Sláva


ltn51_13Kniha o slávě a mizení, o pravdě a klamech, to je román německého autora, který v českém překladu vydává nakladatelství Mladá fronta v edici Soudobá světová próza. Celek se tu postupně skládá z devíti epizod, relativně samostatných: Jakýsi muž si koupí mobilní telefon, ale telefonáty, které přijímá, patří jinému člověku. Spisovatel cestuje po světě v doprovodu mladé ženy, jejíž noční můrou je, že se objeví v autorových románech, zatímco potrhlý internetový blogger si nic nepřeje víc, než se stát románovou postavou. Světově proslavený guru v oblasti ezoteriky se ocitá před sebevraždou, autorka detektivních příběhů se ztrácí během cesty po Střední Asii, stará dáma, vydávající se zemřít na soukromou kliniku, se handrkuje se spisovatelem, který si ji vymyslel, a vedoucí oddělení ztrácí kvůli svému životu mezi dvěma ženami práci a rozum. Ukázka je z části nazvané Východisko.


Začátkem léta devětatřicátého roku svého života se stal herec Ralf Tanner sám sobě neskutečný.

Ze dne na den mu všichni přestali telefonovat. Dlouholetí přátelé mu zmizeli ze života, profesní plány vzaly bezdůvodně za své, žena, kterou podle možností miloval, tvrdila, že jí po telefonu hrubě vynadal, a ta druhá, Carla, se objevila v hotelovém lobby, aby mu ztropila nejhorší scénu jeho života: Křičela, že ji třikrát nechal kdesi trčet! Lidé se zastavovali a s úšklebky přihlíželi, několik jich dokonce výstup filmovalo mobilním telefonem, a už ve chvíli, kdy ho Carla vší silou udeřila, věděl, že se tyto vteřiny objeví na internetu a předčí slávu jeho nejlepších filmů. Krátce nato musel kvůli alergii dát pryč německého ovčáka, uzavřel se ve svém žalu a maloval obrazy, jež se nikomu neodvážil ukázat.

Kupoval fotografické knížky se snímky kreseb na křídlech motýlů z centrální Asie, četl knihy o tom, jak odborně rozebrat a zase složit hodiny, aniž by se o to byť jedinkrát pokusil.

Začal několikrát za den zadávat své jméno do vyhledávače Google, na Wikipedii opravil o sobě článek, co se hemžil chybami, kontroloval rolovací lišty ve všemožných databázích, pracně si překládal názory účastníků španělských, italských a holandských diskusních fór. Cizí lidé se v nich přeli o to, zda se před lety skutečně rozešel ve zlém s bratrem, a on, přestože bratra nikdy nemusel, četl jejich názory, jako by existovala šance, že někde mezi nimi objeví vysvětlení, co se mu to děje se životem.

Na YouTube našel záznam vystoupení jakéhosi velmi dobrého imitátora Ralfa Tannera: byl to muž, který mu byl k nerozeznání podobný a hlasem i gesty se s ním téměř shodoval. Vpravo vedle nabízel systém další videa spojená s jeho jménem: ukázky z filmů, dvě interview a pochopitelně scénu s Carlou v hotelovém lobby.

Ten večer si vyrazil s ženou, o niž už dlouho usiloval. Když seděl naproti ní, najednou už se nemohl tvářit, že ho její tlachání zajímá. Kradmé pokukování od jiných stolů, šuškání a civění směrem k nim, to všechno mu vadilo víc než jindy. Když se zvedli a opouštěli podnik, přistoupil k nim nějaký muž a požádal ho obvyklou směsicí nesmělosti a umíněnosti o autogram.

„Jenom se mu podobám," řekl Ralf.

Muž se na něho nedůvěřivě podíval.

„Je to moje povolání. Hraju ho. Jsem imitátor!"

Muž ustoupil z cesty. Žena se ještě po několika minutách smála v taxíku, tak duchaplná jí připadala Tannerova odpověď.

Této noci, zatímco viděl, jak se obrysy jejich těl v šedém zrcadle vedle postele slévaly v jeden jediný, si ze všeho nejvíc přál být na opačné straně hladké zrcadlové plochy, a následující ráno, když slyšel ženu vedle sebe klidně oddechovat, si připadal, jako by do jejich pokoje zabloudil někdo cizí; a tím cizincem nebyla ona.

Už dlouho měl podezření, že fotografováním se jeho obličej opotřebovává. Je možné, aby pokaždé, když člověka filmují, vznikal někdo jiný, ne zcela povedená kopie, která člověka vytlačuje z jeho těla i života? Připadal si, jako by po letech, kdy se stal známou osobností, z něho zbývala už jenom část, a jako by stačilo jen zemřít, aby se ocitl tam, kam vlastně patří: ve filmech a na nespočetných fotografiích. A aby to tělo, které stále ještě dýchalo, mělo hlad a z nějakých důvodů se pořád honilo sem a tam, už konečně nerušilo - tělo, které filmové hvězdě beztak příliš podobné nebylo. Stálo to spoustu úsilí a šminek, mnoho námahy a úprav, aby skutečně vypadal jako Ralf Tanner na plátně.

Zavolal Malzacherovi, svému agentovi, odřekl cestu na filmový festival ve Valparaisu a vyrazil na předměstskou diskotéku jménem Looppool, kde - jak viděl na internetu - vystupovali dvojníci známých herců. Svému řidiči řekl, ať počká venku, a vešel dovnitř. Už léta se necítil takhle nesměle. Někdo po něm požadoval zaplatit vstupné, ale jakmile se na něho prodavač lístků podíval, mávnutím ho pustil dovnitř.

Bylo tam vedro a vzduch k zalknutí, světla divoce blikala.

Na druhé straně u baru stál člověk, co vypadal jako Tom Cruise, na opačné straně sálu si razil cestu Arnold Schwarzenegger a pochopitelně tu byla i L ady Diana v laciných šatech. Lidé se rozhlíželi kolem, ale jen letmo, jaksi mimochodem, bez zvláštního zájmu. Teď na pódium vystoupila Diana a zazpívala Happy Birthday, Mr. President; očividně došlo k záměně, ale lidé řvali radostí.

Jakási žena se na něj usmívala. Opětoval její pohled. Přistoupila blíž. Srdce mu bušilo, nevěděl, co říct. Už u něj byla, pak se ocitli na tanečním parketu a ona se k němu přitiskla.

Krátce nato stál na pódiu on. Lidé ho bedlivě sledovali, a tak zopakoval svůj slavný dialog s Anthonym Hopkinsem z filmu Jsem muž na Měsíci. Anthony se mu velmi povedl, u svých replik byl nejistý. Lidé tleskali a povykovali, on skočil zpátky do sálu, a žena, se kterou tančil, mu pošeptala, že se jmenuje Nora.

Muž, kterému patřila diskotéka, mu poklepal na rameno a dal mu padesát eur. „Bylo to v pohodě, i když ne úplně bez chyby. Tanner mluví jinak a ruce drží asi takhle." Předvedl mu to. „Seš mu podobnej, ale ještě ti nejdou ty postoje. Musíš se víc dívat na jeho filmy! Za týden přijď zas."

Když on a Nora vyšli na ulici, vyděsil se. Došlo mu, že ji nemůže vzít k sobě. Kdyby uviděla dům a sluhy, pochopila by, že není tím, za koho se vydával - nebo spíš, že byl právě jím. Tvářil se, jako by čekajícího řidiče neviděl, zamával na taxík a vymyslel si cosi o bratrovi, který je prý zrovna na návštěvě; a ona, s pohledem, kterého si všiml a který naznačoval, že mu nevěří ani slovo a považuje ho za ženáče, řekla, že u sebe nemá uklizeno.

V jejím malém, zato velmi spořádaném bytě strávil Ralf Tanner nejlepší noc svého života. Ne on, ale někdo jiný objímal Nořino tělo a smýkal s ní silou, jakou sám nikdy neměl. Časně ráno ho pohladila po šíji a řekla, že je báječný. To už mu řeklo hodně žen, ale on věděl, že to ještě žádná nemyslela vážně.

Následující den si pod jménem Matthias Wagner pronajal v nedalekém domě zařízený pokoj. Pronajímatel na něho užasle zíral, ale Ralf mu vysvětlil, že pracuje na vedlejší úvazek jako imitátor, a to stačilo. Celý týden strávil tam nebo u Nory anebo chodil ulicí sem a tam a užíval si, že se po něm nikdo neohlíží, protože po okolí už se rozkřiklo, co je zač a co dělá.

Při dalším vystoupení v Looppoolu ovšem neudělal dobrý dojem. Zatímco stál na pódiu a odříkával svůj text, najednou si připadal ztracený. Něco se zvrtlo, byl křečovitý, hlas mu zněl stísněně, a když si zkusil vzpomenout, jak ve scéně držel ruce, nevybavoval si, jaké to vlastně bylo, co tehdy cítil a co si myslel, viděl jen svůj filmový obraz. Cítil, že ztrácí pozornost diváků a jen herecký instinkt ho přinutil výstup dokončit.

Potom zahlédl, že tu byl i jiný představitel Ralfa Tannera.

Z YouTube věděl, že dosáhl obdivuhodné dokonalosti, ale tváří v tvář byla podobnost ještě pozoruhodnější. Měl pevný stisk ruky a pronikavý pohled, který Ralf vídal na své filmové tváři. Byl to vysoký muž se širokými rameny a vyzařovala z něho síla, pevnost a odvaha.

„Vy to ještě neděláte dlouho," řekl.

Ralf pokrčil rameny.

„Já na tom makám už od doby, co natočil druhý film. Na začátku to bylo jen tak pro zábavu, to jsem ještě dělal v oddělení ztrát a nálezů. Pak se mi začalo dařit a já dal výpověď." Muž se na něho díval přimhouřenýma očima. „Vystupujete teď na plný úvazek? Vyžaduje to dlouhý nácvik. Je to dost náročné. Aby bylo možné někoho napodobit, musíte s ním žít. Často chodím po ulici a ani si nevšimnu, že to dělám jako Ralf Tanner. Žiju jako on. Já jsem Ralf Tanner. To vyžaduje roky."

Majitel Looppoolu mu tentokrát chtěl dát jenom třicet eur.

Opravdu to nebylo nic moc a s podobností prý taky nepokročil.

Na okamžik ho zachvátilo rozhořčení. Podíval se muži do obličeje a ten evidentně pocítil pohled, který znal z desítky filmů; ustoupil, podíval se na špičky bot a mumlal cosi nesrozumitelného.

Ruka mu zajela do kapsy a Ralf věděl, že vzápětí vytáhne další bankovku. Jenže pak si všiml, jak jeho síla vadne a zlost ustupuje.

„Přece jenom jsem ještě začátečník," řekl Ralf.

„To je v pořádku." Muž se na něho nedůvěřivě podíval a vytáhl prázdnou ruku z kapsy.

„Vynasnažím se," řekl Ralf. Něco se mu na tom líbilo. Nedokazuje to, že je konečně volný?

Ne, pomyslel si v tramvaji cestou do bytu Matthiase Wagnera.

Pochopitelně to nic takového nedokazuje, dokazuje to jen tolik, že sebepozorování vede ke zmatení osobnosti, rozptylování vůle a zlomení duchovní síly, dokazuje to, že žádný člověk, viděno z odstupu a jasně, se sám sobě nepodobá. Na příští zastávce vystoupil, mávnutím si přivolal taxík a nechal se odvézt do svého domu.

Tam požádal komorníka Ludwiga, aby mu připravil pěnovou koupel, a mezitím si hodlal poslechnout hlasové zprávy v mobilním telefonu. Jenže žádné nebyly. Zdálo se, že nikomu nechybí.

Vypadalo to, jako kdyby jeho záležitosti vyřizoval někdo jiný.

 

 

ltn51_13aDaniel Kehlmann (1975) je nejvýznamnější představitel současně německé literatury. Proslavil jej zejména román Vyměřování světa (česky 2007) o putování dvou německých vědců, přírodovědce Alexandra von Humboldta a matematika a fyzika Carla Friedricha Gausse, kteří se - každý po svém - vydávají prozkoumat svět. Román byl přeložen do 45 jazyků a prodalo se jej kolem 2 milionů výtisků.

 

Překlad Tomáš Dimter
© Mladá fronta 2009

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP