Václav Velčovský (ed.): Jazyk jako fetiš. Texty o Češích a českých Němcích 1880–1948


Cílem této edice je demonstrovat stereotypní uvažování o češtině a němčině, vnímání jejich role ve společnosti a rovněž vztah jazyka a státní moci. Vybrali jsme 85 textů či jejich souborů z let 1880–1945, které byly vytvořeny Čechy i českými Němci, liberály, konzervativci i šovinisty, demokraty, nacisty i komunisty.

Alfons Mucha: Slované v pravlasti (Slovanská epopej). Wikimedia Commons

 

Naší snahou bylo vytvořit co nejpestřejší mozaiku uvažování o jazyku z úst a per politiků, právníků, novinářů, umělců i lingvistů, která by provokativně ukázala kontinuitu vnímání jazyka jako fetiše, který zabránil konstruktivnímu česko-německému soužití.

Jako fetiš, a proto jako specifická heuristická kategorie může fungovat jakákoliv entita. Dokonce i jazyk. Tzv. národní obrození bylo silně lingvocentrické, jazyk se stal předmětem obsedantní péče a zbožšťování. Nejednalo se však o snahu zvelebovat a rozvíjet sebe sama jako svébytnou hodnotu, ale o srovnávání se s jazykem, a proto i národem jiným – s českými Němci.

Český politický program byl ve své podstatě programem jazykovým: boj za historická práva Čechů se rovnal boji za jazyková práva češtiny, velká minulost dokládala velkou budoucnost v kontrastu s malou přítomností. Jazyk fungoval pars pro toto – zastupoval národ a následně také stát. U mluvčích vzbuzovaly jazykové otázky silné emoce, rozjitřená společnost jazyk využívala pro národnostní boj.

 

Ukázka z knihy:

JAZYK A MY

Biblický mýtus o Babylonu představuje jednu (samozřejmě nevědeckou) interpretaci vzniku jazykových rodin a jednotlivých jazyků. Je všeobecně známý, zakotvil v našem kulturně podmíněném povědomí a stal se rozšířeným frazeologismem. V Bibli najdeme motiv jazyka nejen ve spojitosti s Babylonem. Pokud chce ukázat co největší šíři zúčastněných jedinců a celospolečenské či lépe řečeno „celolidské“ dopady událostí, rozlišuje obyvatele podle rodů, jazyků, zemí a národností (Gn 10, 20) nebo podle národů a pokolení a lidí i jazyků (Zj 7, 9). Jazyk je interpretován jako jeden z distinktivních rysů skupin obyvatel již v Knize knih. Kromě odlišení obyvatel mezi sebou najdeme v Bibli také důkazy o chápání jazyka jako součásti identity každého jednotlivce: kdo neumí zvládnout vlastní jazyk, ten klame sám sebe (Jk 1, 26). Slouží jako prostředek komunikace a myšlení a v neposlední řadě má transcendentní charakter: jazyk má moc nad smrtí i životem (Př 18, 21).3

            Představme si následující hypotetickou situaci: existuje skupina obyvatel, která mluví jednou řečí, jež slouží k jejich vzájemné komunikaci, ale také k jejich společné identifikaci. Jejím prostřednictvím rozlišují obyvatelé „své“ a „cizí“. Uvědomují si spojitosti i rozdíly mezi lidmi. „Kdo mluví naší řečí, patří mezi nás.“ Díky pochopení významu jazyka jako distinktivního prvku ho začnou interpretovat jako hodnotu a chtějí ho, ale také v něm vytvořená sdělení uchovat pro své potomky. Kód obsahuje celou řadu variet – je rozvrstven sociálně i geograficky. Kodifikují proto jazyk spisovný (standardní), který má unifikující, nadregionální charakter a funguje v tzv. areálu vyšších komunikačních funkcí: pro kulturu, liturgii, správu, školství atd. Většinou se jedná o kód obyvatel politického a kulturního centra daného regionu. Stane se z něj norma správnosti, a má proto silný symbolický, kulturní, ale také politický potenciál. Národní jazyky jsou opakem toho, za co je často má národovecká mytologie, tedy primordiální základy národní kultury a matrice národního vědomí (JOSEPH 2004: 120). Jedná se daleko spíše o uměle kodifikované idiomy vybrané z množiny aktuálně používaných, a ty jsou kodifikací vlastně poníženy na pouhé dialekty. Spisovný jazyk se stane jazykem vyučujícím i vyučovaným a jeho osvojením mohou obyvatelé získat významnou přidanou hodnotu (dnešním slovníkem konkurenceschopnost a uplatnitelnost). Začne se vyučovat jako cizí jazyk také v „nenašich“ oblastech, a kdo se „u nás“ bude chtít usadit, bude se ho muset naučit. Stát proto začne vytvářet zákony vedoucí k jazykové regulaci. Z jazyka se stane politikum – předmět politiky. Zdá se, že jazyky patří k hlavním tvůrčím silám v dějinách lidstva, prohlásil Wilhelm von Humboldt (HUMBOLDT 1906 V.: 7, překlad VV).

 Václav Velčovský (ed.): Jazyk jako fetiš. Texty o Češích a českých Němcích 1880–1948           Tento vývoj charakterizují funkce spisovného (standardního) jazyka, které se odlišují od obecných jazykových funkcí.4 Vyplývají totiž ze specifického postavení spisovného (standardního) jazyka a z jeho role ve společnosti. Jedná se o funkce sjednocující, separující, prestižní a funkce referenčního rámce (GARVIN 1972), díky kterým můžeme analyzovat fungování jazyka jako politika. Jak konkrétně?

            Funkce sjednocující zajišťuje ucelení jazykového území. Občané jednoho státu či příslušníci jednoho národa pociťují sounáležitost prostřednictvím kódu, jímž komunikují a v němž jsou socializováni. Jazyk tvoří jejich pouto či pojítko, které je snadno identifikovatelné. Separující funkce umožňuje jasné odlišení (se) od jazyka občanů jiných států či příslušníků jiných národů, neboť jazyk funguje jako jeden z nejvýraznějších distinktivních rysů. Slouží tedy nejen k (sebe)identifikaci, ale zároveň k (sebe)vymezení. Dodnes se v zahraničí scházejí komunity mluvící nemajoritním jazykem, běžně při poslechu rozhovoru identifikujeme původ mluvčího díky jeho projevu – ať už jde o jazyk, a tedy o možnou zemi, anebo v případě dialektu o regionální původ. Díky této identifikaci může posluchač snadno a rychle pociťovat k mluvčímu afiliaci nebo hostilitu.

            Důkazem chápání jazyka jako spojovníku i rozdělovníku v jednom je mimo jiné etymologie slova Němec ve slovanských jazycích. Ta se přiklání k vývoji z adjektiva němý. To však neoznačovalo člověka neschopného mluvit, ale spíše člověka vydávajícího nesrozumitelné, neznámé zvuky, tedy mluvícího cizí řečí. A vzhledem k tomu, že Slované, kteří si v době rozpadu praslovanštiny vzájemně rozuměli, přicházeli do styku masivně právě s Germány jako kolonizátory, válečníky, kupci či knězi, používali označení „jazykové nesrozumitelnosti“ jako němosti právě pro ně (MACHEK 1997: 470, VÁŽNÝ 1958). Podíváme-li se na situaci z druhé strany hranice, zjistíme, že obdobně příznačná je etymologie slova deutsch. Starohornoněmecké diutisc znamenalo patřící k národu, tedy ohraničující „naše“ od „cizího“ – v tomto případě především od mocných mluvčích románských jazyků. Základem tohoto slova je indoevropské teuta, tj. lid. Vleklé spory vyvolávala etymologie slova Čech. Lingvisté se nakonec přiklonili k teorii, která spojuje Čecha s kořenem čel- (čeleď, člověk, člen) označujícím příslušníka rodu, tedy našince (SPAL – MACHEK 1953: 267).

            Pro příklady sjednocující a separující funkce spisovného (standardního) jazyka nemusíme chodit do dávné minulosti. Můžeme pohlédnout na vývoj na Balkáně po rozpadu Jugoslávie. Nově etablované státy a jejich politické a kulturní elity měly potřebu demonstrovat státní nezávislost také samostatnými, tedy nově kodifikovanými jazyky. Je nutno upozornit na fakt, že hranici mezi dialektem a jazykem určují výhradně politická rozhodnutí a následný kodifikační proces. Vznikla tedy samostatná srbština, chorvatština, bosenština, v roce 2007 také černohorština (KORDIĆ 2010). Nový stát měl potřebu se vymezit samostatným jazykem vůči svým sousedům a jeho prostřednictvím budovat státní uvědomění svých obyvatel. Původní dialekty byly kodifikovány, tento kód se stal novým oficiálním jazykem daného státu a v něm probíhá správa, primární edukace, oficiální komunikace a často také kulturní aktivity. Jedná se o silně protežovaný kód.

            Funkce prestižní zajistí uchování a reprodukování kultury v daném jazyce – hodnota graficky fixovaných komunikátů je vysoká právě kvůli zajištění kontinuity pro budoucí generace. Proto se zvláště ve zlomových a krizových dobách upíná obyvatelstvo k jazyku jako k hodnotě a zaujímá k němu obranné postoje. Uchování jazyka je chápáno jako záchrana národa, státu a celé jeho kultury.

            Nacionalismus a purismus jsou spojené nádoby, resp. purismus je možné chápat jako specifický projev nacionalismu na (meta)jazykové úrovni. Puristé jsou přesvědčeni, že je-li jazyk „nedokonalý“, tj. nečistý, neryzí, ne- autentický atp., je stejný také národ, jehož příslušníci jím mluví, a mají představu, že bez jejich aktivního a uvědomělého zásahu se jazyk musí znehodnotit a „upadnout“. Je pro ně charakteristický strach z cizího a posilování (pseudo)vlastního a (pseudo)autentického, byť uměle vytvořeného a neživého (JELÍNEK 2007).

            V neposlední řadě je třeba zmínit funkci referenčního rámce. Ta slouží jako norma korektnosti pro vnímání, interpretaci a hodnocení jazykových projevů. Se spisovným (standardním) jazykem porovnáváme všechny jazykové projevy, jej vnímáme jako hodnotově nejvyšší, byť ve své podstatě uměle vytvořený kód.

            Význam graficky fixovaných komunikátů je možné vysledovat už od středověku. Hodnota písma, literárnosti, a tedy knih byla a je vysoká – nedevalvoval ji ani knihtisk, ani masová média, ani sociální sítě a online prostředí. Právě tato hodnota, která se písemným komunikátům přisuzuje, se odráží na jazykové stránce: spisovný od slova psát, nikoliv mluvit. Na základě kodifikačních procesů za tzv. národního obrození vznikla specifická česká diglosie: tzv. vysokým kódem (spisovnou češtinou) komunikujeme pouze ve vyšších komunikačních funkcích, především písemnou formou, oproti tomu tzv. nízký kód (interdialekt) používáme k běžné denní komunikaci, především mluvené. Konstrukt standardního jazyka se tuto bariéru pokouší překonat prostřednictvím deskriptivistického lingvistického paradigmatu, nicméně právě kvůli hodnotě, které konzervativní spisovnosti připisují uživatelé jazyka, se tato změna prosazuje ztěžka. Spisovný jazyk je v očích veřejnosti stále měřítkem jazykové správnosti, nejvyšší hodnotou, kterou je zapotřebí chránit.5

            Je zřejmé, že potenciál, který má jazyk jako prostředek sjednocující určité společenství a podporující loajalitu jeho členů, dokazuje sílu i význam jazyka pro společnost. Jazyk neslouží pouze jako kód pro přenášení sdělení, ale má sám symbolickou hodnotu. Tedy již samotným rozhodnutím, že určitý komunikát zakódujeme do konkrétního jazyka či jeho variety, demonstrujeme určité postoje, hodnoty nebo (nejen jazykové) strategie.

            Jazyk je systém znaků, ale zároveň může sám jako celek – jako kód (soubor jazykových, mimojazykových i metajazykových prostředků) − fungovat jako metaznak. Dle Peircovy taxonomie jako ikon. Jazyk je vnímán jako stěžejní, byť konvenční kritérium národa či státu, jako jeho vnitřní rys. Vztah mezi národem či státem a jazykem není arbitrární (jak je tomu u symbolu), stát či národ není, resp. nemusí být jazykem kauzálně ovlivněn (aby se jednalo o index), ale jazyk funguje především jako jejich metafora (ikon). Jazykovým projevem se mluvčí přihlásí k národu nejsnadněji, nejrychleji a toto přihlášení je pro externího pozorovatele lehce identifikovatelné.

            Otázka národa a jeho konstituování je stěžejní pro následující úvahy o česko-německé jazykové politice. Národ je sociální konstrukt. Podle Maxe Webera se jedná o gefühlmäßige Gemeinschaft, podle Benedicta Andersona o imagined community, podle Miroslava Hrocha je to velká sociální skupina propojená kombinací objektivních vztahů a jejich subjektivní reflexí ve skupinovém vědomí. Národní příslušnost je formována na základě působení různých faktorů: geografických, jazykových, politických, ekonomických, náboženských a jiných. Od etnické příslušnosti ji odlišuje právě politický, resp. státní aspekt. Příslušníky národa většinou spojuje společná kultura, historie a jazyk (tyto atributy fungují historicky, diachronně), zpravidla také hospodářský život a obývané území (ze synchronního hlediska).6 Spojitost pojmů jazyk – národ – stát, která byla v Evropanech budována od 18. století, se ukazuje jako stále živá.

            Novodobé vnímání pojmu národ je neodmyslitelně spjato s osvícenstvím a proběhlými státními reformami. Zásadní impulz pro rozvoj nového chápání národa jako primordiální, přirozené sociohistorické entity představovalo dílo Johanna Gottfrieda Herdera: národ byl interpretován jako produkt přírody, bezprostřední pokračování rodiny a kmene, a jazyk měl být jeho hlavním znakem. Roli jazyka v tomto směru dále rozvinul Johann Gottlieb Fichte, podle něhož je jazyk ideově a pro národní uvědomění důležitější než vlast nebo stát. Od kmene se národ měl odlišovat svým aktivním sebeuvědoměním. Herder se odvrátil od individualismu a místo něj definoval tzv. duch národa – společenské síly vytvářené postoji spříznění, tradicí, vlasteneckým vědomím, kulturou atp.7 V tomto prostředí se pak (vedle několika již existujících tzv. státních národů) začala formovat národně uvědomovací hnutí. Klasická politologie rozlišovala národy na státní a kulturní, tj. na ty se samostatným státem a bez něj. Přestože prošla primordiální teorie národa mohutnou kritikou, její akcent na jazyk znamenal významný impulz pro emancipaci, resp. konstituování národů.

            Jak ale definovat rysy, které musí člověk splňovat, aby byl označen za příslušníka určitého národa? Celé 19. století vnímalo národnost jazykově. Rakouské sčítání lidu v roce 1880 a v následujících desetiletých intervalech bylo založeno na obcovací řeči. Její definice však sčítání spíše zkomplikovala, než aby ho vyjasnila, a dala příležitost k manipulacím a osobním i skupinovým nátlakům. Za první republiky byla metodologie sčítání změněna. Jazyk zůstal i nadále určujícím rysem, ale už nikoliv jako jazyk obcovací, ale rodný. Tím hromadné problémy i nátlak na mluvčí ubyly, nicméně musela být vyřešena otázka, jak se má posuzovat příslušnost dítěte z jazykově smíšených manželství. Teprve vznik dvojjazykového8 státu Čechů a Slováků umožnil opuštění striktně jazykového prizmatu a jeho nahrazení přístupem psychologickým, zcela subjektivním a individualizovaným.

            (…)

3/ Stranou necháváme jazykovou a metajazykovou stránku Bible, např. použití performativní formule (Gn 1, 3). Blíže srov. např. FRYE 2014, TRESMONTANT 2004, VLKOVÁ 2007.

4/ Např. Roman Jakobson definoval celkem šest funkcí. Jedná se o expresivní, konativní, referenční, fatickou, metalingvistickou a poetickou. Těchto šest funkcí je zjednodušeně řečeno přítomno v každém komunikátu, nicméně některé dominují (souhrnně JAKOBSON 1995, GVOŽDIAK 2014).

5/ Z kanonických děl srov. především STARÝ 1995, NEBESKÁ 1996, CVRČEK 2008, SVOBODOVÁ 2011 a jimi vyvolané diskuse.

6 / K otázce konstruktu národa a nacionalismu srov. např. GELLNER 1993, ŘEZNÍK 2003, HROCH 2009, souhrnně STORCHOVÁ 2014.

7/ Herderovy a Fichtovy teze významně rozpracoval Wilhelm von Humboldt. Je považován za zakladatele jazykového relativismu – lidé hovořící různými jazyky mají odlišně chápat svět okolo sebe. Jazyk je podle něj vrozená lidská vlastnost, vytváří ducha národa a odráží jeho mentalitu (TRABANT 2012, UNDERHILL 2009).

8/ K otázce dvojjazykovosti v kontrastu s dvojjazyčností srov. např. BUDOVIČOVÁ, 1984, 1988, HORECKÝ 1995, MUSILOVÁ 2000, 2001, NÁBĚLKOVÁ 1999, 2002, 2008, SLOBODA 2004.

Vydala Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha, 2019, brož., 384 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP