Ladislava Chateau: Colette, má drahá, Vy víte, co máte udělat…


Ladislava Chateau svou čtvrtou knihou Colette, má drahá, Vy víte, co máte udělat… volně navazuje na předcházející úspěšný Vlak do Výmaru. Jím se na záludné pozvání ministra a mistra nacistické propagandy Goebbelse vydali autoři z porobených, a dokonce i neutrálních zemí, aby chtě nechtě obdivovali hitlerovskou třetí říši a účastnili se kongresu spisovatelů „nové Evropy“. Obzvlášť početná byla francouzská delegace.

Colette Jéramec. Foto: nakladatelství Sumbalon

 

Už v dramatické rekonstrukci této cesty a jejího výmarského vyústění věnovala autorka velkou pozornost slavnému prozaikovi a publicistovi Pierru Drieu La Rochelle, někdejšímu levičákovi, z něhož se náhle vyklubal antisemita a kolaborant s německými okupanty Francie, který svou sázku na fašismus zaplatil po osvobození Francie a před koncem druhé světové války zdánlivě už zbytečnou sebevraždou.

Než se naposled a konečně úspěšně o ni pokusil; než spolkl hrst barbiturátu a otevřel plynové kohoutky, zanechal na psacím stole svůj poslední vzkaz ženě, které téměř po celý život ubližoval a kterou zachránil před strašným osudem francouzských Židů. Slovy toho vzkazu nazvala Ladislava Chateau svou knihu, která je především portrétem vynikající, statečné, obětavé a citlivé badatelky Pasteurova ústavu, ztrácející se – až do tohoto dobovými dokumenty nasyceného esejistického románu – ve stínu skandální postavy jejího prvního manžela, jejího kupodivu celoživotního osudového přítele.

Přitom je kniha hlubinnou sondou do tragicky komplikované tvůrčí osobnosti Pierra Drieu La Rochelle i směle pronikavým a nelichotivým vhledem do temných stránek dějin obdivuhodné sladké Francie druhé poloviny devatenáctého a první půle dvacátého století, do stránek doposud často nepřipomínaných. 

Dá se čekat, že román vzbudí pozornost také ve Francii, uskuteční-li se francouzské vydání, a paradoxně povzbudí české nakladatele k vydávání neopominutelného díla autora podobně silně kontroverzního a tabuizovaného jako u nás v posledních letech velmi popularizovaný Louis-Ferdinand Céline. Podobně jako její Colette i Ladislava Chateau věděla, co má udělat – a knihou vrcholné empatie to také udělala.

 

Ukázka z knihy:

Ladislava Chateau: Colette, má drahá, Vy víte, co máte udělat...     V dopisech, které jí Drieu psával, nebyla nikdy ani špetka chladné odměřenosti či příkrosti, jakou se francouzská komunikace často vyznačuje. Naopak. Drieu píše účastně a citlivě, dokonce lze říci, že po rozvodu se tón jeho dopisů uvolnil, píše bez obvyklých piruet a výmluv, jak tomu bylo dříve. Colette ale na jeho dopisy, jak vidíme, hned neodpovídá, má dojem, že život jí uštědřuje jen zklamání a ponížení, že láska si žije nějakým vlastním neuchopitelným způsobem, který se jí netýká; je nemocná, cítí se jak v očistci, nehybná v sádrovém krunýři jako lapené zvíře… Mnohé z toho je patrné i z fragmentu jejího deníku z roku 1931.

Text je psán perem.

Úpravu zápisu, jen s drobnými vlastními poznámkami, zachovávám.

Psát není žádná zábava. Není to pro mne ani úleva. Trpím přitom ještě více, ale potom je to lepší, bolest se vzdálí. Píšu, pláču, je mi zle, a pak se mi uleví. Palčivé krize jsou snazší než ta strašná a bolestná otupělost.

Bolest je stále stejná.

A není to vlastně egoismus, kvůli kterému trpíme?

Je zvláštní, jak je vroucí lázeň uklidňující.

Už patnáct let trpím tím, že můj život zničil Drieu. Ve skutečnosti byl můj život spíš velmi vážně otřesen (myslím, že to ani nevěděl, nebo ne tak docela). Dnes můj život ničí nemoc, a možná ještě hůře – čekání na nemoc.

Voila, moje první fyzická destrukce, stejně těžko snesitelná, jako když jsem se poprvé dostala na dno. Není to horší, jen stejné, cítím stejnou beznaděj.

Další část zápisu je velice důležitá, nemocná Colette si začíná vášnivě přát dítě. Své přání však považuje za neuskutečnitelné. Touha po dítěti se později objeví znovu, naléhavěji, dokonce bude až patologická. Zápis pokračuje v chmurném depresivním tónu:

Milovala jsem dva muže: jeden mi vzal důvěru v život i lásku; druhý důvěru v práci.

S jedním i s druhým, z různých důvodů, jsem přišla o citové vazby.

Oba dva mi odepřeli děti.

Byla jsem namyšlená, když jsem nechtěla neplánované mateřství.

Oba muži, kterých jsem si vážila, respektovala je, mne ničili, zničili ještě více než mě.

A já jsem ostatními opovrhovala, neuměla jsem je docenit, milovat je.

Jen ty dva, vůči těm ostatním jsem ani příliš studu necítila. Protože jen ti dva byli inteligentní, paradoxně, ti dva egoisté byli moje citová záležitost, mé srdce;

Museli se Colette a Drieu nejprve vzdálit, aby se mohli opět sejít? Museli být nejprve v hlubokém rozporu, aby se mohli sblížit? Toť otázky, na které i jiní hledají odpověď, často po celý život.

Colette je těžce nemocná a své své okolí vnímá jako hluboce odcizený svět. Muži, které milovala, ji opustili – zůstává sama, bezdětná a nepohyblivá. Je jí pětatřicet let a smrt je už možná. Lituje, že své mateřství příliš promýšlela, že nenechala věcem volný průchod. Text je nedokončený, na jeho konci je středník.

Ze záznamu z 10. března téhož roku je zřejmé, že Colette ztrácí naději na uzdravení, trpí depresí a dostavují se sebedestruktivní myšlenky.

Ten den si obyčejnou tužkou zapisuje:

Nač mám čekat?

Odstranění sádry je samozřejmě neúčinné.

 

Výmluva za výmluvou. Proč se pokoušet o nemožné, zkoušet žít?

Nechtěla bych umřít, ale asi to nepůjde jinak, protože nemohu žít.

Zkusit v sobě živit klamnou naději na příští lásku. A i kdyby byla, vím nyní velmi dobře, že nic nebude jiné, že mi nikdo nemůže poskytnout dost lásky (…).

Pokusit se znovu najít sílu k životu. Především bych nemohla accepter poloviční život, poloviční myšlení. Chtěla bych, ale nesvedla bych to, ale to se nestane.

Nic nestačí, bylo by mi třeba nějaké absurdní vášně, abych dokázala vyjít sama ze sebe, jenže já nemiluji toho, kdo má rád jen mne a nic vyššího.

Proč, jednoduše, neumřít.

Záminka za záminkou, táhnout se životem celé měsíce, roky, proč?

Čekat na to, až budu hroznou starou bezdětnou ženou. Nebo raději chcípnout dříve;

Patnáctého května následuje krátký zápis:

Už nemohu. To zranění na noze vše prozrazuje.

Cíl je nyní jednoduchý: žít několik týdnů bez sádry, jestli to půjde.

Nemám už sílu trpět, ani působit utrpení nějakému muži.

Táhnu svoje myšlenky jako svojí kostru (…).

 

Colettiny deníky jsou pozoruhodné, odvíjí se v nich její osud; zápisky prýští z naléhavé duševní trýzně, samoty a beznaděje.

Colette prožila osamělé dětství, bez citu, a nejpíš proto nevnímala samotu jako dočasný stav, ale jako zlo, před kterým se musí bránit, hledat východisko, únik – v lásce, v manželství, v dětech. Po lásce velice touží, ale nenachází ji. Nemoc vyvolává depresi, oslabení fyzické i psychické; její samomluva v podobě deníkových zápisků je nepochybně trikem na zaplašení samoty. A maskuje velkou úzkost.

Když se po roce bolestí a útrap zotavila, vrátila se hned do Pasteurova ústavu, nedovedla dlouho polehávat. Bohužel její úraz nezůstal bez následků – páteř se mírně vychýlila, ale šikovná krejčová dokázala obratně ten nedostatek zakrýt.

V roce 1935 se Colette pustila do podnikání, prodala svoji nemovitost v Mareil-sur-Mauldre v kraji Yvelines. Za peníze z prodeje koupila v Chartrettes v kraji Seine-et-Marne sedmdesát hektarů půdy a velký statek Le Vivier, kde založila chov drůbeže. Tam za deset let, po osvobození, najde Drieu svůj dočasný úkryt.

Ale nepředbíhejme.

(str. 197–199)

*

Jednoho osudného dne na jaře 1943 si přišlo gestapo i pro Colette; do jejího bytu na avenue Frédéric-Le-Play se dostavili tři Francouzi v civilu. Přišli na udání domovnice, která nahlásila, že v bytě u doktorky Colette Jéramec-Tchernii se konají podezřelé schůzky. Zazvonili brzy ráno, vešli dovnitř a rázně oznámili, že jdou pro Židovku Colette Jéramec.

Pan T ve své biografii Nejsem nakažlivý vzpomíná, že maminka je přijala velice nevlídně a odmítla s nimi odejít. Zavolali svému nadřízenému. Slyšel jsem: „Máme tady une cliente difficile, dělá potíže…“

Pak, krátce nato: „Ano, sebereme i děti“. Potom řekli: „Vezměte si jen pár věcí, jako kdybyste jeli na výlet na venkov“. Amélie vzlykala a oblékala nás, nechápal jsem, proč pláče. Maminka nám s úsměvem řekla: „Pojedeme v košatince a podíváme se na sestřičky“. Tehdy se trhal salát do kulatých vyplétaných košů. Nechápal jsem, jak se mu nějaký povoz může podobat. A pokud jde o sestřičky, představoval jsem si holčičky, které tancují dokolečka na louce.

Jenže Colette dobře vědouc, co bude následovat, myslela zelený anton, svážející vězně, kterému se tak mile říkávalo košatinka. A sestřičkami myslela řádové sestry. Před domem nastoupila Colette s oběma syny a jinými zadrženými do antonu se zamřížovanými okénky; sedli si na dřevěné lavice a snažili se odhadnout, kam asi jedou. Nikdo nepromluvil. Anton směřoval do centra Paříže, tam zastavil, obstoupili ho němečtí a francouzští gestapáci a vyhnali pasažéry na chodník, pak všechny nastrkali do jakési velké ponuré místnosti.

Tady opět zalistuji v knize pana T:

Seděl jsem vedle maminky. Bylo mi horko a měl jsem žízeň. Přede mnou, na protější straně, byl vodovodní kohoutek. Zeptal jsem se maminky, jestli si mohu natočit vodu. Maminka se obrátila na jednoho z policistů, jestli se mohu napít. Řekl ne. Můj svět se otřásl: moje maminka ztratila veškerou svoji moc. Už mne nikdo nechránil. Mezi vodovodním kohoutkem a maminkou byl policista, který nás neměl rád a byl tak mocný, že nám mohl odmítnout vodu.

A dál? ptám se pana T nad rozevřenou knihou.

O několik hodin později nás odvezli do věznice Conciergerie; tam nás zavřeli na tři dny do cely, kromě bachařů tam byly i řádové sestry, a dobře si vzpomínám, že na nás byly velice protivné.

Na hodinu jsme mohli vyběhnout na dlážděný dvorek, obehnaný vysokými zdmi. Byla tam uvězněná i jedna dívenka, jmenovala se Sarah, a ta si s námi hrála; měl jsem ji velice rád.

A Drancy?

V nesnesitelném vedru, jaké bývá v Paříži uprostřed léta, nás odvezli do Drancy, na sídliště narychlo upravené tak, aby se tam dal nahnat velký počet Židů; hned po příjezdu prohledali naše zavazadla a rozdali nám žluté hvězdy, které jsme si museli přišít na oblečení. Pak nás dovedli do obrovské světnice, plné lidí, žen, dětí každého věku; páchlo to tam, v noci bylo slyšet sténání, pláč, chrápání. Vzpomínám si na starou paní, která se patrně pomátla, stále chodila sem a tam a volala svoje syny a manžela. Dodnes se mi vybavuje zvuk kýblu, jak se tahal z místa na místo; protože toaleta se odemykala až ráno.

Ano, píšete o tom:

Museli jsme čekat, až otevřou barák na dvoře. V tom dřevěném baráku byly řady děr a každý musel vykonat potřebu před zraky ostatních, včetně stráží. Styděl jsem se za maminku i za nás.

Bylo mi čím dál hůř.

A pak jsem dostal horečku a všude mi vyrazila vyrážka. Vzpomínám si, jak mě jeden vězeň vzal do náruče a nesl mě pryč od maminky a od bratra. Utíkal se mnou k velkým dveřím s nápisem: Nakažliví. A já už uměl číst. Když jsem to slovo uviděl, vzpomněl jsem si, co mi rodiče stále opakovali, a začal jsem křičet: Nejsem nakažlivý, jsem katolík!

Odtud název…

A Colette?

… jako lékařka směla bydlet vedle ošetřovny, v takové malé cele, ale mohli jsme zůstat pohromadě. Maminka velice zhubla, zešedivěla, bála se, bála se o nás… Snažila se navázat kontakty s vnějším světem, v naději, že se podaří alespoň děti dostat ven.

Až do konce jste zůstali pohromadě?

Až do konce.

Není vždy snadné vyjádřit, co chceme říci, není snadné položit otázku „Proč?“

V knize Nejsem nakažlivý se autor, pan T, na závěr zmiňuje o muži, kterému všichni vděčí za svoji záchranu, ale nejmenuje ho…

Chci se ho zeptat proč, ale nakonec to věčné dětské proč, nevyslovím…

Mám pocit, že bych zašla příliš daleko? Možná. Sama nemám tuhle otázku ráda, když mi ji někdo položí, cítím se nesvá. A nevím, proč to tak je. Mám vždy pocit, že proč je zrádné, obsahuje v sobě i odpor, třeba i nevědomý. Někdy ve snaze správně odpovědět na ono proč se může mnohé přehnat i zkreslit, přinejmenším proč může zkazit chuť. A to nemohu riskovat. Nerada mluvím agresivně, způsobem, který vždy vyvolá reakci. Chci přece jen dovyprávět svůj příběh. Každou otázku, každou větu musím přeložit do řeči, kterou mluvila Colette…, to znesnadňuje i ulehčuje situaci zároveň.

Ráda bych všechno zachytila, jenže to říkat vše, dnes tak a la mode, může zraňovat. Nevím, po všem tom úsilí, jak to dopadne. Jen tak mimochodem mne napadá, že když se člověk podívá blíž, lidské příběhy se ani nemusejí vymýšlet, stačí je jen poslouchat a zachytit do sešitu… Na dnešek jsem vyhradila zápisník značky Moleskine s našedlou obálkou, na které se vyjímají písmenka z řecké alfabety.

Čas chvilku ubíhá, musím ticho přerušit.

Nakonec jen nahlas upřesňuji, abychom měli jasno:

Muž, který vás vysvobodil z Drancy, krátce před nástupem do vagónu, byl…

… Ano. Drieu!

 
(str. 262–265)



Ladislava Chateau (*1950) je pražským univerzitním vzděláním právnička; do roku 1989 působila v sociálních službách, posléze učila na odborných učilištích. Druhou vlastí se jí stala Francie, kde v devadesátých letech krátce pracovala na české ambasádě v Paříži, jako publicistka spolupracuje s českou rozhlasovou stanicí Vltava, pravidelně přispívá do četných literárních a kulturních časopisů (Tvar, Literární noviny ad.). Je autorkou knih Barman rytířem Čestné legie (2004), Portrét pro Lou, Sabinu a Marii (2006) a Vlak do Výmaru (2013).

Nakladatelství Sumbalon, Vysoké Mýto, 2019, brož., 464 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP