Iain Banks: Vosí továrna (ukázka z knihy)


Šestnáctiletý Frank žije na skotském ostrově jen s otcem, vzpomíná na bratra Erika, který skončil v blázinci, a většinu času tráví podivnými rituály a stavbou hrubých zbraní, kterými zabíjí drobná zvířata. Jeho největším vynálezem je ale Vosí továrna, záhadný přístroj podobný bludišti, do něhož Frank vpouští vosy a z jejich pohybu věští věci budoucí. Nyní se duševně nevyrovnaný Erik vrací na ostrov a Frank se snaží proniknout do věčně zamknuté otcovy pracovny. Jak dopadne vzájemné střetnutí a jaká rodinná tajemství vyplavou na povrch?

Ilustrační foto: Mathew Schwartz, Unsplash

 

Vosí továrna je prvním románem, který Iain Banks napsal. Knize se dostalo velmi kontroverzního přijetí – kritici ji dílem vynesli do nebes, dílem strhali pro její násilnost a nemorálnost. Dodnes se však objevuje v žebříčcích nejlepších anglických románů a stala se moderní klasikou.

 

Ukázka z knihy:

1. OBĚTNÍ KŮLY

Ten den, kdy jsme se dověděli o bratrově útěku, jsem byl na obchůzce Obětních kůlů. Věděl jsem už, že se k něčemu schyluje – Továrna mi to řekla.

            Na severním konci ostrova, nedaleko polorozpadlých zbytků lodního skluzu, kde ve východním větru pořád ještě vrže klika zrezivělého rumpálu, jsem na odvrácené straně poslední duny měl dva Kůly. Na jednom visela krysí hlava se dvěma vážkami, na druhém racek a dvě myši. Zrovna jsem nasazoval jednu z myších lebek zpátky na Kůl, když se večerním vzduchem s hlasitým povykem vznesli ptáci. Kroužili nad stezkou mezi dunami v místě, kde se stáčela k jejich hnízdům. Ujistil jsem se, že lebka pevně drží, pak jsem pracně vyšplhal na vršek duny a rozhlédl se dalekohledem po okolí.

            Po cestičce se na kole blížil Diggs, místní policajt. Se skloněnou hlavou se těžce opíral do pedálů, protože kola se mu bořila do písku. Na mostě z kola slezl, nechal ho opřené o nosná lana a došel doprostřed lehce se pohupující konstrukce k brance. Viděl jsem, jak stiskl knoflík domácího telefonu. Chvíli tam stál a rozhlížel se po ztichlých dunách a ptácích, kteří se už zase snášeli na zem. Mě nezahlédl, na to jsem byl příliš dobře skrytý. Vzápětí se otec zřejmě zevnitř ozval, protože Diggs se trochu předklonil, řekl něco do mřížky vedle zvonku, pak se opřel do branky, přešel po mostě a kráčel po cestě k domu. Když zmizel za dunami, ještě chvíli jsem jen tak seděl a škrábal se v rozkroku, vítr mi čechral vlasy a ptáci se vraceli do hnízd.

            Sáhl jsem za opasek pro prak, vytáhl půlcoulovou cínovku z ložiska, pečlivě zamířil a obloukem ji poslal přes řeku, telegrafní tyče a visutý můstek na druhý břeh. Zaduněla o ceduli „Zákaz vstupu – soukromý pozemek“ tak, že se to doneslo až ke mně. Usmál jsem se. Bylo to dobré znamení. Továrna se jako obvykle vyjádřila mlhavě, ale já měl pocit, že mě určitě chce upozornit na něco důležitého, a taky jsem tušil, že to bude něco zlého. Měl jsem nicméně dost rozumu, abych pochopil náznaky a prohlédl Kůly, a teď jsem věděl, že mám pořád ještě dobrou mušku a všechno pevně v rukou.

            Rozhodl jsem se, že domů prozatím nepůjdu. Když přicházel Diggs, otec mě tam nerad viděl a stejně mi před západem slunce ještě zbývaly ke kontrole dva Kůly. Vyskočil jsem a svezl se po úbočí duny na zem do jejího stínu, dole jsem se otočil a podíval se zpátky nahoru na ty malé hlavičky a tělíčka střežící severní přístupy k ostrovu. Vypadalo to hezky, ty skořápky na sukovitých větvích. Černé stužky na tlustých dřevěných Kůlech lehounce povívaly ve větru a mávaly na mě. Řekl jsem si, že to nemůže být tak zlé a že zítra požádám Továrnu o další informace. Při troše štěstí mi něco řekne i otec, a když budu mít vyloženou kliku, bude to dokonce pravda.

Iain Banks: Vosí továrna Když už se skoro setmělo a začínaly vycházet hvězdy, nechal jsem pytel s hlavičkami a tělíčky v Bunkru. Před několika minutami mi ptáci prozradili, že Diggs odešel, a tak jsem se rozběhl nejkratší cestou k domu, kde se jako obvykle všude svítilo. V kuchyni jsem narazil na otce.

            „Zrovna tu byl Diggs. Všiml sis ho, ne?“

            Strčil nedopalek tlustého doutníku pod kohoutek, na moment pustil studenou vodu, až hnědý špaček zasyčel a zhasl, a pak vyhodil nasáklý čvaňhák do koše. Složil jsem věci na širokou desku stolu, pokrčil jsem rameny a sedl si. Otec zapnul plotýnku, na které stál hrnec s polévkou, podíval se pod pokličku na zahřívající se směs a otočil se zpátky ke mně.

            V pokoji se asi ve výšce ramen vznášela plachta šedomodrého kouře, na jednom místě výrazně vzdutá, nejspíš tím, jak jsem otevřel dvoukřídlé dveře zadního vchodu. Zatímco si mě otec pátravě prohlížel, vlna pomalu vplula mezi nás. Trochu jsem se ošil, sklopil jsem oči a začal si hrát s opěrkou černého praku. Přišlo mi, že otec vypadá ustaraně, ale byl dobrý herec a možná že právě tenhle dojem ve mně chtěl vzbudit, takže v hloubi duše jsem nepřestal pochybovat.

            „Nejspíš bych ti to měl říct na rovinu,“ začal, pak se znovu otočil zády a vařečkou zamíchal polévku. Vyčkával jsem. „Jde o Erika.“

            V tu chvíli už jsem věděl. Víc mi nemusel říkat. Z toho mála bych si byl patrně mohl vyvodit i to, že můj nevlastní bratr je mrtvý nebo třeba nemocný, prostě že se jemu něco stalo, jenže já už věděl, že jde o něco, co udělal on sám, a v takovém případě existovala jen jedna věc, ze které by si otec doopravdy dělal hlavu. Erik uprchl. Nahlas jsem ale neřekl nic.

            „Erik utekl z ústavu. Diggs nám to přišel oznámit. Myslí si, že by se mohl ukázat tady. A sundej ty krámy ze stolu, kolikrát ti to mám říkat.“ Usrkával polévku, pořád ještě zády ke mně. Počkal jsem, až se otočí, pak teprve jsem vzal prak, dalekohled a polní lopatku a položil je na zem. „No, myslím, že tak daleko se nedostane,“ pokračoval otec stejně bezvýrazným tónem. „Za den za dva ho nejspíš seberou. Jen jsem si myslel, že bys to měl vědět. Pro případ, že někdo něco zaslechne a bude o tom vykládat. Vyndej si talíř.“

            Došel jsem si pro talíř a s nohou skrčenou pod sebou jsem si znova sedl. Otec se dal zase do míchání a vůně z hrnce začala přebíjet kouř z doutníku. Ucítil jsem v žaludku mravenčení, nával palčivé nervozity. Takže Erik je na cestě domů – to bylo dobré i zlé zároveň. Věděl jsem, že to dokáže. Ani mě nenapadlo ptát se na to Továrny. Přijde sem. Uvažoval jsem, za jak dlouho asi a jestli Diggs bude muset chodit po městě a vykřikovat, ať si lidi dají pozor, protože se tu zase ochomejtá ten blázen kluk, co upaloval psy; držte si je pod zámkem!

            Otec mi nalil sběračku polévky. Foukal jsem do talíře a myslel při tom na Obětní kůly. Kůly, to byl můj systém včasného varování i zastrašovací prostředek. Tyčily se nad ostrovem a okolím, infikované a mocné, a odháněly vetřelce. Měly stejnou funkci jako varovný výstřel. Každý, kdo vkročil na půdu ostrova a uviděl je, si mohl domyslet, co ho čeká. Ale zdálo se, že namísto zaťaté, hrozící pěsti se načas stanou rukou přátelsky kynoucí na přivítanou. Erikovi.

            Usrkával jsem polévku. „Koukám, že sis zase umyl ruce,“ ozval se otec. Zjevně měl sarkastickou náladu. Vytáhl z příborníku láhev whisky a nalil si. Druhou sklenici, z níž zřejmě pil strážník, postavil do dřezu a sedl si naproti mně.

            Otec je štíhlý a vysoký, ačkoli se trochu hrbí. Má jemné, skoro ženské rysy a tmavé oči. Kulhá a já sám si ho ani jinak nepamatuju. Levou nohu má skoro nepohyblivou a mimo dům vychází většinou s holí. Někdy, když je vlhko, musí chodit s holí i vevnitř a já pak slyším jeho klapání po celém domě, v pokojích a chodbách, kde nejsou koberce – dutý zvuk putující z místa na místo. Jen tady v kuchyni se hůl tak neozývá, kamenné dlaždice ji tlumí.

            Ta hůl symbolizuje nedotknutelnost Továrny. Otcova noha, navždycky ztuhlá, mi zaručuje azyl v teple prostorné půdy přímo pod střechou. Tam je sklad veškerého harampádí; převaluje se tam prach, šikmo tam padá sluneční světlo a sídlí tam Továrna – mlčenlivá, živoucí, nehybná.

            Po úzkém žebříku z horního patra otec nevyšplhá, a i kdyby to dokázal, nezkroutil by tělo do takové polohy, aby se mohl protáhnout kolem cihlového komína, který stojí v cestě.

            Což znamená, že mám půdu pro sebe.

            Počítám, že otci je tak pětačtyřicet, ačkoli někdy mi připadá o hodně starší a jindy zase o něco mladší. Nechce mi říct, kolik mu doopravdy je, takže pětačtyřicet mu jen hádám podle vzhledu.

            „Kolik má na výšku ten stůl?“ zeptal se nečekaně, zrovna když jsem si chtěl dojít pro kus chleba na vytření talíře. Otočil jsem se a podíval se na něj, udivený tak jednoduchou otázkou.

            „Třicet palců,“ odpověděl jsem a vzal si kůrku z ošatky na chleba.

            „Špatně,“ zazubil se. „Dvě stopy šest palců.“

            Znechuceně jsem zakroutil hlavou a kůrkou z talíře setřel hnědý škraloup. Kdysi jsem se těch idiotských otázek doopravdy bál, ale teď, když pominu fakt, že musím znát výšku, délku, šířku, povrch a objem skoro každé součásti domu a jeho zařízení, se už dívám na tu otcovu posedlost věcně. Někdy, když přijedou hosti, dochází k trapasům, i když jsou to třeba příbuzní a měli by tudíž vědět, co očekávat. To pak sedí, většinou v obýváku, a přemýšlejí, jestli jim otec nabídne něco k jídlu, nebo jim spíš naservíruje improvizovanou přednášku o tasemnici nebo rakovině tlustého střeva, po které se zpravidla k někomu přitočí, porozhlédne se, aby se ujistil, že všichni dávají pozor, a pak mu spiklenecky, nicméně dostatečně hlasitě pošeptá: „Vidíte támhlety dveře? Plných pětaosmdesát palců, odshora dolů.“ Pak zamrká a odkráčí ven, nebo se nonšalantně přesune zpátky na místo.

            Kam až moje paměť sahá, byl dům vždycky polepený bílými samolepicími štítky úhledně popsanými černou propiskou. Na nohách židlí, na okrajích rohožek, na dnech džbánků, na anténách rádií, na šuplících, na pelestech postelí, na televizních obrazovkách, na držadlech pánví a hrnců, všude udávaly příslušné míry té či oné věci. Byly dokonce i na listech pokojových kytek, tam popsané tužkou. Jako dítě jsem jednou všechny ty nálepky strhal. Dostal jsem otcovým páskem přes zadek a dva dny domácího vězení. Později otec usoudil, že by pro mě bylo užitečnou a charakter zocelující zkušeností, kdybych se musel naučit všechny ty míry tak, jak je znal on, což znamenalo, že jsem trávil hodiny a hodiny nad takzvanou Knihou měr (obrovitým šanonem, kde byly na volných listech pečlivě zanesené a setříděné podle místností a druhu předmětu veškeré informace na štítcích). Nebo jsem musel s blokem v ruce obcházet dům a dělat si vlastní poznámky. To všechno mi přibylo navrch k pravidelným otcovým hodinám matematiky, dějepisu a tak dále. Na hraní venku mi moc času nezbývalo, a tak jsem šanon z duše nenáviděl. Tou dobou jsem zrovna pořádal válku – myslím, že to byly Škeble proti Mrtvým mouchám – a zatímco jsem se mořil v knihovně, snažil se udržet oči otevřené a vstřebával všechny ty nesmyslné stopy, palce a galony, vítr rozfoukal moje muší armády přes půlku ostrova a moře nejdřív při přílivu škeble utopilo a pak je zaneslo pískem. Naštěstí otce tenhle jeho grandiózní nápad brzy omrzel, a tak se spokojil s tím, že na mě tu a tam vypálil otázku, například jaký objem v pintách má stojan na deštníky nebo kolik setin akru zabírá plocha všech momentálně pověšených záclon v domě.

            „Na tyhle otázky už neodpovídám,“ odsekl jsem a položil talíř do dřezu. „Dávno jsme měli přejít na metrický systém.“

            Otec si odfrkl do sklenice a vyprázdnil ji. „Myslíš takovou tu blbost, jako jsou hektary? Ani nápad. Všecko se to prý zakládá na rozměrech zeměkoule. Nemusím ti vykládat, co je to za nesmysl.“

            Vzdychl jsem a z misky na parapetu si vzal jablko. Kdysi mi otec namluvil, že Země není koule, nýbrž Möbiova páska. Pořád se ještě tváří, že tomu věří; zhruba každé tři měsíce s velkým haló pošle některému z londýnských nakladatelství rukopis na toto téma a snaží se je přimět, aby ho vydali, ale já vím, že zase jen provokuje a že se nejvíc herecky vyžívá v projevech konsternované nevíry a vzápětí spravedlivého rozhořčení, kdykoli se mu jeho dílo vrátí zpátky. Myslím, že bez toho rituálu by mu život nepřipadal ani z poloviny tak zábavný. Každopádně je to jeden z důvodů, proč prý nechce s těmi pitomými mírami přejít na metrický systém – jenže ve skutečnosti je prostě líný.

            „Cos dneska podnikal?“ Zadíval se na mě a při tom koulel prázdnou sklenicí po dřevěné desce stolu.

            Pokrčil jsem rameny. „Byl jsem venku. Trochu jsem se prošel a tak.“

            „Zase sis stavěl přehrady?“ utrousil jízlivě. 

            „Ne,“ odpověděl jsem, bojovně jsem zavrtěl hlavou a zakousl se do jablka. „Dneska ne.“

            „Doufám, žes zas někde nemordoval boží tvory.“

            Znovu jsem pokrčil rameny. Samozřejmě že jsem „mordoval“. Jak si mám sakra sehnat hlavy a trupy pro údržbu Kůlů a do Bunkru, a přitom nic nezabít? Přirozených smrtí je prostě málo, jenže tohle lidem nevysvětlíte.

            „Někdy mám pocit, že do ústavu měli zavřít spíš tebe než Erika.“ Mluvil polohlasem a upřeně si mě měřil zpod tmavého obočí. Kdysi by mě taková poznámka polekala, ale teď už ne. Je mi skoro sedmnáct, nejsem žádné dítě. Tady ve Skotsku bych se už před rokem bez souhlasu rodičů mohl oženit. Ne že by u mě ženění mělo zvlášť velký smysl – to uznávám – ale jde o princip.

            Krom toho, já nejsem Erik. Já jsem já a jsem tady, víc není třeba dodávat. Nestarám se o lidi a oni ať se ve vlastním zájmu radši nestarají o mě. Já lidem nedávám dárečky v podobě hořících psů, ani nestraším místní škvrňata hrstmi červů a necpu jim žížaly do pusy. Ať si místní třeba říkají: „No, nemá všech pět pohromadě,“ je to jen takový jejich vtípek (někdy, aby to lidem došlo, si schválně neukážou na hlavu). Mně to nevadí. Už jsem se se svou vadou naučil žít a taky jsem se naučil žít bez lidí, takže je mi to fuk.

            Otec se mě tím ale zřejmě chtěl dotknout, normálně by něco takového neřekl. Ta zpráva o Erikovi ho asi mírně vykolejila. Myslím, že stejně jako já věděl, že se Erik vrátí, a bál se. Nedivil jsem se mu a nepochyboval jsem, že se bojí taky o mě. Já pro něj ztělesňuju přečin, a jestli se Erik vrátí a strhne se kolem něj povyk, může vyjít najevo i „pravda o Frankovi“.

Iain Banks (1954–2013) byl skotský spisovatel, psal „klasickou“ prózu i sci-fi romány (pod jménem Iain M. Banks). Proslavil se hned prvním románem Vosí továrna (1984, č. 1998), který vzbudil velké kontroverze kvůli amorálnosti a explicitním popisům násilí. V češtině dále vyšly romány Most (1986, č. 2003), Píseň kamene (1998, č. 2002) a Vraní ulice (1998, č. 2004). Z jeho sci-fi děl vyšly v češtině dvě knihy z cyklu Kultura: Pomysli na Fléba (1987, č. 2018) a Líc a rub (1998, č. 2002).

Přeložili Viktor Janiš a Zuzana Šťastná, nakladatelství Argo, Praha, 2019, 2. vydání, flexi, 248 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP