Pavel Juřík: Kinští. Bůh, čest a vlast (ukázka z knihy)


Kinští patří mezi nejvýznamnější šlechtické rody Království českého a habsburské monarchie. Jejich kořeny sahají až do 13. století. V roce 1628 byli povýšeni do hraběcího stavu, v roce 1720 vznikla větev knížecí, ze které se oddělila hraběcí větev kostelecká. Zámky Kinských v Chlumci nad Cidlinou, Kostelci nad Orlicí a Žďáru nad Sázavou patří mezi časté cíle milovníků historie a turistiky.

Nový zámek Kostelec nad Orlicí. Foto: Karelj, Wikimedia Commons

 

Výrazné stopy Kinských nalezneme i na dalších místech, jako jsou Praha, Heřmanův Městec, Chroustovice, Sloup, Nový Bor nebo Budenice. Z dlouhé řady významných osobností rodu připomeňme např. hraběte Viléma nebo Oktaviána, či knížata Štěpána a Rudolfa Kinské a polního zbrojmistra Františka Josefa Kinského.

Zapomenout nesmíme na nositelku Nobelovy ceny míru baronku Bertu von Suttner nebo jedinou vítězku Velké pardubické Latu Brandisovou. Kniha Kinští. Bůh, čest, vlast přináší celkový pohled na historii a odkaz rodu Kinských, informace o jeho nejvýznamnějších osobnostech, přehledné rodokmeny hlavních rodových větví a popisy erbů. Na tři sta fotografií zachycuje portréty členů rodu a jeho nejvýznamnější sídla.

 

Ukázka z knihy:

STOLETÍ KINSKÝCH

Jan Oktavián hrabě Kinský (1604–1679) byl jediným synem Václava Vchynského. Po otcově smrti musel čelit útokům královské komory, které se nelíbilo zástavní držení chlumeckého panství. Jan Oktavián proto odjel do Vídně za císařem Ferdinandem II., aby své nároky obhájil a připomněl zásluhy svého rodu. Nároky na panství se mu podařilo prokázat, a proto 30. května 1626 Ferdinand II. nařídil zapsat panství Chlumec nad Cidlinou se statkem Hradištko do zemských desek jako majetek hraběte Jana Oktaviána Kinského. Tento zápis byl ale podmíněn půjčkou 100 000 kop míšenských.

            Dne 9. července 1626 tak byl do zemských desek proveden tento zápis: „Karel, z Boží milosti kníže, vladař domu Lichtenštejnského, kníže Opavské a Krnovské, JMCé tajný rada – komorník a plnomocenstvím nařízený místodržící v království českém, ráčil se jménem a na místě JMCé před úředníky Pražskými přiznati, že z jistých uvážlivých příčin panství chlumecké spolu k tomu náležejícím a již přivtěleným statkem hradišťským, totiž zámek a město Chlumec, městečko Žíželické se všemi vesnicemi, s lidmi osedlými aneb z těch gruntů zběhlými, dvory poplužními s poplužím, s pivovary, s krčmami, rybníky, sádkami, haltýři, potoky, řekou Cidlinou, mlýnem, pilami, ovčárnami, s lesy, kolaturami, s ploty stálými i běžnými a summou se vším a všelijakým od starodávna k týmž statkům příslušenstvím […] na místě JMCé Janovi Oktaviánovi ze Vchynic a Tetova, dědičným a budoucím jeho v desky zemské klásti…“

            Císař si pouze vymínil předkupní právo na chlumecké panství a právo lovu v jeho lesích. Ferdinand II. navíc anuloval důsledky rozsudku nad jeho otcem a hrozil trestem pro ty, kdo by to Janu Oktaviánovi připomínali.

            Jan Oktavián byl zámožný muž. V roce 1619 zdědil panství Zásmuky po strýci Radslavovi starším. V roce 1623 koupil za 51 300 kop grošů panství Hrádek nad Poděhusy a Mančice a panství Zásmuky prodal. V roce 1635 mu císař daroval panství Česká Kamenice, které bylo zkonfiskováno jeho strýci Vilémovi Kinskému. Hlavním sídlem hraběte Jana Oktaviána se stal starý zámek v Chlumci nad Cidlinou.

            Třicetiletá válka se na chlumeckém panství zle projevila. V roce 1634 města Chlumec nad Cidlinou a Nový Bydžov vydrancovala a vypálila švédská armáda. Hrabě se snažil podpořit hospodářství městečka a panství v roce 1644 potvrzením původních privilegií, která shořela. O tři roky později u českého krále a císaře Ferdinanda III. vyžádal třetí výroční trh a právo pořádat každý čtvrtek trh s obilím. V roce 1671 hrabě nechal starý zámek přestavět barokně, čímž dal práci i místním řemeslníkům.

            Jan Oktavián Kinský se osvědčil jako důstojník císařského jezdectva, ve kterém dosáhl hodnosti plukovníka. Koně byly trvalou láskou Kinských i v dalších staletích. Roku 1645 byl jmenován prvním komořím císaře Ferdinanda III. V roce 1628 se oženil s Margaretou Magdalenou hraběnkou von Porcia und Brugnera (1608 až 1654), se kterou měl dva syny, Františka Oldřicha a Václava Norberta Oktaviána, a dvě dcery – Sylvii Kateřinu a Marii Elišku. Oba jeho synové zastávali funkci nejvyššího českého dvorského kancléře. Roku 1676 získal Jan Oktavián český hraběcí titul. Nesouhlasil s vytlačováním češtiny němčinou z veřejného života.

Pavel Juřík: Kinští. Bůh, čest a vlastFrantišek Oldřich hrabě Kinský (1634 až 1699) se narodil jako druhé dítě a první syn hraběte Jana Oktaviána. Dostalo se mu bezpochyby velmi kvalitního vzdělání, i když o jeho mládí nemáme dostatek zpráv. Údajně měl být jeho učitelem jezuita Bohuslav Balbín (na řádové koleji v Brně). Víme, že práva vystudoval na univerzitě v belgické Lovani. Připravoval se na politickou kariéru, hovořil a psal česky, německy a latinsky. Byl to inteligentní a pracovitý úředník, který měl přímočaré jednání.

            V roce 1658 se ve Frankturtu nad Mohanem zúčastnil císařské korunovace Leopolda I., se kterým navázal blízký vztah. Nastoupil kariéru u císařského dvora ve Vídni, kde byl v letech 1658–1663 členem říšské rady. Úspěšně splnil úkoly své diplomatické mise v Polsku. Od roku 1664 do roku 1667 ve Vídni vykonával úřad místokancléře Království českého a očekával, že bude povýšen do úřadu nejvyššího kancléře. Tuto funkci zastával Jan Hertvík hrabě z Nostitz (1610–1683), který byl Kinského nepřítelem. Intrikou za zády císaře Nostitz dosáhl v červenci 1667 jmenování hraběte Kinského prezidentem apelačního soudu, a tím jeho odsunu z Vídně do Prahy. Leopold I. tehdy překvapenému Františku Oldřichovi udělil alespoň tajné potvrzení této funkce (expektanci). Úřad nakonec hrabě skutečně získal a zastával ho od dubna 1683 až do své smrti v únoru 1699. V roce 1688 získal jako první z rodu Kinských Řád zlatého rouna.

            Patnáctiletý pobyt v Praze mu ztrpčoval nejvyšší purkrabí pražský hrabě Bernard Ignác z Martinic. Mimo jiné s ním Kinský vedl spor o české vlastenectví, za který mu císař udělil napomenutí a domácí vězení. Když chtěl hrabě Martinic cenzurovat knihu Kinského učitele Bohuslava Balbína, prezident apelačního soudu chytře zasáhl. Balbínovu knihu Epitome Rerum Bohemicarum (Výtah z českých dějin) v roce 1674 doporučil dvorskému knihovníkovi a ten ji po přečtení doporučil k vydání. Bohuslav Balbín si s hrabětem čile korespondoval a často ho navštěvoval na chlumeckém zámku.

            V letech 1678–1679 byl vyslancem císaře při jednání o mírové smlouvě v Nijmegen. V tomto nizozemském městě byly uzavřeny smlouvy o ukončení války mezi Francií, Nizozemím, Švédskem, Dánskem, Braniborskem a Svatou říší římskou. V 90. letech 17. století řídil František Oldřich zahraniční politiku habsburské monarchie. Po porážce povstání Imricha Thökölyho se podílel na likvidaci povstání v Uhrách. Roku 1689 byl jmenován členem císařské tajné rady. Jeho posledním velkým politickým činem bylo dojednání karlovického míru s Osmanskou říší. Po dvou měsících jednání ve Sremských Karlovcích a Petrovaradínské pevnosti byla 26. ledna 1699 uzavřena mírová smlouva mezi Svatou ligou (spolek většiny evropských velmocí, založený roku 1684) a Osmanskou říší. Rakousko zastupovali nejvyšší dvorský kancléř František Oldřich hrabě Kinský, císařský vyslanec Wolfgang hrabě Öttingen-Wallerstein (1629–1708) a generálmajor Leopold hrabě Šlik (1663–1723). Smlouva stanovila mír na 25 let a nové hranice mezi Rakouskem a Osmanskou říší. Turci byli vytlačeni ze střední Evropy.

            František Oldřich Kinský se oženil s hraběnkou Annou z Ursenbecku († 1708). Jejich manželství zůstalo bezdětné. V korespondenci s Balbínem se hrabě zmínil o synovi, který zemřel ve věku několika týdnů. O hraběti víme, že doma dával přednost češtině, jak dokládá humorná poznámka v jeho deníku o sporu s manželkou, která se mu prý posmívala, že hovoří česky.

Václav Norbert Oktavián Kinský (1642 až 1719) se narodil jako čtvrté dítě a druhý syn hraběte Jana Oktaviána. Byla mu určena kariéra v zemských nebo dvorských úřadech, proto vystudoval práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Poté se vydal na kavalírskou cestu po západní a jižní Evropě (Německo, Itálie ad.).

            Václav Norbert po kavalírské cestě zahájil kariéru zemského a později císařského úředníka, a to v zemských úřadech v Praze. V roce 1688 byl jmenován prezidentem apelačního soudu (odvolací soud). Potom po dobu šesti let (1690–1696) pracoval jako nejvyšší zemský sudí a nakonec v letech 1696–1705 byl nejvyšším komorníkem Království českého.

            V červnu 1705 dosáhl vrcholu kariéry, když byl jmenován nejvyšším kancléřem Království českého. Úřad zastával až do roku 1712, kdy z něj pro vysoký věk odstoupil. Na rozdíl od svého bratra Františka Oldřicha se nezaměřil na zahraniční, ale především na vnitřní politiku. Když v roce 1712 z politiky odcházel, udělil mu císař jako druhému v rodu Kinských Řád zlatého rouna. Hrabě prosazoval ve Vídni řadu reforem, kterými upevnil státoprávní postavení českých zemí.

            Hrabě Václav Norbert Oktavián se oženil dvakrát. Nejprve roku 1668 s hraběnkou Marií Annou Bořitovou z Martinic († 1694), se kterou měl devět dětí (z toho 4 syny). Tři roky po její smrti se oženil s hraběnkou Marií Annou Terezií z Nesselrode († 1716), která mu porodila šest dětí (z to ho 3 syny). Tím byla zajištěna budoucnost rodu.

            Pro Kinské to bylo požehnání, ale pro otce také starost, jak je materiálně zajistit. Po smrti svého staršího bezdětného bratra Františka Oldřicha v lednu 1699 zdědil jeho majetek (Chlumec nad Cidlinou aj.). Aby zajistil své početné potomstvo, přikoupil panství Choceň, Sloup, Kratonohy a Rychmburk. Tím se zařadil mezi největší pozemkové vlastníky v zemi.

            Na oslavu vítězství vojsk císaře Josefa I. a jeho spojenců nad francouzskou armádou krále Ludvíka XIV. ve válce o španělské dědictví dal roku 1710 postavit v Chlumci nad Cidlinou mariánský sloup. Chlumečtí měšťané mu také vděčili za stavbu kamenného mostu. Za Václava Norberta Oktaviána byly v roce 1719 barokně přestavěny masné krámy na panský dům zv. „Majorát“, pravděpodobně podle plánů architekta Jana Blažeje Santiniho Aichla. Asi v roce 1719 dal postavit loretánskou kapli.

            Celková hodnota jeho majetku pak dosáhla 2,5 milionu zlatých, což z něj učinilo třetího největšího pozemkového vlastníka v Českém království. Ze svého majetku vytvořil v roce 1706 nedělitelný fideikomis (svěřenectví). Vložil do něj panství Chlumec nad Cidlinou, dva domy v Praze a jeden ve Vídni, chlumecký hřebčín, dvě knihovny a stříbrný servis. Zbylý majetek bylo možné děděním dělit.

            O dědictví se ještě za jeho života rozhořel uvnitř rodiny Kinských spor. Synové z prvního manželství nesouhlasili s otcovým druhým sňatkem a dělením výnosů majetku s nevlastními bratry. Hrabě Václav Norbert Oktavián proto sáhl k tvrdému opatření – nejstarší syny Bernarda Františka Antonína (1669–1737) a Jana Václava Oktaviána (1673–1733) vyloučil z dědictví. Navenek toto rozhodnutí zdůvodnil tím, že jeho nejstarší syn je bezdětný a druhorozený trpí těžkou oční nemocí. Majetek rozdělil mezi ostatní syny takto:

• František Ferdinand – fideikomis

• Filip Josef a Josef Jan – společně zdědili Českou Kamenici, Sloup a Radošín

• Štěpán Vilém – Rataje nad Sázavou, Choceň, Rychmburk, Rosice

• František Karel – Prčice, Koloděje, Dražičky.

            Hrabě Václav Norbert Oktavián Kinský zajistil svému rodu početné mužské potomstvo, ale ze sedmi synů měli vlastní syny jen tři. Františkem Ferdinandem a Štěpánem Vilémem (resp. potomky Filipa Josefa) se rod Kinských rozdělil na dvě větve – knížecí a chlumeckou.

            Václav Norbert Oktavián měl rád zahrady, a tak dal u chlumeckého zámku vybudovat rozlehlý park. Nechal zde postavit i skleník, v němž se pěstovalo tropické ovoce, které se dosud dováželo (např. pomeranče, citrony, fíky). Z Chlumce bylo toto ovoce dodáváno např. i na pruský královský dvůr, jak se v dobové zprávě píše: „Při sídle svém starém hradu měl zahrady, v nichž téměř ustavičně jaro býti se zdálo, a skleníky v nich vytápěny. Mnoho vzácného ovoce a výběr ze zahrady a skleníků posíláno bylo královskému dvoru pruskému, neboť se sklidily pytle ovoce se stromů pomerančových, citronových a fíkových.“

Pavel Juřík (*1965) je absolventem Vysoké školy ekonomické v Praze a pracuje jako manažer v bankovním sektoru. Jeho zálibou je historie a cestování. Jeho první knihy se zabývaly historií a budoucností platebních karet (např. Platební karty, Ilustrovaná historie placení) a historií bankovnictví na území České republiky (Historie bank a spořitelen v Čechách a na Moravě). V posledních letech se kromě toho věnuje i historii české a moravské šlechty (Jihočeské dominium, Liechtensteinové, Historie a sídla knížecího rodu, Dominia pánů z Hradce, Slavatů a Czerninů, Šternberkové, Encyklopedie šlechtických rodů, Kolowratové, Lobkowiczové a Schwarzenbergové). Za příspěvek ke zlepšení vztahů mezi Českou republikou a Lichtenštejnskem mu vládnoucí lichtenštejnský kníže Hans-Adam II. z Liechtensteinu udělil v roce 2011 Komandérský kříž Řádu za zásluhy. Svými knihami a články zpřístupňuje čtenářům informace o dějinách a odkazu naší šlechty a připomíná její pozitivní roli v naší národní historii, která byla v minulém století popírána.

Nakladatelství Universum, Praha, 2019, váz., 168 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP