Bernhard Schlink: Olga (ukázka z knihy)


Příběh lásky na pozadí dramatických německých dějin od konce 19. století do sedmdesátých let 20. století. Olga je sirotek z chudých poměrů, Herbert, syn statkáře – oba se vymykají venkovskému prostředí, v němž vyrůstají, a právě jejich jinakost je sblíží. Nadaná a cílevědomá Olga se stane učitelkou, Herbert vyráží do světa, aby přispěl k velikosti Německé říše.

Bernhard Schlink na knižním veletrhu v Lipsku (2018). Foto: Heike Huslage-Koch, Wikipedia, CC BY-SA 4.0

 

Bojuje v koloniálním vojsku v Africe a pro slávu Německa chce probádat Arktidu. Na polární expedici před první světovou válkou se po něm slehne zem. Olžina láska k Herbertovi však přetrvá až do její smrti, přestože vyznává opačné ideály než Herbert, velké Německo ji děsí. A když zemře, její láska a tajemství se promítají až do současnosti.

Bernhard Schlink zvolil pro realistický obsah románu neobvyklou strukturu. V první části vypráví blíže nespecifikovaný vypravěč Olžin příběh distancovaným a neutrálním stylem. Ve druhé části Olgu představí o dvě generace mladší Ferdinand – a tato část také svádí k hledání paralel s románem Předčítač… Závěrečná část je nejemocionálnější: tvoří ji Olžiny dopisy Herbertovi. Dopisy, které zůstávají bez odpovědi.

 

Ukázka z knihy:

Olga a Herbert se do sebe zamilovali – a možná by se to nestalo, kdyby je Viktoria nevytrhla z rutiny jejich setkávání. Penzionát byl přes léto zavřený, a když Viktoria přijela v červenci domů a Olga s Herbertem se těšili na společné týdny, které stráví jako dřív ve třech, byli zklamaní. Viktoria chtěla něco jiného. Zvali ji na sousední rytířské statky na plesy a slavnosti a od Herberta očekávala, že ji bude doprovázet a bude jí k dispozici. Na Olgu nezapomněla, pozvala ji na procházku a na čaj, protože se to slušelo. Ale potom přiznala bratrovi, že neví, co si s takovým obyčejným děvčetem počít. „Učitelka? Pamatuješ se na slečnu Pohlovou, tu starou pannu, která nás učila, když učitel onemocněl? Taková chce Olga být? Rozhodně má stejně málo smyslu pro módu jako slečna Pohlová. Chtěla jsem jí pomoct a ukázat jí, že si musí nabírat rukávy a nosit užší sukně, ale ona se na mě dívala, jako bych mluvila polsky. Přitom možná dokonce polsky umí. Nemá snad slovanský obličej? Není snad jméno Olga Rinkeová slovanské? A proč se v mé přítomnosti chová tak hrdě? Jako rovná s rovnou? Může být ráda, když se ode mě naučí, jak se chovat a oblékat.“

Bernard Schlink: OlgaHerberta Viktoriina slova ranila. Olga není dost dobrá? Nemá dost krásný obličej? Při příštím setkání to zkoumal. Díval se na její vysoké a široké čelo, silné lícní kosti, zelené oči, trochu šikmé a nádherně zářící. Měla by mít nos a bradu menší a ústa větší? Ale když se smála, usmívala nebo mluvila, ústa byla tak živá a dominantní, že k sobě potřebovala přesně takový nos a bradu. Bylo to tak dokonce i teď, když při učení bezhlesně pohybovala rty.

Herbert se zahleděl na její krk a šíji, pohledem spočinul na vyklenutí blůzy na prsou, tušil stehna a lýtka pod sukní a nakonec se zastavil u nahých kotníků a chodidel. Když se Olga učila, zula si vždycky boty a svlékla punčochy. Přestože Herbert viděl její nohy už často, ještě nikdy si je neprohlížel, důlek pod kotníkem, zaoblenou patu, útlé prsty, namodralé žilky. Jak rád by se jejích nohou dotkl.

„Co na mě tak koukáš?“

Olga na Herberta pohlédla a Herbert zrudl. „Nekoukám na tebe.“

Seděli proti sobě, oba se zkříženýma nohama, ona s knihou, on s nožem a kusem dřeva v rukou. Sklonil hlavu. „Myslel jsem, že tvůj obličej znám.“ Zavrtěl hlavou a nožem odřízl ze dřeva pár hoblin „Teď…“ zvedl hlavu a díval se na ni, ve tváři dosud zrudlý, „teď se na něj chci dívat pořád, na tvůj obličej, krk a šíji, na tvoje… prostě na tebe. Nikdy jsem nic tak krásného neviděl.“

I Olga zrudla. Hleděli si do očí a byli teď jedna duše. Nechtěli odvrátit pohled a zase vidět obvyklou Olgu a obvyklého Herberta. Nakonec se Olga usmála a řekla: „Co to děláme? Nemůžu se učit, když se na mě takhle díváš. A já na tebe.“

„Vezmeme se a ty s učením přestaneš.“

Olga se předklonila a objala ho. „Ty si mě nikdy nevezmeš, ani teď, když jsi na ženění ještě moc mladý, ani později, protože rodiče pro tebe najdou lepší partii. Máme pro sebe jeden rok, než půjdeš ke gardě a já do semináře. Jeden rok! Jen se musíme domluvit,“ usmála se zase, „kdy se na sebe budeme dívat, a kdy se budu učit.“

***

Až do podzimu mohli být Olga s Herbertem spolu na kraji lesa nebo na mysliveckém posedu. Sem se Olga chodila učit a Herbert sem za ní přicházel. Ale v říjnu se ochladilo a v listopadu napadl první sníh. Varhaník dal Olze klíče od kostela, aby mohla cvičit na varhany a občas ho v neděli zastoupila. Učila se tedy ve studeném kostele, kde se topilo jen při bohoslužbě. Bylo tu tepleji než venku a Olze se zdálo, že je tu dokonce tepleji než u babičky, v jejímž strohém chladu mrzla i při roztopených kamnech. Nadcházející rozloučení babičku bolelo, proto byla ještě víc strohá a chladná, než byla i tak, ale Olga to nevěděla a dokonce to nevěděla ani babička sama.

Kostel, klasicistní okrouhlá stavba z roku 1830, měla patronátní lóži, která přešla s patronátem z aristokratických majitelů statku na Herbertovu rodinu. Herbert nenáviděl svoje místo v lóži, ve které byl každou neděli vystavený pohledům věřících. Proto si nejdřív neuvědomil, že lóže má vlastní kamna zabudovaná pod podlahou, v nichž se topí ze schodiště. Když byla hodně velká zima, Olga s Herbertem viděli vlastní dech. Ale podlaha byla jakž takž teplá. Stříška a zábradlí chránily trochu proti chladu kostelní lodi, židle byly polstrované a Olga při učení upletla dlouhý tlustý svetr pro Herberta a další pro sebe. Herbert snil o tom, jak v něm na posedu vydrží v zimě celé dny a skolí kapitálního jelena, kterého otec viděl, ale minul.

Neučil se, ačkoliv by Olga byla ráda, kdyby se učil vedle ní. Když četl, brzy ztrácel trpělivost a myslel si, že děj by měl rychleji spět k cíli nebo myšlenka k vyvrcholení. Jeho učitel zmínil Nietzscheho, jeho smrt boha, nadčlověka a návrat stejného a Herbert doufal, že v Nietzschem najde odpovědi na svoje otázky. Copak nebyl bůh i pro něj mrtev? Nechtěl se i on nad sebe povznést? Neznal fádnost života na venkově? Ale i Nietzsche byl pro něj brzy moc obtížný, a tak mu stačilo, že pochytil tu či onu sentenci a uplatnil ji v rozhovoru. Mluvil o dvou kastách, bez nichž by neexistovala kultura, jedné vyšší a jedné nižší, o síle a kráse čisté rasy, o plodnosti samoty, o výjimečném člověku a o vznešeném člověku a nadčlověku, který vyrůstá zároveň do výše, do hloubky a plodnosti. Rozhodl se, že bude nadčlověkem, neustane v úsilí učinit Německo veliké a s Německem velikým i sebe, i kdyby to vyžadovalo být krutý k sobě i k ostatním. Olze se taková velká slova zdála prázdná. Ale Herbertovi hořely tváře a svítily oči a Olga nemohla jinak než na něj jen zamilovaně koukat.

Celý rok spolu nespali. Synovi z panského statku by nikdo nezazlíval milostné pletky s děvčetem ze vsi, a vesničani by nad takovými pletkami svých dcer přimhouřili oko. Ale Herbert nebyl pro Olgu synek z panského statku a ona pro něj nebyla vesnickým děvčetem. Nevztahovali se k sobě ani jako panský synek a panská dcera, ani jako děti z měšťanských rodin. Byli mezi třídami a necítili se vázáni jejich konvencemi. Na jaře a v létě měli svůj svět na kraji lesa a v zimě v patronátní lóži, mohli by spolu spát, ale rozhodli se, že nebudou. Dávali si na čas.

Mazlili se, objevovali jeden druhého, vzájemně se zahřívali, nemohli se jeden druhého nabažit. Dokud se Olga nevymanila z jeho objetí, protože se chtěla učit. Když se Herbert neudržel a vystříkl, ulehčeně, malátně a rozčileně se odvrátil, cítil, jak mu úd v mokrých kalhotách ochabl, vyskočil a běžel, nebo vyrazil na lyžích, když byl sníh.

Recenzi knihy si můžete přečíst v dubnovém Bibliu, příloze Literárních novin 4/2019. V elektronické podobě si je můžete zakoupit ZDE.

Nakladatelství Odeon připravuje vydání románu Olga v podobě audioknihy, kterou načetli Miroslav Táborský a Lucie Trmíková.

Bernhard Schlink (*1944) je významný německý právník a slavný prozaik. Jeho román Předčítač z roku 1995 (č. 1998) se stal literárním fenoménem a byl přeložen do padesáti jazyků. Byl rovněž úspěšně zfilmován. Po dalších prózách (mj. Návrat, Útěky z lásky) přichází spisovatel s novým románem, kterým „reviduje“ německou historii 20. století.

Přeložila Jana Zoubková, nakladatelství Odeon, Praha, 2019, váz., 232 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP