Griet Op de Beecková: To nejlepší, co máme (ukázka z knihy)


Lucas je na konci sil. V kariéře soudce se mu nepodařilo naplnit mladické ideály, ubíjí ho dlouholeté manželství a straší ho vlastní minulost. Jednoho dne se uprostřed soudního líčení sebere a uteče — ze soudní budovy, z dosavadního života. Aniž ví, co přesně hledá, zastaví se na mostě sebevrahů... Díky této události dostává jeho život nový směr. V dobrovolné izolaci od soukromého i pracovního světa se Lucas pokouší rozklíčovat dávné prožitky a pocity, které ho nepřestávají traumatizovat a ovlivňovat.

Ilustrační foto? Xevi Casanovas, Unsplash

 

To nejlepší, co máme – román o krizi středního věku, stínech minulosti, hledání sebe sama a nalézání druhých – je první díl plánované trilogie, v níž se Griet Op de Beecková pouští do citlivých osobních témat. Ve třech románech chce dát prostor třem různým úhlům pohledu na stejné téma. Protože jisté záležitosti se zkrátka špatně vysvětlují.

 

Ukázka z knihy:

JEDNA

Lucasovi trvalo celých třiačtyřicet let, než na to přišel: Stavět se k životu čelem mu nebylo dáno do vínku. Protáhl se a pak ramena uvolnil. Rukávy saka si vykasal co nejvýš a podrápal se na obou předloktích. Kromě červených škrábanců po nehtech si nepovšiml ničeho neobvyklého, ale stejně měl pocit, že se z toho svědění zblázní. „Hluboký nádech, hluboký výdech,“ řekl si nahlas a soustředěně opakoval: „Nádech a výdech.“

            Někde se dočetl, že to je jedenaosmdesát metrů. Ten most tu stál ještě dřív, než se narodil, lidé z něj odjakživa skákali, za rok to v průměru činilo čtrnáct a půl člověka. Nechtělo se mu počítat, kolik to dělá celkem. Opřel se o široké zábradlí a zahleděl se do hlubiny. Zamotala se mu hlava. Pevně se chytil betonového okraje, ale pohled neodvrátil. Ulice, voda a železniční koleje, zaparkovaná auta, stromy ve všech odstínech zelené, střechy domů nalepené bez ladu a skladu jedna na druhou, průčelí domů s pozavíranými okny a dveřmi, silnice klikatící se do dáli, člověk na procházce se psem, všechno miniaturní, jako by to ani nebylo skutečné, jako by to nemělo nic společného s životem tady nahoře. Ta nesmírná hloubka lákala a ohromovala. Opatrně se narovnal, ustoupil o krok zpátky a zadíval se na mraky — neslyšně se přesouvaly po obloze, jako by se z ní pokoušely odplout. „Nádech, výdech. Nádech, výdech.“ Snažil se, aby jeho hlas zněl co nejklidněji.

            Vlastně si vůbec neuvědomoval, jak se sem dostal. Nasedl do auta, to si ještě pamatoval, a teprve když se natahoval pro pás, mu došlo, že má na sobě pořád talár. Vystoupil a přetáhl si ten hadr přes hlavu, loket mu zůstal vězet v rukávu. Ozvalo se trhání látky, zaklel. Hodil černý plášť na zadní sedadlo a oblékl si sako. To převlékání mu pokaždé připadalo směšné, předpokládal, že mezi kolegy je v tomhle ohledu bílou vránou.

            Znovu usedl do auta. Předloktími se podrbal o volant. Slyšel, jak za ním utíká soudní zřízenec. „Ctihodnosti! Ctihodnosti, co...?!“ Lucas předstíral, že ho neslyší. Klíček do zapalování, sešlápnout plyn, nepřemýšlet, vyjet z garáží.

            A teď stojí na tomhle zvláštním mostě. Prohrábl si vlasy, cítil, jak mu konečky prstů kloužou po lebce. Nesnesitelně ho bolela hlava, jako by ho do spánků mlátili tlustými zákoníky. Ve vnitřní kapse saka mu začal vibrovat telefon. Nechtěl nikoho slyšet, nebo spíš asi nebyl ve stavu s kýmkoliv mluvit. Sám nevěděl.

            Příliš dlouho se od něj očekávalo, že bude vždycky vědět všechno. U soudu, kde vynášel rozsudky, jimiž pečetil lidské osudy. To byla jeho role, vybral si ji navíc sám, takže si neměl co stěžovat. Doma, kde mu žena tvrdila, že je potřeba dívat se kupředu a že život je příliš krátký na to, aby ho člověk proflákal. Byla jako z oceli, to na ní obdivoval už v době, kdy se seznámili.

            Promnul si oči, tváře, bradu. Byl rád, že se na sebe nemusí dívat. Údolím projel vlak a zmizel v tunelu, shora vypadal jako žížala, která se zavrtává do země. Jinak se toho dole moc nedělo, vesnice působila jako dávno odvátá vzpomínka. Kéž by i jeho vzpomínky mohl odvát čas, jako to dělá s vůněmi a někdy i s nadějí.

            Člověk by předpokládal, že hladina řeky představuje měkkou přistávací plochu, Lucas ale věděl, že dopadnout na ni z téhle výšky je stejné jako narazit do betonu. Takový náraz roztříští člověku kosti a ty mu provrtají životně důležité orgány. Komu se to nepoštěstí, ten se posléze utopí. Alespoň tedy skoro vždycky. Povídají se zkazky o skokanech, co přežili. Lucas kdysi slyšel vyprávění jednoho badatele, který takové vzácné přeživší vyhledával po celém světě. Víc než devadesáti procentům z nich prý v okamžiku, kdy se odrazili, problesklo hlavou: Nechci umřít. Pomyšlení na posledních pár vteřin života těch, kteří nakonec skončili v náručí smrti, bylo pro Lucase nesnesitelné.

            Mezi zábradlím a vozovkou si povšiml tří nedopalků. Doufal, že je tam odhodili tři kuřáci, ale vlastně věděl své. Možná to ti přeživší říkali jen proto, aby se nějak vyrovnali s faktem, že se jim pokus skoncovat se životem nezdařil. Umíme si na nos věšet parádní bulíky, má-li náš život být díky tomu snesitelnější.

 Griet Op de Beecková: To nejlepší co máme           Lucas nikdy neměl vodu rád. Když mu bylo pět nebo šest, řekl mu otec, že se spolu půjdou podívat k hotelovému bazénu. Ještě teď si vybavoval, jak byl nadšený, že může jít s tátou. Oblékl si plavky, doufal, že tam bude také brouzdaliště. Procházeli hotelovými chodbami, pod bosýma nohama cítil měkkou podlahu. Sjeli výtahem, utkvělo mu v paměti, že kabina byla ze tří stran oblepená vínovými tapetami, na čtvrté bylo zrcadlo. Minuli restauraci, kde se podávaly snídaně, sešli po schodech a skleněnými dveřmi se dostali k poměrně velkému krytému bazénu.

            Mlčky u něj s tátou stáli a dívali se na ostatní lidi ve vodě i na suchu, moc jich nebylo. Otec ho pak zničehonic a bez jakéhokoliv varování do bazénu hodil. Lucasovi se vybavila panika, jež ho zachvátila, voda v nose, plácání se ve vodě, aby se udržel nad hladinou, a otec, který se jen díval a nic nepodnikl, rozhořčené tváře přihlížejících, o nichž si myslel, že se rozčilují kvůli němu – klukovi, co ani neumí plavat, a který je tak pro otce ostudou. Dodnes měl tu scénu před očima.

            Cítil, jak mu v hrudi buší srdce, dýchal jako o překot. A to strašné svědění. Musí se uklidnit. Třeba pomůže, když se posadí. Zábradlí bylo široké dobrých třicet centimetrů, de facto by to šlo. Zadíval se na zábrany z plexiskla namontované po obou stranách mostu, každá měla tak tři metry na šířku a nějaké dva metry na výšku. Prý jako prevence. Jako by člověk nemohl skočit z místa vedle nich. Levou rukou uchopil sloupek zábrany, zapřel nohu o betonové zábradlí a začal se soukat nahoru. Na okamžik znovu pohlédl dolů, strachem se mu sevřely útroby, ale nevzdal to a nakonec se posadil. Říká se, že obrovské zoufalství dokáže přemoct strach, ovšem Lucas si tím tak jistý nebyl.

            Kolem přeletělo hejno ptáků, asi vlaštovky, napadlo ho, i když vlastně nevěděl proč – ve zvířatech ani v rostlinách se nevyznal. Za zády mu projelo několik aut, ve všech lidé mířící k nějakému cíli. Zašátral prsty v rukávu, chtěl se podrbat. Kdypak tu asi někdo naposledy skočil, říkal si, a odkud přesně, co viděl před sebou a na co asi tak myslel?

            Beton ho studil do zadku. Masíroval si spánky, ale žádný efekt to nepřinášelo. Už poněkolikáté se mu rozvibroval mobil. Nakonec ho vytáhl, i trpělivost má své meze. Na displeji fotografie Isabelle, kterou mu tam sama nastavila. Trvala na tom, aby se její jméno vyslovovalo po francouzsku, se zřetelným „le“ na konci. Šedé oči, zelenkavé oční stíny, pronikavý pohled, tenké obočí, nápadný nos, rty namalované tmavě rudou rtěnkou, dlouhý krk, tak trochu útrpně stažené koutky úst, i když to mu možná jen tak připadalo. Upřeně se na telefon díval, jako by snad nesloužil k tomu, aby se do něj mluvilo. Přístroj se odmlčel, její obrázek zmizel. Až teď si všiml, že má sedmnáct zmeškaných hovorů. Zasunul mobil zpátky do kapsy.

            Lucas myslel na svou ženu a na to, co mu jednou o nich dvou řekla její sestra, když Isabelle nebyla v doslechu. Myslel na Pippu, která teď žije daleko v cizině. Na Suzanne, když byla ještě malá holka s velkýma očima a hustými blonďatými vlasy zastřiženými do kulaté ofinky. Snažil se nemyslet na matku. Ani na otce.

            Mobil se zase dal do vibrování. Tam na druhém konci se nacházel skutečný život, z něhož přišel, z něhož utekl. Podíval se nahoru a pak pod sebe a na chvilku měl pocit, že slyší bušení vlastního srdce. Telefon ztichl a pak vibrování znovu začalo. Kdyby se teď sebral a odjel, vlastně by se vůbec nic nestalo. Stačilo se jen obrátit a vymyslet si nějakou výmluvu. Stačilo udělat jenom to, co se od něj očekávalo. Vždyť se tak chová celý život. To přece zvládne.

            Přidržel se sloupku a postavil se. Opřel si bradu o hruď, zadíval se do propasti a zachvěl se. „Pomóóóóc!“ zařval do údolí. Kolem se s rachotem prořítil náklaďák. Ale nikdo jiný tu nebyl. Cítil, jak se mu stahují krční svaly. Mobil pořád bzučel. Svědění ho dohánělo k šílenství. Kéž by tak teď fičel vítr nebo kéž by tu byl někdo, kdo by mu něco řekl. Zíral dolů a viděl jenom ticho. Viděl život, který nebyl jeho. Neurčitou věčnost. Stál tam sám, jedenaosmdesát metrů nad propastí, a jen pár vteřin ho dělilo od konce všeho, pokud konec byl tím, po čem toužil.

Griet Op de Beecková (*1973) je belgická spisovatelka, dramaturgyně a novinářka. Její prvotina Výš než v sedmém nebi (2013, č. 2015) byla zfilmována, získala Bronzovou sochu za nejlepší nizozemsky psaný debut a byla nominována na několik ocenění, stejně jako její druhý román Pojď sem, ať ti můžu dát pusu (2014, č. 2017).

Přeložila Radka Smejkalová, nakladatelství Host, Brno, 2019, váz., 319 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP