Vladimir Nabokov: Lužinova obrana (ukázka z knihy)


Nabokovův román Lužinova obrana je knihou o posedlosti a šílenství. Vypráví mrazivý příběh člověka, jehož život se postupně proměňuje v sled šachových kombinací. Nyní jej nakladatelství Paseka vydalo v novém překladu Pavla Dominika.

Socha Vladimira Nabokova v Montreux, Švýcarsko. Foto: Profimedia

 

Geniální Lužin je věčné dítě, duševně nevyrovnaný samotář, který se k šachům uchýlí, protože mu poskytují pocit bezpečí. Jenže figurky Lužinovi postupně nahrazují realitu až do té míry, že není schopen odlišit svůj život od hry. Během náročného turnaje se nervově zhroutí, nakrátko se octne v léčebně a poté si vezme ženu, která je posedlá nutkavou touhou zabránit mu v návratu k šachovnici…

V románu, napsaném v roce 1929, najdeme mnohá z autorových základních témat: nespolehlivost paměti a smyslového vnímání, osudovou a zničující vášeň i snahu proniknout do podstaty ruské identity v období po masovém exodu vyvolaném bolševickou revolucí.

 

Ukázka z knihy:

1

NEJVÍC HO OHROMILO, že od pondělka z něho bude Lužin. Otec – skutečný Lužin, Lužin v letech, Lužin píšící knihy – vyšel s úsměvem z jeho pokoje, mnul si ruce natřené čirým anglickým nočním krémem a pleskavým večerním krokem semišových trepek se vrátil do ložnice. Jeho žena už ležela. Nadzvedla se a řekla: „Tak co?“ Svlékl šedý župan a odpověděl: „Dobře to dopadlo. Přijal to klidně. Uf… Spadl mi kámen ze srdce.“ – „To je dobře…“ řekla žena a pomalu přes sebe přetáhla hedvábnou přikrývku. „Chvála bohu, chvála bohu…“

            Skutečně se jim ulevilo. Celé léto – na venkově tak rychle ubíhající a složené celkem ze tří vůní: šeříku, čerstvě posečené trávy a suchého listí –, celé léto jim vrtalo hlavou, kdy a jak mu to říct, a odkládali to tak dlouho, až tu byl konec srpna. Chodili kolem něho v úzkostně se zmenšujících kruzích, ale stačilo, aby zvedl hlavu, a už otec s předstíraným zájmem poklepával na sklo barometru s ručičkou stále ukazující na bouřku, zatímco matka zapomínala na pianu dlouhou střapatou kytici zvonků a odplouvala kamsi do hlubin domu, nechávajíc za sebou všechny dveře dokořán. Tlustá francouzská guvernantka, která mu čítávala Hraběte Monte Crista a čtení občas přerušovala pohnutým zvoláním: „Ubohý, ubohý Dantes!“, navrhla rodičům, že sama popadne býka za rohy, ačkoli tenhle býk jí naháněl smrtelnou hrůzu. Ubohý, ubohý Dantes v něm nevyvolával ani stín soucitu, a kdykoli uslyšel její výchovný povzdech, jenom přimhouřil oči a drásal gumou kladívkový papír, na který se snažil co nejodpudivěji nakreslit její vyboulené poprsí.

            Po mnoha letech, v nečekaném roce prozření a okouzlení, si s omamnou slastí vybavil ty hodiny čtení na verandě plavající v šumu zahrady. Vzpomínka byla prosycena sluncem a příjemně inkoustovou chutí pendreků – Francouzka je odsekávala perořízkem a nutila ho, aby si kousky vkládal pod jazyk. A čalounické cvočky, které jednou položil na vyplétaný sedák křesla sloužícího k tomu, aby se sypkým praskáním přijímalo její těžké pozadí, zaujímaly v jeho paměti stejně cenné místo jako sluneční svit a zvuky zahrady, ale i komár, který se mu přisál k odřenému kolenu a blaženě nadouval rubínové bříško. Desetiletý chlapec zná svá kolínka dobře a dopodrobna – do krve rozškrábaný pupínek, bílé stopy nehtů na opálené kůži a všechny ty oděrky, jimiž se na ní podepisují zrnka písku, kamínky a pichlavé proutky. Komár se vyhnul jeho plácnutí a uletěl, guvernantka ho požádala, aby sebou nešil, on ale zuřivě vycenil křivé zuby – které dentista v hlavním městě obepnul platinovým drátkem –, sklonil hlavu s vlasovým vírem na temeni a škrábal a dřel postižené místo všemi pěti prsty, zatímco guvernantka se pomalu a s rostoucí hrůzou natahovala k otevřenému skicáku a neuvěřitelné karikatuře.

 Vladimir Nabokov: Lužinova obrana           „Ne, raději mu to řeknu sám,“ nejistě odpověděl Lužin na její návrh. „Ale až pak, teď ať v klidu dopíše diktát. ‚Nepíchej holí do pýchavek,‘“ diktoval rytmicky, procházeje se sem a tam učebnou. „Nepíchej holí do pýchavek.“ A syn, který s vyceněnými zuby, sevřenými kovovým lešením, na stole téměř ležel, slova „nepíchej“ a „pýchavek“ jednoduše vynechal. Lépe mu šla aritmetika: ve skutečnosti, že se nějaké dlouhé, lopotně vypočítané číslo v rozhodujícím okamžiku a po mnoha dobrodružstvích dalo beze zbytku vydělit devatenácti, se skrývala tajemná slast.

            Bál se, totiž Lužin starší, že jakmile se syn dozví, proč je nutné znát tak naprosto nepodstatné historické postavy, jako jsou Truvor a Sineus, a tabulku slov, v nichž se píše písmeno „jať“, a hlavní ruské řeky, začne se vztekat stejně jako před dvěma lety, kdy se u nich zvolna a ztěžka, provázena zvukem vrzajících schodů, praskáním podlahových prken a šoupáním truhlic, objevila francouzská guvernantka a okamžitě jí byl plný dům. K ničemu takovému však nyní nedošlo, syn klidně poslouchal, a když otec, snažící se vybírat nejzajímavější a nejvábivější detaily, jen tak mezi řečí utrousil, že ho teď lidé budou oslovovat příjmením jako dospělého, syn zrudl, zamrkal, zvrátil se naznak na polštář, otevřel pusu a začal kroutit hlavou („Nevrť se tak,“ řekl znepokojeně otec, když si všiml jeho rozpaků a čekal slzy), ale nerozbrečel se a místo toho se celý jaksi nafoukl, zabořil obličej do polštáře a troubil do něj, a pak se najednou nadzvedl – pomačkaný, rozpálený, se třpytícíma se očima – a vyhrkl otázku, jestli mu budou říkat Lužin i doma.

            A teď, cestou na nádraží v ten pošmourný, napjatý den, Lužin starší, sedící vedle své ženy v kolesce, hleděl na syna, připravený okamžitě se usmát, otočí-li k němu svůj trucovitě odvrácený obličej, a nechápal, jak se chlapec mohl zničehonic proměnit v takového „janka“, jak se vyjádřila žena. Syn seděl na předním sedátku naproti nim, zachumlaný do hnědého lodenového pláště, na hlavě nakřivo nasazenou námořnickou čepici, jenže tu by si mu teď nikdo na světě neodvážil narovnat, a díval se stranou na silné kmeny bříz vířivě ubíhajících kolem, podél příkopu plného jejich listí. „Není ti zima?“ zeptala se matka, když cesta zahnula k mostu a závan větru hebce rozčeřil šedé ptačí křídlo na jejím klobouku. „Ano, je,“ řekl syn s pohledem upřeným na řeku. Matka se kňouravě natáhla k jeho pláštíku, ale když si všimla výrazu jeho očí, ucukla rukou a jenom naznačila propletením prstů ve vzduchu: „Zabal se, víc se zabal.“ Chlapec se ani nepohnul. Ona našpulila rty, aby od úst odlepila závojíček – ustavičný posunek, téměř tik –, a pohlédla na manžela s němou prosbou o podporu. Také on měl na sobě vlněný plášť, ruce v tlustých rukavicích spočívaly na kostkovaném plédu, který se mírně svažoval, a jakmile utvořil údolí, znovu se nepatrně zvedl až k pasu maličkého Lužina. „Lužine,“ řekl s předstíranou veselostí, „tak co, Lužine?“ a jemně šťouchl syna pod plédem do nohy. Lužin odtáhl kolínka. Tady jsou střechy chalup, hustě porostlé zářivým mechem, a dobře známý starý sloup s napůl smazaným nápisem (jménem vesnice a počtem duší), tady je studniční vahadlo, vědro, černé bláto a ženská s bílýma nohama. Za vesnicí jeli krokem do kopce a dole za nimi se objevil druhý kočár, v němž seděly, namačkané na sebe, guvernantka s hospodyní, které se neměly v lásce. Kočí mlaskl a koně opět přešli do klusu. Bezbarvým nebem nad strništěm pomalu proletěla vrána.

            Nádraží se nacházelo v místě vzdáleném dvě versty od usedlosti, kde cesta, poté co hladce a hlučně proběhla smrkovým lesem, proťala petěrburskou silnici a ubíhala dál, přes koleje, pod šraňkami, do neznáma. „Jestli chceš, můžeš si pustit pimprlata,“ lísavě navrhl Lužin starší, když syn seskočil z kočáru, zabodl oči do země a kroutil krkem, jak ho štípal vlněný vlas pláště. Chlapec si mlčky vzal nabídnutou desetikopějku. Z druhé kolesky ztěžka vystoupily guvernantka s hospodyní, jedna vpravo, druhá vlevo. Otec si sundal rukavice. Matka si uvolnila závojíček a nespouštěla oči z robustního nosiče sbírajícího jejich plédy. Náhlý závan větru zvedl koním hřívy a nadul karmínové rukávy kočího.

            Lužin, který zůstal na perónu sám, přešel k prosklené skříňce, kde pět loutek s visícíma holýma nožkama čekalo na štulec mince, aby mohly ožít a zavrtět se; dnes však doufaly marně, automat se zřejmě porouchal a mince přišla nazmar. Lužin chvíli počkal, pak se otočil a odešel až na okraj perónu. Napravo, na obrovském balíku, seděla dívenka a jedla zelené jablko, loket opřený o dlaň. Nalevo stál muž v kamaších, s jezdeckým bičíkem v ruce, a hleděl do dálky na vzdálený okraj lesa, odkud se za pár minut vynoří zvěstovatel vlaku – obláček bílého dýmu. Vpředu, na druhé straně kolejí, vedle žlutého vagónu druhé třídy s odmontovanými koly, vrostlého do země a proměněného v trvalé lidské obydlí, štípal mužik dřevo. Náhle to všechno skryla slzavá mlha, která mu ožehla řasy; to, co se každou chvíli stane – otec s vějířem jízdenek v ruce, matka přepočítávající očima zavazadla, překotně přijíždějící vlak, nosič přistavující pro pohodlí cestujících schůdky k plošině vagónu –, bylo k nesnesení. Ohlédl se. Dívenka jedla jablko, muž v kamaších hleděl do dálky, všude klid. Volným krokem, jako by se jen tak procházel, došel na konec perónu a potom střelhbitě seběhl po jakýchsi schodech – a už tu byla vyšlapaná pěšina, zahrádka přednosty stanice, plot, vrátka, smrčky, pak roklinka a hned za ní hustý les.

            Nejdřív běžel rovně lesem, šustil kapradím, smekal se na červenavých listech konvalinky – čepice, přidržovaná pouze gumičkou, mu visela vzadu na krku, kolenům ve vlněných, už městských punčochách bylo horko –, v běhu brečel, dětsky ráčkovaně sakroval, kdykoli ho přes čelo šlehla větvička – a nakonec se zastavil a zadýchaně si přičapl, aby mu plášť zakryl nohy.

            Teprve dnes, v den stěhování z venkova do města, v den, který sám o sobě nebyl nikdy příjemný, kdy se domem proháněl průvan a člověk jen tuze záviděl zahradníkovi, který nikam jet nemusel, teprve dnes si uvědomil celou hrůzu té změny, o níž mluvil otec. Dřívější podzimní návraty do města se mu najednou zdály šťastné. Už nikdy se nebudou opakovat každodenní ranní procházky s guvernantkou – vždycky po stejných ulicích, po Něvském a okolo přes nábřeží domů. Šťastné procházky. Občas mu navrhla, aby Nábřežím začali, ale on vždycky odmítl, ani ne tak proto, že měl odmalička v oblibě zavedené zvyky, jako spíš z toho důvodu, že se šíleně bál děla Petropavlovské pevnosti, té hromové, těžké rány, po které se v domech rozdrnčela okna a ušní bubínky měly namále – a on to pokaždé (pomocí nepostřehnutelných manévrů) zaonačil tak, aby ve dvanáct byli na Něvském, co nejdál od děla, jehož výstřel by ho v případě, že by se směr vycházky změnil, dostihl před palácem. Zasvé vzalo také jeho příjemné rozjímání po svačině na pohovce pod tygrovanou přikrývkou, s úderem druhé pak mléko ve stříbrném šálku, který mu dodával vytříbenou chuť, s úderem třetí projížďka v otevřeném landauru. Tohle všechno mělo být nahrazeno něčím odporně novým a neznámým – nemožným, nepřijatelným světem s pěti vyučovacími hodinami za sebou a chumlem chlapců ještě hroznějších, než byli ti, co ho nedávno v jeden červencový den obstoupili na mostě, vytasili plechové pistolky a vypálili na něho hůlčičky, z nichž byly zákeřně staženy gumové přísavky.

            V lese bylo ticho a vlhko. Když se vyplakal, pohrál si chvíli s broukem, nervózně hýbajícím tykadly, a potom ho dlouho rozmačkával kamenem, pokoušeje se zopakovat to první tučné křupnutí. Zanedlouho si všiml, že začalo mžít. Zvedl se ze země, našel známou pěšinu a zakopávaje o kořeny se rozběhl, poháněný nejasně pomstychtivou myšlenkou vrátit se na usedlost a tam se schovat, strávit tam zimu, živit se zavařeninou a sýrem ze spíže. Pěšina se asi deset minut vinula lesem a pak se spustila k řece, která byla celá pokrytá kroužky od dešťových kapek, a za dalších pět minut se vynořila pila, mlýn a lávka, kde se člověk po kotníky bořil do pilin, cestička nahoru a za holými šeříkovými keři – dům. Proplížil se podél zdi a uviděl, že okno salónu je otevřené, a tak se vyšplhal kolem okapu na zelenou oprýskanou římsu a překulil se přes parapet. Jakmile se octl uvnitř, zastavil se a zaposlouchal. Daguerrotyp dědečka z matčiny strany – černé licousy, v rukou housle – na něho upřeně shlédl, ale jakmile se chlapec podíval na portrét ze strany, úplně zmizel, rozpustil se ve skle – smutná kratochvíle, kterou si v salónu nikdy nenechal ujít. Na chvíli se zamyslel a přitom zahýbal horním rtem tak, že platinový drátek na předních zubech jezdil volně nahoru a dolů, opatrně otevřel dveře a trhl sebou při zvuku zvonivé ozvěny, která se po odjezdu panstva zabydlela v domě nějak podezřele rychle, tryskem proběhl chodbou a odtud po schodech na půdu. Půda byla zvláštní, s okýnkem, jímž bylo vidět dolů na schodiště, na jeho lesknoucí se hnědé zábradlí, plavně se stáčející obloukem dolů a zvolna se ztrácející v polostínu. V domě panovalo naprosté ticho. O chvíli později se zdola, z otcovy pracovny, ozvalo tlumené vyzvánění telefonu. Zvonění pokračovalo s přestávkami hodně dlouho. Potom se opět rozhostilo ticho.

            Uvelebil se na skříňce. Vedle ní stála podobná, ale otevřená a byly v ní knihy. V koutě, mezi hrubým, o zeď opřeným prknem a obrovitým lodním kufrem, stál vzhůru nohama dámský bicykl s potrhanou zelenou síťkou na zadním kole. Po chvíli se Lužin začal nudit, jako když je krk omotaný flanelem a nesmí se ven. Sáhl po šedých zaprášených knihách ve skříňce a zanechal na nich černé otisky. Kromě knih se tam nacházel badmintonový míček s jedním pírkem, velká fotografie (vojenská kapela), prasklá šachovnice a ještě pár dalších nepříliš zajímavých věcí.

            Tak uplynula hodina. Náhle uslyšel šum hlasů a zakvílení domovních dveří. Opatrně se podíval okýnkem dolů a uviděl otce, který se jako mladík rozběhl do schodů, ale ještě před podestou se otočil a pádil dolů s nohama směšně od sebe. Hlasy dole se nyní daly rozeznat – patřily vrchnímu sluhovi, kočímu a hlídači… Za okamžik schodiště opět ožilo, tentokrát se po něm ale hnala matka – přizvedávala si přitom sukni, ale ani ona nevyběhla až nahoru, naklonila se přes zábradlí a pak rozpřáhla ruce a rychle sešla dolů. Za další chvilku vyrazila nahoru celá tlupa – otci se leskla pleš, pták na matčině klobouku se houpal jako kachna na rozbouřeném rybníku, sluhovi poskakoval na hlavě šedý ježek; vzadu stoupali nahoru – a co chvíli se nahýbali přes zábradlí – kočí, hlídač, kdovíproč mlékařka Akulina a nakonec černovousý mužik ze mlýna, obyvatel chlapcových budoucích nočních můr. Byl to on, kdo ho jako nejsilnější snesl z půdy do kočáru.

*

Vladimir Nabokov se narodil 22. dubna 1899 v Petrohradu v prostředí aristokratické a politicky liberální rodiny. Po definitivním převzetí moci bolševiky se roku 1919 spolu s rodinou uchýlil do exilu, kde po studiích na cambridgeské Trinity College také v roce 1926 debutoval jako prozaik románem Mášeňka. V následujících patnácti letech se prosadil jako přední představitel ruské literární emigrace. Po příchodu do USA v roce 1940 působil v oboru ruské a evropské literatury mj. na massachusettské Wellesley College a od roku 1948 na Cornellově univerzitě. Psal přitom nadále takřka výhradně anglicky. Roku 1960 se vrátil do Evropy a zbytek života strávil ve švýcarském Montreux, kde roku 1977 zemřel.

Přeložil Pavel Dominik, nakladatelství Paseka, Praha, 2019, váz., 192 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP