Tony Judt: Zapomenuté 20. století. Osobnosti – události – ideje


Brilantní britský historik, který se jako univerzitní profesor specializoval na moderní evropské dějiny, shromáždil 23 esejí z let 1994–2006.

Tony Judt. Zdroj: Nakladatelství Prostor

 

Na pozoruhodné škále osobností, událostí a idejí provádí Tony Judt nemilosrdnou pitvu iluzí po studené válce, že velké konflikty jsou bezpečně za námi, svět vstoupil do epochy míru a demokracie, a ukazuje, na co z historie 20. století zapomínáme a jak velká její část byla obětována mýtu o popření paměti. Nabízí cestu zpět ke smyslu dějin, který naléhavě potřebujeme.

 

Ukázka z knihy:

ÚVOD. SVĚT, KTERÝ JSME ZTRATILI

            Dnešní rozšíření komunikace a fragmentace informací ostře kontrastují s tím, jak lidské komunity vypadaly třeba i v docela nedávné minulosti. Až do posledních desetiletí 20. století měla většina lidí světa omezený přístup k informacím; díky státnímu školství, státem řízenému rozhlasu a televizi a sdíleným tiskovinám však bylo pravděpodobné, že lidé z téhož státu, národa nebo společenství budou z velké části znát tytéž věci. Dnes platí opak. Kromě obyvatel subsaharské Afriky má většina lidí přístup takřka k nekonečnému množství dat. Jelikož ale neexistuje žádná společná kultura (mimo úzkou elitu, avšak někdy ani tam ne), záleží to, jaké informace si lidé konkrétně vyberou nebo s jakými se setkají, na jejich vkusu a jejich rozličných zálibách a zájmech. S postupujícím časem toho každý z nás má pořád méně společného s rychle se zmnožujícími světy našich současníků, o světě našich předků ani nemluvě.

            To všechno je jistě pravda – a má to znepokojující důsledky pro budoucnost demokratického vládnutí. Rozkladné změny, ba ani globální transformace však samy o sobě nejsou nic bezprecedentního. Ekonomická „globalizace“ konce 19. století nebyla o nic méně rozkladná, jenom její důsledky zprvu pocítilo a pochopilo mnohem méně lidí. Tím, co je význačné u dnešního věku transformací, je unikátní bezstarostnost, s níž jsme opustili nejen svou někdejší praxi – to je celkem normální a nijak zvlášť alarmující –, ale i vzpomínky na ni. Svět, který jsme ztratili teprve nedávno, už je zpola zapomenutý.

            Na co jsme tedy pozapomněli ve svém spěchu, abychom 20. století nechali za sebou? Jakkoliv to může vypadat zvláštně, zapomněli jsme (alespoň my Američané), co znamená válka. Tak tomu je možná proto, že dopady války, ač měly globální dosah, nebyly ve 20. století všude stejné. Pro většinu kontinentální Evropy a velkou část Asie bylo 20. století alespoň do sedmdesátých let dobou prakticky neustálých válek: kontinentálních, koloniálních nebo občanských. Válka v minulém století znamenala okupaci, ztrátu domova, nouzi, ničení a masové vraždění. Země, které válku prohrály, často přišly o obyvatelstvo, území, bezpečí a nezávislost. Podobná však byla i zkušenost zemí, které formálně zvítězily. Tyto země si obvykle válku pamatovaly stejně dobře jako poražení. Jako příklad mohou posloužit Itálie po první světové válce, Čína po druhé a Francie po obou. A pak zde jsou překvapivě časté případy zemí, které vyhrály válku, ale „prohrály mír“: tj. které zbytečně promarnily příležitosti, jež jim jejich vítězství přineslo. Nejvýmluvnějším příkladem zůstává Izrael v dekádách po svém vítězství z června 1967.

            Nadto válka ve 20. století často znamenala válku občanskou, nezřídka probíhající pod pláštíkem okupace nebo „osvobození“. Občanské války hrály důležitou roli v rámci „etnických čistek“ a nucených přesunů obyvatelstva, rozšířených od Indie a Turecka po Španělsko a Jugoslávii. Vedle zahraniční okupace je občanská válka jednou z velkých „sdílených“ vzpomínek z posledního století. V mnoha zemích poválečné vlády primárně usilovaly o to „nechat minulost minulostí“: tj. dohodnout se na tom, že vzpomínky na nedávné bratrovražedné konflikty a násilí mezi komunitami budou překonány či zapomenuty (nebo zapřeny). V tom někdy byly úspěšné, v některých případech až příliš.

            Spojené státy se tomu všemu vyhnuly. Jejich zkušenost s 20. stoletím byla mnohem pozitivnější. Spojené státy nebyly nikdy okupovány. Neztratily velké množství občanů ani rozsáhlé území v důsledku okupace nebo rozdělení země. Ač byly pokořeny v neokoloniálních válkách (ve Vietnamu a nyní Iráku), nikdy nezakusily důsledky porážky. Vzdor ambivalenci jejich posledních podniků se většina Američanů pořád domnívá, že války, v nichž jejich země bojovala, byly „dobré války“. Účast v obou světových válkách Spojené státy učinila bohatšími, nikoliv chudšími. V tomto ohledu USA nemají nic společného s Británií, jedinou další významnou zemí, která ze světových válek vyšla jednoznačně vítězně, ale za cenu skoro úplného bankrotu a ztráty impéria. A ve srovnání s ostatními důležitými účastníky bojů 20. století USA přišly o poměrně málo vojáků a neutrpěly skoro žádné civilní ztráty.

            V důsledku toho jsou dnes Spojené státy jedinou vyspělou zemí, která stále oslavuje a velebí armádu, což je postoj, který byl v Evropě běžný před rokem 1945, ale nyní je tam v podstatě neznámý. Američtí politikové a státníci se obklopují vojenskými atributy a symboly vojenské moci; komentátoři se vysmívají zemím neochotným účastnit se válečných konfliktů a pohrdají jimi. Tím, co vysvětluje protichůdné reakce USA a jinak srovnatelných zemí na dnešní mezinárodní politiku, není nějaký strukturální rozdíl mezi nimi, ale právě tyto odlišné vzpomínky na válku a její dopady.

            Tento rozdíl také možná objasňuje specifický charakter mnohých amerických textů – těch akademických i těch určených širokému publiku – o studené válce a jejím výsledku. V evropských líčeních pádu komunismu a železné opony převládá pocit úlevy nad definitivním koncem jedné dlouhé a smutné kapitoly. Tady v USA se však tentýž příběh typicky nese v triumfálním duchu.5 Pro mnoho amerických komentátorů a politiků zní poselství minulého století tak, že válka funguje. Důsledky této interpretace dějin jsme už pocítili v rozhodnutí napadnout v roce 2003 Irák. Pro Washington válka zůstává možností – v tomto případě první možností. Pro zbytek rozvinutého světa představuje krajní východisko.

            Vedle války byl druhou charakteristikou 20. století vzestup a následný pád státu. To platí ve dvou různých, ale souvisejících smyslech. V prvním ohledu jde o vznik autonomních národních států v prvních desetiletích minulého století a nedávné omezení jejich moci vlivem mezinárodních korporací, nadnárodních institucí a zrychleného pohybu lidí, peněz a zboží, který státy nemají pod kontrolou. Tento proces není předmětem velkých sporů, ačkoliv vypadá pravděpodobně, že na ty, kdo tento výsledek – „plochý svět“ – považují za žádoucí i nevyhnutelný, čeká překvapení, jak se obyvatelé usilující o ekonomickou jistotu a fyzické bezpečí budou vracet k politickým symbolům, právním prostředkům a fyzickým bariérám, které může poskytnout jen teritoriální stát.

            Ve druhém smyslu má však stát přímočařejší politický význam. Zčásti v důsledku války – organizace a prostředků, které si vyžádalo její vedení, a centralizované moci a kolektivního úsilí, jichž bylo zapotřebí ke kompenzaci jejích důsledků – získal stát ve 20. století bezprecedentní schopnosti a prostředky. Jejich dobrotivá forma dala vzniknout tomu, co dnes nazýváme „sociálním státem“ a co Francouzi přesněji označují jako „l’état providence“: prozřetelný stát, který zajišťuje potřeby a minimalizuje rizika. Ve své zlovolné podobě tytéž centralizované prostředky utvořily základ pro autoritářské a totalitní státy v Německu, Rusku a jinde – někdy prozřetelné, vždycky represivní.

            V druhé polovině 20. století se dlouho obecně uznávalo, že moderní stát prozřetelnou úlohu může – a tedy by měl – plnit, a to ideálně bez toho, aby příliš zasahoval do svobod svých občanů; kde však takové zásahy byly nevyhnutelné, tam k nim docházelo výměnou za sociální podporu, která by jinak nemohla být všeobecně dostupná. Během poslední třetiny století však začalo být čím dál běžnější nepřistupovat ke státu jako k přirozenému dobrodinci první instance, ale jako ke zdroji ekonomické neefektivity a dotěrných společenských zásahů, který by měl do záležitostí občanů vstupovat co nejméně. Ve spojení s pádem komunismu a doprovodnou diskreditací socialistického projektu ve všech jeho formách se toto znehodnocení státu stalo výchozím stavem veřejného diskurzu ve velké části rozvinutého světa.

Tony Judt: Zapomenuté 20. století            Důsledkem je, že když dnes mluvíme o ekonomické „reformě“ nebo nutnosti „zefektivnit“ sociální služby, myslíme tím, že by se ve věci měl méně angažovat stát. Privatizace veřejných služeb nebo podniků ve státním vlastnictví se považuje za evidentně dobrou věc. Na všech stranách se obvykle předpokládá, že stát brání hladkému řízení lidských záležitostí: v Británii vlády toryů i labouristů, vedené Margaret Thatcherovou a Tonym Blairem, znevažovaly veřejný sektor jako zastaralý, nudný a neefektivní. Zdanění – získávání zdrojů od poddaných a občanů za účelem provozování státních podniků a poskytování veřejných služeb – po nějakých dvě stě let, od konce 18. století až do sedmdesátých let 20. století, vytrvale rostlo a tento růst se od desátých do šedesátých let minulého století zrychlil díky zavedení progresivní daně z příjmu, dědické daně a zdanění pozemků a kapitálu. Od té doby však daně většinou buď klesají, nebo nastupují nepřímé a regresivní daně (uvalené na nákupy, nikoliv na bohatství). Úměrně tomu se zužuje dosah státu.

            Je věcí debaty, zda je to dobře, nebo špatně (a z čího hlediska). Neoddiskutovatelné však je, že v rozvinutém světě tento politický obrat nastal poměrně náhle (a nedošlo k němu jenom v něm, protože Mezinárodní měnový fond a další instituce jej nyní vnucují i méně rozvinutým zemím). Nebylo vždy samozřejmé, že stát je škodlivý; až donedávna mnoho lidí v Evropě, Asii a Latinské Americe – a nemálo lidí v USA – věřilo opaku. Kdyby tomu tak nebylo, nezrodil by se ani Nový úděl, ani program Velká společnost prezidenta Lyndona Johnsona, ani mnohé z institucí a praktik, které charakterizují dnešní západní Evropu.

            Skutečnost, že fašisté a komunisté také výslovně usilovali o to, aby stát hrál vůdčí roli, sama o sobě neznamená, že veřejný sektor nemůže zaujímat význačné místo ve svobodných společnostech; a stejně tak otázka po optimální rovnováze mezi svobodou a efektivitou nebyla pádem komunismu vyřešena ve prospěch neregulovaného trhu. To může potvrdit každý návštěvník sociálnědemokratických zemí severní Evropy. Jak dějiny minulého století bohatě ilustrují, stát je v některých věcech docela dobrý a v jiných dost špatný. Jsou věci, které soukromý sektor či trh dokážou lépe, a mnohé jiné, které nedokážou vůbec. Musíme se znovu naučit, jak „promýšlet stát“ bez předsudků vůči němu, které jsme získali v triumfalistickém období po vítězství Západu ve studené válce. Musíme se naučit, jak uznat nedostatky státu a zároveň rozhodně argumentovat v jeho prospěch. Jak tvrdím v závěru 14. kapitoly, na konci 20. století už všichni víme, že příliš mnoho státu škodí. Jenomže příliš málo státu škodí také.

            Model sociálního státu z 20. století se dnes běžně odmítá jako evropský a „socialistický“ – obvykle ve formulacích tohoto typu: „Jak se domnívám, dějiny zaznamenají, že to byl čínský kapitalismus, který skoncoval s evropským socialismem.“6 Dejme tomu, že sociální stát je evropský (připustíme-li, že pro tento účel jsou „evropské“ i Kanada, Nový Zéland a s ohledem na sociální zabezpečení a veřejnou zdravotní péči pro seniory také USA); ale „socialistický“? Tento přídomek opět prozrazuje podivuhodnou neznalost nedávné minulosti. S výjimkou Skandinávie – v Rakousku, Německu, Francii, Itálii, Nizozemsku a jinde – to nebyli socialisté, ale křesťanští demokraté, kdo hráli nejvýznamnější úlohu ve zřizování a spravování klíčových institucí aktivistického sociálního státu. Dokonce i v Británii, kde sociální stát v podobě, v jaké jsme jej znali, skutečně zavedla labouristická vláda Clementa Attleeho, to byla Churchillova válečná vláda, která si objednala a schválila Beveridgeovu zprávu (jejíž autor byl sám liberál), v níž byly stanoveny principy poskytování veřejné sociální péče: principy – a praktiky –, které stvrzovala a garantovala každá následující konzervativní vláda až do roku 1979.

            Stručně řečeno, sociální stát se ve 20. století zrodil z panujícího mezistranického konsenzu. Ve většině případů jej vybudovali liberálové nebo konzervativci, kteří do veřejného života vstoupili dlouho před rokem 1914 a pro které veřejně poskytované univerzální zdravotnické služby, důchody, pojištění v nezaměstnanosti a nemoci, bezplatné vzdělávání, dotovaná veřejná doprava a další předpoklady stabilního veřejného pořádku nepředstavovaly první stadium socialismu 20. století, ale vyvrcholení reformistického liberalismu století předchozího. Podobná perspektiva formovala také smýšlení mnoha zastánců Nového údělu ve Spojených státech.

            „Socialistické“ sociální státy 20. století nadto – a zde znovu měly velký význam vzpomínky na válku – nebyly zkonstruovány jako předvoj egalitářské revoluce, ale jako bariéra proti návratu minulosti: proti ekonomické depresi a jejímu polarizujícímu a násilnému politickému vyústění v podobě zoufalé politiky fašismu i komunismu. Sociální státy tedy byly profylaktické. Zcela vědomě byly navrženy tak, aby uspokojily rozšířenou touhu po bezpečí a stabilitě, kterou John Maynard Keynes a další předjímali dlouho před koncem druhé světové války, a byly daleko úspěšnější, než se čekalo. Díky půlstoletí prosperity a bezpečnosti jsme my na Západě zapomněli na politická a společenská traumata, která působí masová nejistota. A následkem toho jsme také zapomněli, proč jsme ony sociální státy zdědili a co jim dalo vzniknout.

            Paradox tkví samozřejmě v tom, že právě úspěchy, jichž smíšené ekonomiky a sociální státy dosáhly, pokud šlo o zajištění společenské stability a ideologické demobilizace, dvou podmínek prosperity posledního půlstoletí, přivedly mladší generaci politiků k tomu, že tutéž stabilitu a ideologický poklid považují za něco samozřejmého a požadují odstranění oněch „překážek“, jimiž jsou zdanění, regulace a státní zásahy obecně. Lze diskutovat o tom, zda ekonomické argumenty pro tyto kroky jsou tak silné, jak se dnes zdá – zda regulace a sociální služby skutečně představovaly překážku „růstu“ a „efektivity“ a zda k nim snad spíše nepřispívaly. Zvláště nápadné však je to, do jaké míry jsme ztratili schopnost vůbec si představit veřejnou politiku, která by překračovala úzce chápaný ekonomismus. Zapomněli jsme, jak přemýšlet politicky.

            Také to patří k paradoxnímu odkazu 20. století. Vyčerpání politické energie v orgiích násilí a represe, které propukaly mezi lety 1914–1945 i později, nás připravilo o velkou část politického dědictví předchozích dvou set let. „Levice“ a „pravice“ – pojmenování zděděná od Francouzské revoluce – v současnosti sice nejsou zcela bez významu, ale už nepopisují politickou příslušnost většiny občanů demokratických společností, jak tomu bylo ještě v nedávné době. Se skepticismem, ne-li přímo podezřívavě, dnes pohlížíme na všechny všeobjímající politické cíle: velká vyprávění o Národu, Dějinách a Pokroku, která charakterizovala politické rodiny 20. století, jsou zřejmě neodvolatelně diskreditovaná. A tak své kolektivní cíle popisujeme výhradně v ekonomických termínech – v termínech blahobytu, růstu, HDP, efektivity, výroby, úrokových sazeb a hodnoty akciových trhů –, jako kdyby se nejednalo jenom o prostředky k určitým společenským nebo politickým cílům, o které kolektivně usilujeme, nýbrž o nutné a postačující účely o sobě.

            V nepolitickém věku má své výhody, když politici přemýšlejí a hovoří ekonomicky: stejným způsobem dnes koneckonců o svých vlastních životních příležitostech a zájmech uvažuje většina lidí; žádný veřejný projekt, který by tuto skutečnost přehlížel, by se daleko nedostal. Tak se však věci mají nyní. Vždycky tomu tak nebylo a není důvod předpokládat, že tomu tak bude v budoucnosti. Nejen příroda se hrozí prázdnoty: demokracie, kde nelze učinit žádné významné politické volby, kde je ekonomická politika to jediné, na čem záleží – a kde o ní dnes z velké části rozhodují nepolitičtí aktéři (centrální banky, mezinárodní instituce nebo nadnárodní korporace) –, nutně buď přestanou být fungujícími demokraciemi, nebo je znovu zaplní politika frustrace a populistického resentimentu. Ilustraci toho, jak k tomu může dojít, nabízí postkomunistická střední a východní Evropa, stejně jako politické směřování srovnatelně křehkých demokracií jinde na světě, od východní Asie po Latinskou Ameriku. Jak se zdá, za hranicemi Severní Ameriky a západní Evropy je 20. století stále s námi.

(...)

5/ Viz například můj rozbor textů Johna Gaddise v kapitole 21.

6/ Friedman, „Living Hand to Mouth“.

Tony Judt (1948–2010), britský historik a esejista, studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na obecnější problémy evropských dějin. Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, česky vyšla jeho esej Zle se vede zemi (2011). V nakladatelství PROSTOR vyšly knihy Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem (2013), Penzion vzpomínek (2016), Falešné ideje, cizí krev. Francouzská inteligence 1944–1956 (2018) a v roce 2017, devět let po prvním českém vydání, jeho monumentální Poválečná Evropa.


Přeložil Jan Petříček, nakladatelství Prostor, Praha, 2019, brož., 512 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP