Roland Schimmelpfennig: Jednoho jasného mrazivého rána v lednu na začátku 21. století


Moderní pohádka ze současného Berlína od slavného německého dramatika, který se s tímto románovým debutem dostal do užšího výběru na cenu Lipského knižního veletrhu 2016.

Brandenburská brána v Berlíně. Foto: Håkon Sataøen, Unsplash

 

Na namrzlé dálnici 80 km od Berlína havaruje nákladní auto s cisternou. Na krajnici se na okamžik mihne vlk a my sledujeme jeho stopy do Berlína, přičemž se jeho putování kříží s cestami a osudy různých lidí. Obrazy a příběhy románu se kolem nás míhají jako v černobílém filmu a vyprávějí o hledání a ztrátách, o chladu naší doby a touze po jiném životu.

 

Ukázka z knihy:

– Slyšelas to?

– Co jsem měla slyšet, Charly?

Charly zase tak zvláštně doširoka otevřel oči.

– Vypadáš fakt divně, Charly.

– Pojď, půjdeme před dveře.

– Venku sněží, řekla Jacky.

– Pojď, zakouříme si, slyšela jsi o tom vlkovi, tys tu jeho fotku neviděla?

– Charly, co je to s tebou, jsi nervózní.

– Jo, sám nevím, mám pocit, že se něco blíží, ale nevím co, a najednou je tady ta věc s vlkem, vlk před Berlínem, tady na tý fotce, osmdesát kilometrů od Berlína, a teď to bude možná jen šedesát nebo padesát nebo čtyřicet a pak bude najednou tady, v Adlershofu nebo v Hönowu nebo v Marzahnu nebo v Lichtenbergu nebo v Ahrensfelde, jen si to představ, jde z východu, chci říct, co by bylo, kdyby? Jen se nad tím pořádně zamysli, jen si to představ.

Jacky zašla do obchodu, prodala nějakému muži krabičku cigaret. Charly čekal venku. Zase vyšla ven.

– Pořád si myslím, že my, my jsme oko.

– Oko, Charly?

– My jsme oko města.

– Jak to myslíš?

– Myslím, že všechno je tady, veškerý vědění, každá zpráva, každý obraz, a jsme součástí týhle čtvrti, my víme, jak se lidi tady jmenujou, přebíráme pro ně balíky, víme, co si nechávají posílat, a víme, co u nás nakupujou, ve dne i v noci, a ve dne nakupujou jiný věci než v noci, pivo, vodku, cigarety, a my víme, kolik vodky kupujou a kolik tiketů sazky vyplňujou.

Stáli ve vchodu svého krámku. Za nimi zářilo žluté logo sázkové kanceláře.

– Nechápeš?

Jacky ho nechápala. Tušila, co má na mysli, ale nebyla si jistá. Podívala se na něho, usmála se.

– A teď?

– Pak si zase myslím, že musíme dávat pozor, jinak už tím okem nebudeme.

– Ale…

– Když nebudeme dávat pozor, to ti přece říkám, a pak, ptám se, Jacky, ptám se, kdo to nafotí, kdo udělá ty snímky, Jacky? Můžeš mi to říct? Můžeš mi říct, kdo udělá ty snímky?

Na okamžik se odmlčel.

– Lidi, co sem přijdou, to jsou lidi, co chtějí noviny, to jsou lidi, co se dívají na televizi, nebo to jsou jenom nějaký lidi, kdo ví, co je to za lidi, ale jsou to lidi, co tady dřív nebyli, a ti dělají obrazy a tisknou snímky – a pak, pak je ten snímek ve tvý hlavě. Vidělas v novinách tu fotku vlka před Berlínem? Je to jeho jediná fotka a je všude. A kdo ji udělal? Proč jsme ji neudělali my, Jacky? My jsme oko.

Ještě okamžik postáli u vstupních dveří kiosku a sledovali sníh.

–––

Roland Schimmelpfennig: Jednoho jasného mrazivého rána v lednu na začátku 21. stoletíČím déle byl Tomasz v Berlíně, tím pro něj bylo těžší být sám. Když byl sám, zmocňoval se ho strach. Bál se, ale nevěděl čeho.

Agnieszka pracovala každé ráno od šesti, ale na stavbě začínali kvůli hluku až v sedm. Byl by hodinu sám. Tak vstával s ní a doprovázel ji do práce, každý den, k jednomu páru v Dahlemu, kde uklízela každé ráno od šesti do devíti a starala se o domácnost. Zastavil auto před vilou, ona šla dovnitř a on zůstal sedět v toyotě, dokud nebyl čas jet na stavbu. Nemohla ho brát s sebou.

Lidé, u kterých Agnieszka každé ráno uklízela, byli umělci. On byl malíř a sochař, ona sochařka, jemu bylo mezi padesáti a šedesáti, jí kolem čtyřiceti. Měli hodně peněz.

– Chtěl bych tě namalovat, opakoval Agnieszce muž, umělec, říkal to skoro každý den.

– Ne, to nejde, odpovídala vždycky.

– Tak se přece nechej malovat, přemlouvala ji mužova žena, Asiatka, to jsou snadno vydělané peníze.

Tomasz čekal den co den ve staré toyotě do šesti čtyřiceti a pak vyrazil na stavbu. Když přišli jeho kolegové, už měl za sebou první panickou ataku onoho dne.

– Náš ztracený syn, tak tě tu máme zpátky, říkal předešlého dne Marek a jeho lidi, když se Tomasz vrátil.

Muž a žena, u kterých Agnieszka každý den poklízela, seděli předešlé ráno kolem šesté ve velké kuchyni, v noci nespali, a muž na přivítanou řekl, sedni si k nám.

– Právě se vracíme z Paříže, řekl on, malíř. Slavíme. Vždycky je co slavit. Muž a žena se navzájem fotili, fotili plné popelníky, skoro prázdné lahve od vína, ženiny rozmazané oční stíny.

– Rád bych tě namaloval, dovol, ať si tě aspoň vyfotím.

– Můj přítel vyfotografoval vlka, řekla Agnieszka. Před pár hodinami.

– Opravdu, řekl. Kde?

– Na dálnici.

Když Agnieszka přijde o šesté ráno příští den, nikdo není doma, ale v kuchyni visí různé fotky, kontakty ve formátu devět krát třináct centimetrů. Jsou to snímky z minulého rána. Jedna fotka: on, dlouhé šedivé vlasy, brýle, plnovous, robustní, v jedné ruce cigaretu, ve druhé sklenici vína. Na další fotce jeho žena, Asiatka, u kuchyňského stolu, sepnuté vlasy, rozmazané stíny, dlouhé obtažené šaty ze včerejška. Na třetí fotce Agnieszka, stojí u lednice. Má na sobě totéž, co nosí do práce vždycky, šedivé tepláky a široké tričko. Vlasy má vyčesané nahoru, v ruce hadr a utírá dveře stříbřité lednice. Na fotce se usmívá.

–––

Snímek vlka v noci na dálnici byl na titulní stránce a noviny se v přestávce na svačinu, v devět, povalovaly kolem, a Tomasz řekl Markovi, šéfovi, tu fotku jsem udělal já, dokonce tady stojí moje jméno.

A Marek řekl, vidíš, vidíš, vždycky jsem říkal, že z tebe jednou něco bude. Ještě nakonec budeš slavnej.

Tomasz věděl, že Agnieszka je v devět hodin u lidí s vilou v Dahlemu hotová. V devět hodin pět minut jí pak telefonoval, každé ráno. Tou dobou byla na cestě do metra a v devět patnáct nastoupila do vlaku a jela na východ města.

– Jo, všechno je v pořádku, řekla do telefonu. A u tebe?

– Taky všechno v pořádku.

– Tak zatím ahoj.

–––

Mrtvý muž ležel na zádech ve sněhu. Jeho oči byly otevřené. Napůl pod ním ležel batoh, vedle něho ve sněhu ležela puška. Chlapec a dívka našli v batohu čaj, nějakou svačinu a půl lahve kořalky a něco peněz. Vypili čaj a kořalku a lačně snědli všechno jídlo. Batoh nechali u mrtvého, ale pušku si vzali.

– Kdepak je asi pes, řekla později, ale to už šli dál lesem.

– Jakej pes?

– Myslivec. Ten myslivec s sebou neměl psa.

Kolem poledne došli k malému lesnímu hřbitovu. Měli hlad a žízeň. Vodovodní kohoutek venku před kaplí byl zamrzlý. Kaple byla zavřená, ale dveře povolily, když se do nich chlapec zapřel. V kapli ležely na lavicích deky. Po stranách stály dva nezapojené elektrické přímotopy. V jedné z bočních místností byla tekoucí voda.

Na lesním hřbitově zůstali několik hodin. Zapnuli přímotopy. Svlékli se a pokoušeli se usušit mokré věci na radiátorech. Seděli pod vlněnými dekami před radiátory a čekali. Loveckou pušku chlapec opřel o zeď. Dveře nechali pootevřené, aby viděli, jestli někdo jde, ale nešel nikdo.

Venku před nimi několik náhrobních křížů ve sněhu. Vchodovými dveřmi dopadalo světlo lampy. Zase začalo sněžit.

Když se věci usušily, šli dál. Dvě z vlněných dek vzali s sebou. Za tmy se dostali na okresní silnici a té se drželi, dokud v dálce nezahlédli světla nějaké čerpací stanice na kraji jakéhosi města. Domnívali se, že jsou kousek od Storkowa. Ve Storkowě je nádraží.

(s. 35–42)

Předtím než Roland Schimmelpfennig (*1967) začal v roce 1990 studovat činoherní režii na mnichovské městské divadelní škole Otto-Falkenberg-Schule, pracoval jako nezávislý žurnalista a spisovatel v Istanbulu. Po absolutoriu se stal asistentem režie a posléze i členem uměleckého vedení mnichovských Kammerspiele. V roce 1998 odcestoval do USA, kde se po dobu jednoho roku věnoval především překladům. Pro sezonu 1999/2000 byl angažován jako autor a dramaturg berlínskou Schaubühne a v sezoně 2001/2002 působil jako kmenový autor divadle Deutsches Schauspielhaus v Hamburku, kde měla v roce 2002 světovou premiéru hra Vorher/Nachher (Předtím/Potom). Mezi jeho nejuváděnější hry patří Die arabische Nacht (Arabská noc), Push Up 1–3 nebo Vor langer Zeit im Mai (Tenkrát v máji). Roland Schimmelpfennig je mimo jiné držitelem Ceny Else-Laskerové-Schülerové za hru Fisch um Fisch (Ryba za rybu) a Nestroyovy ceny za nejlepší německou hru roku 2002 (Push Up 1-3). V současné době patří k nejčastěji uváděným německým autorům.

Přeložil Tomáš Dimter, nakladatelství Plus, Praha, 2019, váz., 224 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP