myslíte? Vloni jsem ho našla v krabici u kontejnerů. Byly v ní hrníčky všech barev, ale já potřebovala jen ten jeden. A ten třetí, bleděmodrý na mokka lžičky? Ten jsem zase našla mezi jinými barevnými hrníčky zase v krabici u támhletoho domu – ukážu z okna. Počítám s tím, že některý šťoura může říct – ale to tam přeci dali nějaký lidi?! No jistě, přikývnu, ale Ježíšek mi je poslal jejich prostřednictvím. Ať si to už jejich mozečky přeberou.

 

A stejně… zkrátka myslím, že tenkrát v dětství jsem přece jen tu nožičku zahlédla. Nebo alespoň patičku.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP