Aleš Palán: Miss Exitus (ukázka z knihy)


V novele Aleše Palána Miss Exitus se nestřílí, napětí zde ale rozhodně nechybí. I na tu soutěž krásy mrtvých dojde... Neschází zde ani naděje, je ovšem zatraceně těžké ji najít. A obhájit si ji – zejména sám před sebou.

Aleš Palán. Foto: Profimedia

 

Ema, pracovnice domácího hospicu, který poskytuje péči umírajícím klientům v jejich domovech, zažívá během jediného dne několik zásadních životních zvratů. Po rozchodu se svým přítelem míří neplánovaně k umírající klientce paní Neomytkové a jejímu psychicky labilnímu synu Borisovi. Stará paní není jen pacientka, ale zná také tajemství propojující obě rodiny, které Emě až doposud zůstávalo skryté.

Mladou ženu zaměstnává nejen starost o umírající, v patách je jí neustále studentka Zuzana, která si jako místo svého studijního projektu vybrala právě domácí hospic a jeho klienty. Ani Boris není Emě v péči o matku nápomocný, zvlášť když odejde z domu, a místo něj se přede dveřmi objeví policie…

Aleš Palán citlivě zachycuje situace kolem odchodu nevyléčitelně nemocného člověka, poutavě a do hloubky odkrývá psychiku ženy procházející náročným životním obdobím a zároveň vedle existenciálních problémů odkrývá i ty celospolečenské, jako je dědictví komunismu či privatizace a „podnikání“ v devadesátých letech.

 

Ukázka z knihy

 

12

Není to žádná honba za senzací, nic nepřirozeného.Vždyť smrt je naprosto přirozená, že? Když jsem o tom slyšela od Emy poprvé, nechtělo se mi tomu věřit. Ale je to tak, skutečně: ve chvíli smrti člověk tak nějak zkrásní. Často se vysloveně usmívá. A ten úsměv mu vydrží někdy až do pohřbu. Mnoho mrtvých, tedy těch, kteří umírají...

     ... kteří odcházejí, opravíš v duchu ten hlas. Co to z kuchyně paní Neomytkové slyšíš?

     ... uprostřed milující rodiny... ... uprostřed jediného potomka, zmateného chlápka, který si nebude umět poradit ani sám se sebou. Jak se to dělá, být uprostřed jednoho člověka? Rozepínáš si v síni bundu, a když ti konečně sepne, co se v baráku po dobu tvé nepřítomnosti stalo, zip se tou hrůzou vzpříčí.

     ... má na tvářích zvláštní úsměv. Víte, já nejsem věřící, ale ty tváře skutečně bývají plné milosti. Abych tak řekla. Možná je to nějaké poselství, signál, že se smrti opravdu nemusíme tolik bát.

     Jako by to byla tvoje slova, ale nejsou. A když v předsíňce skopáváš druhou botu, dojde ti, že ta holka ti tvoje slova bere. Že ti bere tvoje lidi. Zuzko, ty píčo! Jak se opovažuješ?! Chtěla bys na ni zaječet, zařvat tak, že by to slyšela i přes dveře, aby ve vteřině zmlkla. To ale nemůžeš. Protože tady nejde primárně o tu nebetyčnou pizdu, ale o ženu, která umírá. Tu nemůžeš vystavit zbytečnému stresu, a jejího syna tuplem. Musíš je chránit. Od toho tady jsi. Před smrtí je neuchráníš, před živýma ale ještě jo. Moje fotky posmrtných úsměvů řeknou nám živýmo smrti něco opravdu podstatného. Budou takovým pojítkem za horizont, který se snad jinak překročit ani nedá. Jen těma fotkama, víte?

     Pantoflema se nezdržuješ, vkročíš na scénu jen v ponožkách.

     Jistě, pokud někdo zemře při havárii nebo na zranění, takový úsměv se neobjeví. Ale pokud je o člověka dobře postaráno, garantuju vám, že se v poslední chvíli usmívat bude. Vždyť vaše maminka se trochu usmívá už teď.

     Kliku dveří do kuchyně tiskneš, jako by to byl krk slečny fotografky. Ona klečí! Ona fakt klečí, hraje to u postele tvé klientky. Té, kterou jsi neochránila, protože jsi řešila neřešitelné.

     Já nevím, jestli jste už byl u někoho zemřelého. Já ano, u devětadvaceti lidí.

Aleš Palán: Miss Exitus      A jeden skalp ti ještě chybí, co? neřekneš. Nahlas oznámíš svou pozici: Tak jsem zpátky. Mluvíš zřetelně a pomalu. Potřebuješ převzít kontrolu nad situací. Koukám, že máme návštěvu. Kde je Boris? podíváš se. Sedí u stolu, hlavu skloněnou, opět podloženou předloktím, trochu se kývá. Obranná reakce.

     Jsem moc ráda, pane Neomytka, že jsme se tak pěkně dohodli. Vaše rodina bude mít na maminku památku.

     Zuzka klečí u postele, ale kouká na Borise. Nebezpečí, které právě vešlo, zdánlivě ignoruje. Ale ty samozřejmě její poslední větu ihned rozkóduješ. Ve skutečnosti mluví slečna umělkyně s tebou. Oznamuje ti, že jdeš pozdě. Mrkneš na Borise pozorněji. V ruce, na které se válí, ještě svírá tužku. Popojdeš ke stolu, ale smlouva na něm už neleží. Zuzanka ji už zjevně stihla sbalit.

     Uhněte, nařídíš té holce. Potřebuju zkontrolovat pacientku.

     Poprvé se podívá přímo na tebe a vstane. K boku tiskne kabelku, v ní bude ten krvavej úpis, mohla bys jí ho vyškubnout, ale tady nebudeš dělat scény. Ještě jí nedošlo, že jí vykáš.

     Paní Neomytková, jak se vám vede? Už jsem zase u vás, nemusíte se ničeho bát, všechno dám do pořádku. Vyměnily jste si se Zuzanou pozice, jen samozřejmě neklečíš. Ani na postel si nesedneš. Stojíš a skláníš se. Stojíš, protože hned zase půjdeš. Mluvíš na svou klientku, ale adresát hovoru stojí za tvými zády. Už se od vás ani nehnu a nikdo cizí sem už nepřijde.

     Emo, já nejsem... Z tónu hlasu je ti jasné, že hraje betla. S chutí bys ji seřvala do čtverečku, obvinila z uměleckého hyenismu, ale na to bude čas později. Však se ještě potkáte! Mohla bys třeba napsat do Rakouska na školu, jak se jejich studentka chová, jak zneužívá bezbranné lidi na prahu smrti. Emil by ti to mohl přeložit do němčiny. Ne, Emil už ne, ale v tomhle městě snad umí německy i někdo jinej. Teď se hlavně potřebuješ zbavit Zuzky a ji zbavit té smlouvy. Počkáte na mě chvilku, paní Neomytková? Pane Neomytko, dohlídnete na maminku? Bude to jen chvilička, děkuji, jenom vyprovodím návštěvu. Vstaneš a popojdeš ke dveřím. Můžete mě následovat? nařídíš.

     Zuzka se s oběma rozpačitě rozloučí, žblebtne, že ještě přijde – to teda nepřijdeš, kravko, zpražíš ji pohledem –, ale hlavní je, že tě fakt následuje. Zavřeš za vámi dveře.

     Emo, ty se na mě zlobíš. Když jsi mi nechtěla pomoct, tak jsem si řekla, že to zkusím sama. Řeklas mi do telefonu o téhle paní a můj táta věděl, kde bydlí... Podřekla ses. Furt seš tak pitomá, naivní! Už se před touhle holkou nikdy podříct nesmíš. Už nikdy nic. Ona má dokonce tvoje bačkory! To je fakt vrchol. Gestem si o ně řekneš a vyzveš ji, ať si nazuje svoje křusky. Poslechne, ale nespěchá. Poslechne, ale mluví.

     ... tak jsem sem zašla sama. Co je na tom zlého? Pan Neomytka mi otevřel, nic špatného jsem neprovedla. Podobně jsme spolu byly u spousty jiných lidí a nikdy ti to nevadilo.

     A to byla chyba, připustíš, ale vyznáním vlastních hříchů ji teď rozhodně těšit nemíníš.

     Chápu, že jsi to takhle nechtěla, ale když jsem jim všechno vysvětlila...

     Kurva, Zuzko! sykneš. Co jsi jim asi tak mohla vysvětlit? Vždyť ona nevnímá! A on na tom není o moc líp. Nadechla se, chtěla se začít přít a dokazovat, jakjsou oba, nebo alespoň Boris při smyslech, ale včas jí došlo, že tenhle spor se zdravotní sestrou by nevyhrála. S nasranou zdravotní sestrou fakt ne.

     To lejstro máš v kabelce? Lekla se. Nemůžeš mi to vzít, pan Neomytka všechno podepsal. Snad se nechceš se mnou prát?

     Ne, nechceš se prát, chtěla bys ji zmlátit, seřezat za její nehoráznost a vlastní naivitu. Za paní Neomytkovou a za Borise. I za Emila. Za všechny. Chtěla bys té křehulince jednu vrazit, a ne jednu. Mlátila bych tě tak dlouho, dokud by mi to nepomohlo. Neřekneš to, jen se takovým způsobem podíváš. A ona pozná, jak to v tobě pění. Bojí se tě. Tak je to správné, aspoň někdo se tě bojí. Jinak se většinou bojíš ty.

     Já tě sem už nepustím. Já mám, Emo, ale podepsaný souhlas k fotografování. Ten formulář, cos mi sama připravila.

     Na formulář ti seru. Já tě prostě do baráku nepustím, chápeš?

     Emo, já tu fotku potřebuju! Tak to máš, zlatíčko, prostě smůlu. Vypadni! Už má na sobě květovaný kabátek, bílou šálku si hodí jen přes rameno.

     Emo... Zmiz a už se nevracej. Ale pokud tu fotku mrtvého tak strašně potřebuješ, poradím ti: co třeba sebevražda? A nezapomeň si na kodaku nastavit samospoušť. Fakt jsi to řekla. Ty teda jedeš.

   Seš zlá. A nespravedlivá, řekne tiše mezi venkovními dveřmi. Ani tě neopraví, že fotí na nikon. Tos ji skutečně zasáhla.

     A nezapomeň se usmívat, poradíš jí. Ano, seš zlá. A je ti v tom dobře.

13

   Až teď si všimneš: v síni je chladno. Radiátor ústředního topení není ani vlažný, jen prostě nezebe. Sedneš si na něj, spíš se o něj jen opřeš zadkem. Měl by tlačit, ale netlačí. Dýcháš. Vydechuješ. Fúú. Jako bys ze sebe mohla skutečně něco vyfouknout. Děláš to pomalu, cíleně a dlouze. A když už toho plíce víc nesvedou, zatáhneš ještě břicho, a přece jen ještě doušek spotřebovaného vzduchu z útrob vypustíš. Fúú. Dusík, to je úplně přesné slovo. Vydechuješ ho zas a znovu a ani nevnímáš, že se mezi výdechy nadechuješ. Jistě že to děláš, jinak by to přece nešlo, ale nevšímáš si toho. Jen těch výdechů. Výdechů, kterými se snad, kéž by to šlo, uvnitř čistíš. Všeho se zbavit! A nenadechnout se, nepřijmout z venku nic nového, už toho bylo vážně dost.

     O slovo se hlásí i tvé břicho. Nerespektuje fáze pohybu plic, jede ve vlastním rytmu. I ten je jednosměrný, jenom stahy, žádné uvolnění. Nebolí to, spíš pálí. Proboha, co tohle znamená? Snad ne, snad ne tady a teď? Musíš do sebe něco dostat, ráno jsi měla jen to kafe s vodou. Nacpat se třeba násilím, jak se cpaly husy. Babička je držela mezi koleny a rvala jim šišky do dlouhého bílého krku. Tohle je ten pravý žánrový obrázek venkova. Když jsi dorůstala, mohlo ti to při-padat i trochu erotické, kdyby to nebylo tak odporné. Müsli tyčinku nebo kousek chalvy vždycky taháš s sebou. Právě pro tyhle případy. A pro všechny jiné. Klekneš pod věšák, zalovíš v brašně a už ji máš, ani se nepodíváš, co je to vlastně za pokrm, roztrhneš obal, ale ne, neroztrhneš, nejde ti to, vezmeš ho do zubů a jejich síle se konečně poddá. Hryzneš, polkneš, hryzneš, polykáš... A břicho tě zkroutí dalším náporem. Hlavně se tu nepodělej, nařídíš si.

     Hajzlík je na dosah, ty bíle natřené dveře vedle těch na zahradu. Drobnými krůčky – ta opatrnost je spíš zbytečná, ale kdo ví? – se tam odštracháš. Otevřeš dveře místnůstky a ovane tě chlad. Na záchodě Neomytkovi žádný radiátor nemají, ani vypnutý. Chladno tu bývá vždycky, v zimě taková kosa, div že voda v nádržce nezamrzne. Paní Neomytková navíc s chutí otvírala úzké okno do zahrady, aby se pachy vyvětraly a něco z nich měla i zelenina na záhoncích. Člověk tu pak kadil při venkovní teplotě. Dneska je okno zavřené, paní Neomytková má pleny a výpravu sem by nezvládla. Přesto je tu zima, snad ti prcina nezamrzne. To by byla škoda, i když – co teď s ní?

     Otočíš vypínačem. Ještě tu mají ten kulatý, bílý, keramický. Čtyřicítka pod stropem záchodu se rozsvítí. Žárovka je holá, bez krytu, který by rozptyloval její světlo. Aspoň sráče trochu zahřeje.

     Nemusela bys ani zamykat, Borise bys slyšela z chodby, kdyby sem potřeboval, ale přesto otočíš klikou nahoru a dveře tím za sebou uzamkneš. Tenhle prastarý mechanismus tě už jako holku uchvátil, hrála sis s tou klikou, která v různých polohách zavírá, otevírá a zamyká dveře. Zevnitř i zvenku. Sjížděla jsi to, když dospělí nahoře rovnali botanickou kořist. Mohla by sis zachudinkovat: Ne, ty sis jako malá nehrála s panenkama, ale s dveřma od záchodu. Kdo se pak může divit, co z tebe vyrostlo?

     Rozepneš si rifle, stáhneš kalhotky – zběžný pohled, žádná zčernalá červená, sláva – a dosedneš na prkýnko. Zazebe. Opřeš si lokty o kolena, pravačkou si podepřeš čelo, v levé držíš tu tyčinku. Jsi zvyklá si na záchodě číst. Ideálně noviny, skvěle to uvolňuje svěrače. Rozhlédneš se po širém prostoru místnůstky, v jejímž geometrickém středu trůníš. Polička s náhradním hajzlpapírem, na stěně plakát z hloubi minulého století, pseudoindiánská krajina Plitvických jezer, ten skorozápad socialismu, a jinak nic. Přece jen. Na zemi nějaká brožura. Pokud by majitelka domu mohla chodit, určitě by ji sebrala. Ona nebyla... Hej, nemluv o ní v minulém čase, napomeneš se. Ona není upjatá hospodyňka, která by v hygienickém přepětí našla smysl vlastní existence, ale přece jen je to ženská. Dokonce ani ty bys nenechala ležet knihu na zemi hned vedle mísy. Zejména když sem chodí i chlap, kterého nedonutíš si při čurání sedat.

     Hrábneš volnou rukou po té tiskovině – a vypadne z ní tužka. Jasně, křížovky, některé počmárané, jiné čekající. Ale rébusy tě neberou. V životě jsi nevyluštila jedinou křížovku. Proč taky? Jako by svět nebyl dost komplikovaný. K čemu tyhle skrýše slov? Aby se člověk po vyčerpávajícím úsilí dozvěděl odpověď na otázku po smyslu života, vesmíru a vůbec? Odpověď, která bude správná, pokud bude shodná s tou, jakou pro tebe připravili druzí?

     Zakousneš se do tyčinky. Začneš si pročítat její obal. Bohužel jsi ho rozkousla tak nešťastně, že trhlina prochází napříč českým popiskem. Údaje o výrobci, datu spotřeby, alergenech... Dneska všechno doprovází nějaký návod nebo varování, jako by člověk neuměl sám sežrat ani rozmixovaný kus zrní s ovocem. Polkneš. Rýžová mouka, kokosový extrakt, éčko, zase éčko, brusinky minimálně 4 %...

     Ještě jednou se zahryzneš a svěrače se ti uvolní.

 
Aleš Palán (1965), publicista a spisovatel, je autorem či editorem pětačtyřiceti knižních titulů. Miss exitus je jeho čtvrtou beletristickou prací, jeho předchozí román Ratajský les byl nominován na cenu Magnesia Litera. Za sborník Brnox Palán toto ocenění (spolu s Kateřinou Šedou) získal. Na Magnesii Literu byl nominován i jeho knižní rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši. Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal bestsellerem a získal titul Kniha roku Lidových novin. Rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát se Palánova kniha stala vítězem ankety Katolického týdeníku Dobrá kniha roku, dva tituly byly mezi finalisty soutěže Nejkrásnější česká kniha roku. Jeho práce vyšly v angličtině, němčině a japonštině. Palán řadu let spolupracuje s Asociací hospicové a paliativní péče, své zkušenosti s touto problematikou zachytil v knižním rozhovoru se zakladatelkou hospicové péče v ČR Marií Svatošovou Neboj se vrátit domů a nyní právě v novele Miss exitus.

Nakladatelství Prostor, 2019, brožovaná, 232 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP