Kazuo Ishiguro: Vybledlá krajina s kopci (ukázka z knihy)


Už ve své prvotině Vybledlá krajina s kopci otevírá držitel Nobelovy ceny za rok 2017 Kazuo Ishiguro téma, v němž se posléze stal mistrem tiché hrůzy naaranžované do úhledné ikebany. Noblesně, nevtíravě, a přece nesmlouvavě porovnává „zastydlé projevy velké sfingy“ – jak problém svého času pojmenoval kolega John Fowles – a zjišťuje, že zdánlivě prospěšná, ba důstojná uměřenost je typické japonské a britské povaze na škodu, protože ve skutečnosti strojeného člověka i jeho okolí drtí.

Nagasaki po svržení atomové bomby. Foto: Profimedia

 

Krátká návštěva jediné přeživší dcery přinutí stárnoucí Ecuko, ovdovělou Japonku žijící nyní na anglickém venkově, přenést se ve vzpomínkách zpět do horkého léta v rodném Nagasaki. Na sklonku druhé světové války se tu ale duše jejích spoluobčanů změnily k nepoznání. Nic už není jako za předválečného militantního režimu, po ulicích se plouží mátohy někdejších známých a jen málokdo v sobě najde sílu posunout se dál.

Úslužná Ecuko si v krajině blednoucích vzpomínek vybavuje zejména měsíce před porodem prvního dítěte, kdy byla nucena přitakávat jediným žijícím příbuzným: panovačnému prvnímu choti a jeho stejně manipulátorskému otci. Zdá se, že poddajnou ženušku tehdy mohla posílit známost s nevyzpytatelnou sousedkou Sačiko a její neposlušnou dcerkou, které chtějí z města vypálených stínů za každou cenu pryč.

Stupňující se neslyšný protest a všudypřítomné nagasacké trauma však dovedou drama těhotné Ecuko až k vyvrcholení, jehož kafkovské rysy umocní autorova oblíbená ich-forma. Ostatně právě díky tomuto Ishigurovu triku jsme názorně poznali, že si lidská paměť účelově vybírá a s léty klame, jak ukázaly znamenité romány Soumrak dne a Malíř pomíjivého světa.

Příběh odměněný Pamětní cenou Winifred Holtbyové za nejlepší debut roku 1982 otevřel začínajícímu britskému spisovateli japonského původu dveře do magazínu Granta, jehož doporučení představuje nejlepší referenci pro vstup mezi ostrovní literární elitu. Ve zrádně hebké mollové tónině a s přispěním téměř minimalistického výrazu Kazuo Ishiguro líčí psychický blok vypravěčky, která se navzdory své malosti touží vysmeknout z oprátky „velkých“ dějin. Nesrazí ji paměť zase do jámy po bombě?

 

Ukázka z knihy:

KAPITOLA PRVNÍ

Niki, jméno, které jsme nakonec dali mladší dceři, není zkratka, nýbrž kompromis, na němž jsme se dohodli s jejím otcem. Paradoxně právě on jí totiž chtěl dát japonské jméno, zatímco já – dost možná ze sobecké touhy nepřipomínat, co bylo – trvala na anglickém. Posléze jsme se oba shodli na Niki, poněvadž nám připadalo, že v něm slyšíme jakýsi vzdálený ozvuk Východu.

            Navštívila mě letos v dubnu, to bylo ještě chladno a často poprchávalo. Snad se původně chtěla zdržet déle, těžko říct. V tichu, které obklopovalo můj venkovský domek, však neměla stání a brzy mi neuniklo, že už se nemůže dočkat návratu do obvyklých londýnských kolejí. Nedočkavě si pouštěla desky s vážnou hudbou a listovala spoustou časopisů. Ustavičně jí někdo telefonoval a ona, drobná postavička v přiléhavém oblečení, pokaždé důstojně odkráčela po koberci a obezřetně za sebou zavřela, abych z toho hovoru neslyšela ani slůvko. Po pěti dnech odjela.

            O Keiko se zmínila až druhý den. Bylo šedivé, větrné ráno, my jsme si přisunuly křesla k oknu a sledovaly, jak na zahradě prší.

            „Čekala jsi, že tam budu?“ zeptala se. „Myslím na pohřbu.“

            „Kdepak. Nenapadlo by mě, že přijedeš.“

            „Dost mě to rozhodilo, teda ta zpráva o ní. Málem jsem přijela.“

            „Vůbec jsem nečekala, že bys přijela.“

            „Známí se divili, co mi je,“ dodala. „Nikomu jsem se nesvěřila. Víš, bylo mi trochu trapně. Stejně by nic nepochopili – co cítím a tak. Sestra je normálně hodně blízký člověk, aspoň to tak bývá. I když ji nijak zvlášť nemiluješ, blízká určitě je. Jenže u nás to takhle nebylo. Už si skoro nevzpomenu, jak vypadala.“

            „No jo. Neviděla jsi ji hodně dlouho.“

            „Pamatuju si ji jako osobu, která mi znepříjemňovala život. Tak si ji vybavuju. Ale když jsem se to dozvěděla, byl to pro mě šok.“

            Nejspíš to nebylo pouze ticho, co dceru vyhnalo zpátky do Londýna. Pohnutky Keičiny smrti jsme sice nikdy příliš nerozebíraly, a přece neustále visely ve vzduchu a vznášely se mezi námi při každém rozhovoru.

            Na rozdíl od Niki byla Keiko čistokrevná Japonka, což nejedny noviny neopomněly bryskně komentovat. Angličané s oblibou tvrdí, že naše rasa má sebevražedné sklony, jako by bližší vysvětlení ani nebylo zapotřebí. V tom smyslu totiž o události napsaly: omezily se na to, že byla Japonka a že se oběsila doma v pokoji.

Když jsem toho večera stála u okna a dívala se do tmy, Niki se za mými zády ozvala: „Na co teď myslíš, mami?“ Seděla na zemi a na kolenou měla knížku.

            „Ale, myslela jsem na někoho, koho jsem kdysi znávala. Na jednu ženu z dřívějška.“

            „Znala jsi ji, když jsi… než jsi přijela do Anglie?“

            „Poznala jsem ji ještě v Nagasaki, jestli tě zajímá tohle.“ Upřeně mě pozorovala, a tak jsem dodala: „Je to už dlouho. Stalo se to dávno předtím, než jsem potkala tvého otce.“

            Odpověď ji patrně uspokojila, neboť cosi neurčitého poznamenala a znovu se zabrala do čtení. Niki je v mnoha ohledech citlivá a pozorná dcera. Nepřijela jen kvůli tomu, aby se ujistila, jestli jsem se se zprávou o Keičině smrti vyrovnala, ale i proto, že cítila povinnost mě

podpořit. Poslední dobou si totiž vzala do hlavy, že obdivuje jisté stránky mé minulosti. Přijela mě ubezpečit, že ani teď se nic nemění a že nemám litovat rozhodnutí, které jsem kdysi učinila. Zkrátka přesvědčit mě, že za smrt její sestry nenesu odpovědnost.

            Nijak zvlášť netoužím si nyní Keiko připomínat. Nedělá mi to dobře. Zmiňuji se zde o ní jedině z toho důvodu, že s ní souvisel příjezd Niki letos v dubnu, a právě proto jsem si při její návštěvě po dlouhé době opět vzpomněla na Sačiko. Nikdy jsem té ženě pořádně neporozuměla. Naše přátelství vlastně netrvalo déle než těch několik letních týdnů před tolika lety.

Nejhorší dobu jsme už tehdy měli za sebou. Amerických vojáků bylo všude kolem jako obvykle naseto – bojovalo se v Koreji –, ale v Nagasaki, po tom, co se stalo, tenkrát panoval klid a všeobecná úleva. Cítili jsme, že se svět mění.

            Žili jsme tehdy s manželem ve východní čtvrti, pár stanic tramvají od centra. Poblíž tekla řeka a starousedlíci vyprávěli, že kdysi před válkou na jejím břehu vyrostla vesnička. Pak ale spadla bomba a z domků zůstaly jen ohořelé trosky. Na jejich místě se začalo čile stavět a zanedlouho se tu tyčily čtyři betonové budovy. V každé bylo asi čtyřicet samostatných bytů. Náš dům byl z té čtveřice hotov jako poslední, čímž veškerá obnova

skončila. Mezi malým sídlištěm a řekou se nyní rozprostírala pustina o rozloze několika hektarů vysušeného bahna, zbrázděná mnoha prohlubeninami. Obyvatelé si stěžovali, že je to životu nebezpečné, a skutečně v těch místech odporně páchl odpad. V kráterech po celý rok stála voda a v letních měsících se tam nesnesitelně rojili komáři. Občas jsme zahlédli úředníky z města, jak v tom prostoru cosi vyměřují a zapisují, ale čas utíkal a nic se nedělo.

            Většina zdejších obyvatel byla jako my – mladé rodiny, ve kterých muž našel dobré místo u prosperující firmy. Mnohé z bytů tyto firmy vlastnily a svým zaměstnancům je nabízely za výhodnou činži. Byty se sobě podobaly jako vejce vejci: podlahy s tatami, koupelna a kuchyň v západním stylu. Byly stísněné a v nejparnějším létě se v nich těžko udržoval chládek, avšak vcelku se zdálo, že se v nich nájemníci cítí spokojeně. Přesto mi z oné doby zůstal v povědomí jakýsi vtíravý dojem provizoria, jako bychom všichni čekali na den, kdy nám bude dopřáno přestěhovat se do něčeho lepšího.

            Jeden dřevěný domek však válečnou zkázu i městské buldozery přečkal. Viděla jsem ho z okna – krčil se osaměle na okraji pustiny, prakticky přímo na břehu řeky. Bylo to takové typicky venkovské stavení s taškami na střeše, která se svažovala téměř k zemi. Když jsem neměla co na práci, stávala jsem u okna a pozorovala tu chaloupku.

            Podle pozornosti, kterou vzbudil příjezd Sačiko, jsem očividně nebyla jediná, koho ten domek zaujal. Hodně se mluvilo o dvou mužích, kteří tam byli jednoho dne zastiženi při práci, a také o tom, jestli je sem povolala radnice. Později se vedly řeči i o tom, že se uvnitř zabydlela nějaká žena s holčičkou, a já sama ty dvě několikrát pozorovala, jak zdolávají tamní brázdy a prohlubně.

            Ještě před začátkem léta – byla jsem tehdy ve třetím nebo čtvrtém měsíci těhotenství – jsem poprvé spatřila to velké americké auto, bílé a otřískané, jak se kodrcavě sune přes pustinu směrem k řece. Už se připozdívalo a na kapotě vozu se na okamžik zablýskl paprsek slunce zapadajícího za domkem.

            A pak jsem jednoho odpoledne zaslechla, jak si na zastávce tramvaje dvě sousedky povídají o neznámé, která se do opuštěné chaloupky u řeky přestěhovala. Jedna vykládala druhé, že s tou ženou ráno mluvila a ona se k ní chovala přezíravě. Společnice přikyvovala, že ta nová se chová nepřátelsky a že nejspíš bude dost nafoukaná. Usoudily, že je jí nejmíň třicet, protože holčičce je kolem deseti. První ještě poznamenala, že ta cizí žena mluví s tokijským přízvukem a že určitě není z Nagasaki. Chvíli probíraly jejího „amerického přítele“ a pak první sousedka opakovala, jak na ni ta osoba byla ráno nepříjemná.

            Teď už asi není pochyb o tom, že mezi ženami, v jejichž společenství jsem tenkrát žila, byly i takové, které si prožily své. Musely je trápit úděsné vzpomínky. Když jsem však dennodenně sledovala, jak starostlivě pečují o své manžely i o děti, nechtělo se mi věřit, že byly někdy nuceny zakoušet válečné hrůzy a tragédie. Nikdy jsem neměla v úmyslu působit odtažitě, ale připouštím, že jsem se nijak zvlášť nesnažila o vlídnější tón. V oné životní etapě jsem totiž pořád ještě toužila, aby mě nikdo neobtěžoval.

            Se zájmem jsem tedy naslouchala, jak obě sousedky Sačiko přetřásají. Ono odpoledne na tramvajové zastávce se mi vybavuje v živých barvách. Byl to jeden z prvních dnů, kdy slunce po deštivém počátku června krásně svítilo a vlhké cihly i betonové plochy všude kolem osychaly. Stály jsme na železničním mostě. Po jedné straně kolejí na úpatí kopce se našim pohledům nabízel semknutý shluk střech, jako by se domky sesunuly ze svahu. Dál za nimi trčely naše budovy jako čtvero betonových sloupů. V tu chvíli jsem pocítila nemalou spřízněnost se Sačiko a nabyla dojmu, že chápu něco z její povýšenosti, jíž jsem si už sama povšimla, když jsem ji zdálky sledovala.

            (…)

 

Přeložila Zdena Pošvicová, nakladatelství Argo, Praha, 2019, flexi, 192 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP