Poslepu s Jaroslavem Foglarem aneb Osudná autogramiáda


Proč bych měl psát o autogramiádě, a ještě k tomu osudné? Jen si to zkuste – podepsat se na správné místo, a přitom nepsat nahoru ani dolů tak, aby váš autogram akceptovala i bankovní úřednice. A málem bych zapomněl, zavažte si předtím oči, abyste neviděli ani ten papír, kam se chcete podepsat. Teď, když nevidíte, tak vidíte, jak to mám já.

Lovci autogramů. Foto: erge, Pixabay

 

Žádná legrace, ačkoliv za chvíli uvidíte, že s tím legrace někdy je. Třeba na autogramiádě. Já jsem ovšem kdysi viděl a podepisoval jsem se, a tak to ještě jde. Ale jak se podepisuje ten, kdo nikdy neviděl, nezná tvar písmen, nemá vycvičenu jemnou psací motoriku prstů a ruky? Pak se to musí naučit v Tyfloservisu. Říká se tomu nácvik samostatného podpisu, trvá to poměrně dlouho a výsledek je většinou vlastně docela příšerný.

Ale já si nemůžu stěžovat, měl jsem v životě velké štěstí. Celých deset let jsem byl úředníkem. Denně jsem trénoval podepisování na fakturách a pokladních dokladech, až jsem si nacvičil přímo doktorský untršrift. Jenže tohle umění se pomalu ale jistě vytrácí a umění trefit se na správné místo se ani po další desetiletce nedostavilo.

A tu přišla pozvánka na autogramiádu málo známých spisovatelů. Uznejte, tam jsem musel jít! Pozvalo mě Arbesovo knihkupectví. Tedy to Arbesovo knihkupectví Vráti Ebra už neexistuje, ale tehdy prodávalo moje knihy a do toho se každému knihkupci nechtělo. Co s poezií, a ještě k tomu srozumitelnou a rýmovanou, a navíc od neznámého slepého barda? Vráťa Ebr měl jako správný knižní nadšenec pochopení. Aby mne povzbudil, uspořádal Velkou autogramiádu málo známých spisovatelů. A jelikož je recesista, rozsadil mezi nás neznámé řadu autorů poněkud známějších.

Seděli jsme s manželkou u stolku, na kterém byly hromádky s mými básnickými sbírkami. Pár se jich prodalo, vlastně ne pár, ale pět. Zato tu bylo nejméně pět set sběračů a sběratelů podpisů s katalogem účastníků s nevelkými okénky, kam jsem se měl trefit. Podepište se, co kdybyste jednou byl slavný! Musíte uznat, že to byla pěkná dřina.

Vlastně to uznat nemusíte, protože nevíte, jaké to je, tedy pokud jste si to už na základě mé výzvy z úvodu nevyzkoušeli. Něčí ruka uchopí tu vaši, jako by nebyla připevněna k tělu. Kamsi vás strká, štípe do paže a snaží se ukroutit vaše zápěstí. A nakonec zazní: „Pozor, jsi vedle!“ A kdo by chtěl být vedle při takové banální věci, jakou je podpis? Nebo: „Bacha, píšeš zešikma.“ „Aha, tak mi ukaž správný sklon!“ Připadám si jako slon a on či ona asi taky. A podpis je stejně jinde, než měl být.

Ovšem, mohl bych vytáhnout plastový výlisek s okénkem a do toho okénka se podepsat právě tam, kam vidící tu podpisovou šablonu přiloží. Jenže vecpěte doktorský untršrift do malého otvoru. Samozřejmě se najde i nevidomý, který to zvládne. Podpis připomínající písmo propadlíka z první třídy vmáčkne tam, kam patří. Naštěstí tu hrůzu nevidí. Bude mu to odpuštěno, protože nevidí od narození. Vlastně má výhodu, prostě neřeší design. Vizuální krásu si umí představit asi tak jako vy Jupiteřana. Jupí!

A co ta legrace na autogramiádě? Manželka si šla prohlédnout jiné literární začátečníky, aby vyhodnotila, jestli jsem „ulítlý“ básník jen já nebo je nás víc. A tu slyším, že u mého stolku někdo šustí, klape, odfrkává a odkašlává. Promluvím, oslovím, vysvětlím – a nic. Dítě? Těžký introvert, jiný „ulítlý grafoman“? Zloduch chtějící zcizit knihu? Dal bych mu ji za usnadnění situace, a ještě bych mu ji třikrát podepsal! Ale dotyčný se odtyční, odkašlávání a frkání se vzdálí.

Jedenkrát jsem byl požádán, abych se podepsal slepeckým písmem. To jsou takové ty bodíky k nahmatání. Jiný sběratel požádal o podpis průvodkyni, která toto přání se slovy o podílu manželek na tvorbě autorů potěšeně splnila. Kdosi mě s nadšením hlučně chválil, i když mé knihy nečetl. Asi ho dojímalo, že nevidomý vůbec něco píše a že to moje něco je snad legrace. Prostě byla to fakt legrace, až na jeden moment. V jednu chvíli jsem se lekl, že na mě přišla slepecká FBI, aby zkontrolovala, jestli patřičně zvládám onen samostatný podpis. Z ničeho nic se u našeho stolku zjevil šéf výše jmenovaného pracoviště, kde se to nevidomí učí. Prý jeho syn sbírá autogramy!

Bílá hůl složená na stolku působila jako žížala na udičce a spustila nejeden osudový rozhovor. Někteří se rozpomínali na známé nevidomé spisovatele, třeba na kolegy Homéra, Joyce nebo Borgese. Samá první liga, tam se musím probojovat. Jiní se rozpovídali o rozhlasových pořadech pro nevidomé, ve kterých budu brzy často vystupovat. S filmovým publicistou Karlem Čáslavským jsme dospěli k myšlence komentovat nevidomým filmy. Myšlenka se telepaticky přenesla až k filmovým producentům a do menu chytrých televizí.

Jiří Žáček mě potěšil upřímně působící radostí z našeho seznámení, moje knihy prý četl. A tak jsem si pro jistotu koupil několik jeho knih, jestli mi nějaký rým neukradl. Neukradl. Autor slavné Krhútské kroniky Ervín Hrych mě obdaroval Dějinami světového humoru, nejspíš abych měl motivaci k dalšímu humornému psaní, aby mě mohl zařadit do druhého vydání. Vedle nás seděl a víno popíjel autor písňových textů Jiří Traxler. Od té doby sedím a víno popíjím a čekám na textařskou inspiraci. Zatím nic, ani skladatele hudby nemám, ale přišel jsem na chuť vínu.

Pozor! Teď přijde to hlavní. Na setkání začínajících autorů se objevil i jeden superzačátečník, totiž Jaroslav Foglar. Seděl u stolku a podepisoval se dlouhatanánské frontě sběračů. Všude okolo se tísnili šeptající obdivovatelé. Jelikož opravdu nevidím, pana Foglara jsem nespatřil, ale posvátnou úctu jsem pocítil naplno. Není divu, vždyť jsem byl tak dva krůčky od něj. Bylo to magické nebo mystické, to přesně neumím odlišit.

Ještě o dvanáct let později jsem na to vzpomínal, když se manželka a vnuk s nezbytnými špendlíky se žlutými hlavičkami plížili Stínadly a obezřetně se rozhlíželi, jestli někde nečíhá nějaký Vont. Ale ani po dalších deseti letech kouzlo nepřestalo fungovat. Při redukci naší objemné knihovny nám bylo synem zvěstováno nové přikázání rodinného Desatera: „Nebudeš Foglara prodávati, rozdávati ani jakkoliv likvidovati!“ A tak s námi knižní relikvie zůstanou. To víte, Desatero je Desatero.

Teď už je to fakt každému jasné. Ona osudná autogramiáda se konala už 27. 9. 1996! Dnes jsem pouze objevil článek, který jsem kdysi napsal pro nevidomé, aby věděli, jak to na autogramiádách chodí, aby nezůstali v informačním deficitu. A teď mi došlo, že v informačním deficitu jste také vy, vidící. Jen řekněte, co jste do této chvíle věděli o podpisu nevidomých? Tak teď už to víte a můžete si v klidu přečíst nějakou detektivku, třeba Mrtvé oči Londýna. Já jsem vám to prostě musel napsat, vždyť komu se v životě poštěstí, aby kvůli němu uspořádali autogramiádu málo známých spisovatelů v čele s Jaroslavem Foglarem?

Slepý básník

Jsem docela slušný slepec

kdybych občas něco nekec

myslel bych že někdo jiný

napsal tyhle ptákoviny

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP